ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.1109.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 1109/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně P. B. , zastoupené Mgr. Martinem Švédou, advokátem se sídlem v Říčanech, V Roklích 69, proti žalovanému L. B., zastoupenému JUDr. Jindřichem Šperglem, advokátem se sídlem v Mělníku, 17. listopadu 2669, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 51 C 313/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015, č. j. 18 Co 300/2015-383, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015, č. j. 18 Co 300/2015-383, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 51 C 313/2010-340, přikázal ze společného jmění účastníků řízení, které zaniklo 11. 2. 2010, do výlučného vlastnictví žalovaného pozemky parc. č. 502/2, o výměře 245 m 2 , trvalý travní porost, a parc. č. 572, o výměře 598 m 2 , ostatní plocha, zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 1952 pro k. ú. P. p. R., obec P. p. R., vedeném u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Česká Lípa (výrok I.). Uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu ze zaniklého společného jmění manželů částku 133 595 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok III. a IV.) a stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 7. 10. 2015, č. j. 18 Co 300/2015-383, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že obchodní podíly žalovaného ve společnostech MEDIA TRADE 2000, s. r. o., a Česká cukerní – distribuce, s. r. o. (dále rovněž jako „obchodní podíly“), se nestaly součástí společného jmění manželů. Avšak uvedl, že soud prvního stupně nevzal dostatečně na zřetel, že se výkon podnikání promítá do rozsahu společného jmění manželů, resp. do jeho následného vypořádání, ve vazbě na výnosy z výkonu podnikatelské činnosti. A to i přes skutečnost, že obchodní podíly nebyly součástí společného jmění manželů (dále rovněž jako „SJM“). Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, podle kterého „podnikající manžel je povinen nahradit do bezpodílového spoluvlastnictví (společného jmění manželů) částku, která se rovná kladnému rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zákonného majetkového společenství, což zpravidla představuje cenu podniku“. Jelikož je rozhodnou skutečností pro rozhodnutí o vypořádání zaniklého společného jmění účastníků stanovení ceny podílů žalovaného v obchodních společnostech a k této skutečnosti dosud nebylo provedeno žádné dokazování, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dodal, že je nutné rovněž vypořádat částku cca 630 000 Kč, která byla investována do výlučného majetku žalovaného a která byla získána žalovaným jako část rozdílu mezi částkou 796 600 Kč, za kterou žalovaný prodal v letech 2003 a 2004 13 oddělených pozemků původně vedených jako parc. č. 502/1 v k. ú. P. a částkou 157 000 Kč, za kterou žalovaný v roce 1998 koupil pozemek parc. č. 502/1 v k. ú. P., a která byla ve výlučném vlastnictví žalovaného.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že soud prvního stupně řádně neposoudil výnosy z podnikání žalovaného. Odkazuje-li odvolací soud na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu ohledně výnosů z podnikání v rámci vypořádání SJM (a nezbytnost stanovit cenu podílu žalovaného v obchodních společnostech), nejsou tato rozhodnutí (konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4926/2008 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004), resp. závěry v nich obsažené, pro posuzovanou věc přiléhavá. V těchto věcech byly posuzovány výnosy z podnikání jednoho z manželů, který podnikal na základě živnostenského či jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů. Avšak žalovaný byl společníkem společnosti s ručením omezením, přičemž výnos z této činnosti je prezentován rozděleným ziskem společnosti. Tento nikdy nebyl vložen zpět do podnikání, avšak byl výhradně zdrojem společného jmění manželů. Pokud odvolací soud uzavřel, že má být zjištěna cena obchodního podílu žalovaného ve společnostech jakožto částka, kterou je žalovaný povinen nahradit do SJM jako výnos z podnikání, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že je nutné vypořádat částku cca 630 000 Kč (dále jen „předmětná částka“), která byla investována do jeho výlučného majetku a která byla získána jako část rozdílu mezi částkou 796 600 Kč, za kterou žalovaný prodal v letech 2003 a 2004 13 oddělených pozemků původně vedených jako parc. č. 502/1 v k. ú. P. a částkou 157 000 Kč, za kterou žalovaný v roce 1998 koupil pozemek parc. č. 502/1 v k. ú. P. U věcí ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů platí zásada subrogace, podle které nastoupí-li v rámci společného jmění manželů nově nabytá věc místo dosavadní věci, ať přímo (při smlouvě o výměně) anebo nepřímo prostřednictvím peněz (prodejem věci a nabytím nově věci za získané peníze), netvoří tato nově nabytá věc součást společného jmění manželů. Pokud odvolací soud uzavřel, že je nutné vypořádat předmětnou částku, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci, neboť prostředky získané prodejem výše uvedených pozemků byly ve výlučném vlastnictví žalovaného.
Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Protože obsahem dovolání je vypořádání společného jmění manželů zaniklého před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Zánik společného jmění a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit; jde o dvě právní skutečnosti působící postupně (sukcesívně - k tomu viz např. Knapp. V., Luby, Š., a kol.: Československé občanské právo. Orbis Praha 1974, díl I., s. 111), přičemž k vypořádání nemůže dojít bez předchozího zániku SJM. Proto se vypořádání SJM řídí stejným právním režimem jako jeho zánik, nestanoví-li zákon výslovně něco jiného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, a ze dne 3. června 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Důvodnou je námitka žalovaného, že není nutné pro rozhodnutí o vypořádání zaniklého společného jmění účastníků zjistit cenu podílu žalovaného v obchodních společnostech.
Je totiž třeba rozlišovat, zda jeden z bývalých manželů byl podnikatelem jakožto osoba, která podniká na základě živnostenského či jiného než živnostenského oprávnění [§2 odst. 2 písm. b) a c) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále rovněž jako „obch. zák.)“], či tato osoba byla společníkem obchodní společnosti (§56 a násl. obch. zák.). V projednávané věci byl žalovaný ke dni zániku manželství společníkem společností Česká cukerní – distribuce, s. r. o., a MEDIA TRADE 2000, s. r. o. Soudy nižších stupňů dovodily, že podíly žalovaného v těchto společnostech nejsou součástí společného jmění manželů, neboť je žalovaný nabyl ze svých výlučných prostředků (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004).
Podle ustálené rozhodovací praxe „výnosy z odděleného majetku jednoho z manželů vzniklé za trvání manželství patří do společného jmění manželů“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2769/2012). Tedy i když nebyly výše uvedené obchodní podíly součástí společného jmění manželů, staly se výnosy z tohoto výlučného majetku ve formě podílu na zisku (§123 obch. zák.) součástí společného jmění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3725/2015). Tyto výnosy dle tvrzení žalovaného byly vypláceny na jeho účet a použity na provoz domácnosti.
Z výše uvedeného se podává, že není nutné v posuzované věci zjistit cenu podílů žalovaného v obchodních společnostech, neboť tyto nejsou součástí společného jmění manželů. Výnosy z tohoto výlučného majetku byly představovány podílem na zisku společnosti a staly se součástí společného jmění účastníků. Tyto výnosy byly podle tvrzení žalovaného vypláceny na jeho účet a v průběhu trvání manželství spotřebovány. Výnosy jako podíl na zisku společnosti by mohly být soudem vypořádány v rámci posuzované věci pouze za podmínky, že by žalobkyně uplatnila nárok na jejich vypořádání ve lhůtě tří let od zániku SJM (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005) a zároveň by s nimi bylo žalovaným disponováno v rozporu s §145 odst. 2 obč. zák. či by byly vynaloženy na výlučný majetek žalovaného (§149 odst. 2 obč. zák.). Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž rozhodnutí uváděná odvolacím soudem (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004) nejsou pro posuzovanou věc přiléhavá. V rámci těchto věcí bylo posuzováno podnikání jednoho z bývalých manželů na základě živnostenského či jiného než živnostenského oprávnění ve smyslu §2 odst. 2 písm. b) a c) obch. zák., nikoli postavení jednoho z manželů jako společníka obchodní společnosti, jako tomu je v projednávané věci.
Žalovaný dále uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se zásadou subrogace, má-li být vypořádána částka cca 630 000 Kč, která byla získána prodejem pozemků původně vedených pod parc. č. 502/1.
Bývalý Nejvyšší soud ČSR ve stanovisku nazvaném K výkladu ustanovení občanského zákoníku o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, publikovaném pod R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k §143 obč. zák. uvedl, že „věci získané výměnou za věc nebo z výtěžku věci, která byla v osobním vlastnictví jednoho z manželů, jsou nadále v osobním vlastnictví tohoto manžela. Nejde tu totiž o nabytí nového majetku ani o rozmnožení dosavadního majetku za trvání manželství, nýbrž o změnu, která nemá vliv na povahu těchto věcí jako předmětu osobního vlastnictví“. K těmto závěrům se rovněž přihlásil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3542/2006, a jsou aplikovatelné i v rámci úpravy vypořádání společného jmění manželů dle obč. zák.
Jinými slovy řečeno, věci získané výměnou za věc nebo z výtěžku prodeje věci, která byla ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, jsou nadále výlučně tohoto manžela. „Výlučné vlastnictví jednoho manžela zůstává zachováno i v případě, že neobdrží rovnocennou náhradu za svou věc, či naopak obdrží věc, jejíž hodnota výrazně přesahuje hodnotu původního majetku“ (DVOŘÁK Jan, SPÁČIL Jiří. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, s. 108).
Pokud tedy žalovaný nabyl pozemky původně vedené jako parc. č. 502/1 za částku 157 000 Kč, která byla v jeho výlučném vlastnictví, a tyto pozemky prodal za částku 796 600 Kč, jsou tyto prostředky (i částka rovnající se rozdílu mezi cenou při koupi a prodeji pozemků žalovaným) ve výlučném vlastnictví žalovaného, neboť představují výtěžek z prodeji věci, která byla ve výlučném vlastnictví žalovaného.
Uzavřel-li odvolací soud, že tyto prostředky musí být vypořádány, byly-li vynaloženy na výlučný majetek žalovaného, spočívá i v této části jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Z výše uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolání je tak důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu