ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.1442.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 1442/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně R. H. , zastoupené JUDr. Zuzanou Běťákovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 168/18, proti žalovanému Z. H. , zastoupenému JUDr. Ilonou Křížkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská třída 451/11, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 85/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 57 Co 508/2015-61, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen žalobkyni nahradit náklady dovolacího řízení ve výši 15 826 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Zuzany Běťákové, advokátky se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 168/18.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první občanského soudního řádu v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 5. 2015, č. j. 6 C 85/2015-32, přikázal ze společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalobkyně rozestavěnou stavbu na pozemku parc. č. st. 726, zapsanou u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Nový Jičín, na LV č. 1268, pro obec a katastrální území L. (výrok I. 1.), a uložil zároveň žalobkyni povinnost uhradit zůstatky úvěrů u specifikovaných peněžních ústavů (výrok I. 2.). Žalovanému soud uložil povinnost žalobkyni zaplatit na vypořádacím podílu 230 000 Kč do jednoho měsíce ode dne právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 11. 2015, č. j. 57 Co 508/2015-61, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení by měl dovolací soud vyřešenou právní otázku posoudit jinak. Dovolacím důvodem má být nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatel považuje za chybný postup odvolacího soudu, který potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně založené na tzv. fikci uznání nároku, když žalovaný nezaložil spolu s žádostí o odročení jednání do spisu plnou moc své zástupkyně a omluva z jednání tak nebyla dostatečná. Má za to, že v řešené věci nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Žalovaný totiž svou nepřítomnost u přípravného jednání omluvil včas a řádně, když dne 22. 5. 2015 soudu prvního stupně sdělil, že žádá o změnu termínu jednání, a svou omluvu odůvodnil tím, že je jeho právní zástupkyně časově zaneprázdněna. Tato omluva byla v právní věci, v níž nemohl bez zastoupení advokátkou vzhledem k složitosti věci efektivně bránit svá práva, dostatečně důvodná a nemohla tedy nastat fikce uznání nároku. Na základě této žádosti mělo dojít k odročení jednání. Odvolací soud se nezabýval tím, z jakého důvodu nedošlo k odročení jednání, jak dovolatel požadoval. Soud prvního stupně měl v situaci, kdy dovolatel ke své žádosti o odročení nedoložil plnou moc advokátky, dovolatele podle §43 odst. 2 o. s. ř. vyzvat k doplnění podání. Postupem soudů bylo žalovanému odepřeno právo na spravedlivý proces. Jedná se navíc o postup formalistický a nespravedlivý. Soudy porušily také rovnost stran, když umožnily žalobkyni nechat se zastoupit advokátkou, žalovanému však nic takového umožněno nebylo. Soudy měly zkoumat naplnění materiálních podmínek rozsudku pro uznání, mezi které spadá procesní aktivita žalované strany. Dovolatel však v řízení procesně aktivní byl, vyjádřil se výslovně, že nárok uplatněný žalobou neuznává. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v řízení zahájeném po 1. 1. 2014, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Dovolatel vymezil otázku přípustnosti dovolání tak, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení níže vymezených otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení by měl dovolací soud vyřešenou právní otázku posoudit jinak“.
Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz ), nebo usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“, pod pořadovým č. C 12 774)].
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel nedostál. Dovolatel totiž žádnou konkrétní právní otázku neuvedl, taková otázka se nepodává z obsahu dovolání. Otázku přípustnosti dovolání si pak není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Jak vyplývá z dovolání, dovolatel zjevně nerozlišuje požadavek, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (jako důvod přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.), a významově jiný požadavek, aby dovolacím soudem byla právní otázka posouzena jinak (než odvolacím soudem), což už je uplatněním dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci.
K přípustnosti dovolání však nepostačuje ani vymezení dovolacích důvodů (dovolacích námitek), aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.) a pouze tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné.
Pokud dovolatel v dovolání naznačuje, že soudy postupovaly nesprávně, jestliže dospěly k závěru, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §114c odst. 6 o. s. ř., a tím mu bylo odňata možnost jednat před soudem, vystihuje tzv. zmatečnostní vadu řízení podle §229 odst. 3 o. s. ř., která však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť není způsobilým dovolacím důvodem; k posouzení její důvodnosti slouží od 1. 1. 2001 toliko žaloba pro zmatečnost [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002 (uveřejněné pod č. 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Pro úplnost dovolací soud v této souvislosti dodává, že judikatura dovolacího soudu ostatně ustáleně vychází z toho, že otázku, kdy jde v souvislosti s §114c o. s. ř. o důležitý důvod, který žalovaného omlouvá u účasti na jednání soudu, je třeba vykládat tak, jak to činí judikatura k podmínkám pro vydání rozsudku pro zmeškání [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4084/2010 (uveřejněný v Souboru pod č. C 9435)].
Omluva je z hlediska §153b o. s. ř. včasná, jestliže soudu došla před prvním jednáním, které se ve věci konalo [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 999/2009 (uveřejněný v Souboru pod č. C 7294)].
Dovolací soud již dříve dovodil, že příčina, pro kterou žalovaný zmeškal první jednání ve věci, musí mít s ohledem na její povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo z jiných důvodů aspekt ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci omluvit). Omluvitelným důvodem jsou nejen události objektivního charakteru, ale i okolnosti žalovaným způsobené či jinak zaviněné, jestliže je lze v dané situaci považovat za omluvitelné – za důvod ospravedlňující zmeškání jednání [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 21 Cdo 672/98 (uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, č. 15/1998)].
Nejvyšší soud rovněž dospěl rovněž k závěru, že omluva účastníka ve smyslu §153b odst. 1 o. s. ř. je důvodná jen tehdy, jestliže jsou soudu oznámeny konkrétní údaje o tom, proč se nemůže jednání zúčastnit, zejména jaké jiné konkrétní okolnosti mu brání v účasti, kdy se o nich dozvěděl, a že časovou kolizi nebylo možné vyřešit jinak [analogicky srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 2432/98 (uveřejněné pod č. 38/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)]. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. i v rozsudku ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3443/2010 (dostupném na www.nsoud.cz ).
Z posledního uvedeného rozhodnutí současně plyne, že účastník je povinen důvod omluvy specifikovat tak, aby měl soud možnost – může-li předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání zkoumat jen při prvním jednání, které bylo ve věci nařízeno – posoudit, jaká konkrétní okolnost účastníku (jeho zmocněnci) v účasti při jednání brání a zda jde o okolnost významnou, která neúčast u jednání ospravedlňuje, a v případě potřeby ji i ověřit. Jen na základě konkrétních okolností může soud dovodit, zda uplatněná omluva je důvodná (zda tu je důležitý důvod neúčasti při jednání), nebo může zamezit případné snaze účastníka (jeho zmocněnce) bránit rychlé a účinné ochraně práv v občanském soudním řízení.
V předmětné věci obdržel žalovaný dne 30. 4. 2015 předvolání k přípravnému jednání, které se mělo konat v pondělí 25. 5. 2015 a byl poučen o následcích nedostavení se bez včasné a řádné omluvy na přípravné jednání. V pátek 22. 5. 2015 byla soudu doručena žádost žalovaného o změnu termínu jednání z důvodu vytíženosti a časové nedostupnosti jeho právní zástupkyně.
Aniž by dovolací soud posuzoval včasnost takové omluvy, je zřejmé, že neúčast dovolatele u přípravného jednání nebyla opodstatněna důležitým důvodem. Protože žalovaný nebyl v řízení zastoupen (plnou moc udělenou advokátce ani on, ani advokátka do dne konání přípravného jednání nepředložili), nelze za omluvu neúčasti u přípravného jednání z důležitého důvodu považovat to, že je jeho zástupkyně (advokátka), jejíž zastoupení soudu nedoložil, zaneprázdněna. Je zjevné, že soud nemohl při přípravném jednání, které bylo ve věci nařízeno, posoudit, zda tato okolnost zástupkyni žalovaného v účasti při přípravném jednání skutečně bránila, a ověřit si ji již proto, že mu ani nebylo známo jméno žalovaným označené advokátky, tím spíše pak důvody její neúčasti u přípravného jednání.
Ačkoliv dovolatel poukazoval na to, že se ještě před přípravným jednáním vyjádřil tak, že s žalobou uplatněným nárokem nesouhlasí, nemůže tato okolnost bez dalšího zpochybnit správnost závěrů nalézacích soudů již proto, že s tímto poukazem nepojí dovolatel žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jejíž řešení by mohlo (a mělo) založit přípustnost dovolání.
Z rozhodnutí odvolacího soudu se navíc zřetelně podává, že přípravné jednání bylo nařízeno proto, aby soud mohl vůči účastníkům splnit poučovací povinnost ve vztahu k jejich povinnostem tvrzení z hlediska doplnění potřebných tvrzení o skutečnostech rozhodných pro věc. Takový postup má výslovnou oporu v §114c odst. 3 o. s. ř. a odrážel v dané věci skutečnost, že nebylo lze postupem podle §114a odst. 2 o. s. ř. jednání připravit tak, aby bylo možné věc rozhodnout při jediném jednání. S těmito závěry však dovolání žádným způsobem nepolemizuje a omezuje se na pouhé konstatování ve směru, že se žalovaný k žalobě vyjádřil. Samotné vyjádření se k žalobě podle §114a odst. 2 o. s. ř. pak zjevně překážkou nařízení přípravného jednání není, jak vyplývá výslovně z §114c odst. 1 o. s. ř.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. května 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu