ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.1539.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 1539/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. B. , zastoupeného Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Husova 1285/2, proti žalovanému ALKRON a. s. , se sídlem v Jeseníku, Masarykovo náměstí 150/24, identifikační číslo osoby 25399764, zastoupenému JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poděbradova 1243/7, o určení vlastnického práva a o určení hranice mezi pozemky, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C 82/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2015, č. j. 8 Co 294/2015-300, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 400 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaného JUDr. Radka Hudečka.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Ostravě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 4. 2015, č. j. 57 C 82/2011-275, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem části pozemku parc. č. 379/20 o výměře 126,8 m 2 , v katastrálním území P. a v obci O., o šířce 5 m od hranice s pozemkem parc. č. 379/27 a o délce 25,36 m při hranici pozemku parc. č. 379/27 (výrok I.). Dále Soud zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal určení hranice mezi pozemky parc. č. 379/20 a parc. č. 379/27 v katastrálním území Př., v obci O. (výrok II.). Žalobci uložil, aby zaplatil žalovanému na náhradě nákladů řízení 81 770 Kč (výrok III.).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 2. 10. 2015, č. j. 8 Co 294/2015-300, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 411 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Protože k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, posoudil dovolací soud splnění podmínek nabytí vlastnického práva podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (§3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Ke skutkovým námitkám nelze v dovolacím řízení od 1. 1. 2013 přihlížet. Dovolací soud vychází ze skutkových zjištění učiněných nalézacími soudy.
Dovolací soud opakovně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 1068 (dále jen „Soubor“)].
Oprávněným držitelem ve smyslu §130 odst. l občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (obč. zák.), účinného v době, kdy k vydržení mělo dojít, je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, publikovaný v Souboru pod č. C 1304).
Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaný v Souboru pod č. C 1176). K tomu lze poznamenat, že – jak ostatně uvedl i soud prvního stupně – k běžné opatrnosti nabyvatele pozemku patří, že se seznámí s jeho hranicemi. Judikatura Nejvyššího soudu sice připouští i možnost uchopení se držby části sousedního pozemku v dobré víře, jde však o případy, kdy s ohledem na okolnosti věci nemá držitel důvod pochybovat o tom, že hranice držby je totožná s hranicí vlastnickou a vyžadovat další upřesnění hranice, např. jejím vytýčením či nahlédnutím do katastru nemovitostí (např. převodce předá nabyvateli oplocený pozemek, a sousedé po vydržecí dobu nemají proti jeho držbě v tomto rozsahu námitky). Teprve jde-li o případ, kdy i při zachování běžné opatrnosti mohl být nabyvatel objektivně přesvědčen, že hranice, ve kterých mu převodce předal držbu pozemku odpovídají hranicím vlastnickým, je třeba ještě zvažovat, zda dobrou víru nevylučuje poměr plochy skutečně nabytého a drženého pozemku. Dovolací soud již opětovně konstatoval, že kupuje-li někdo pozemek, patří k běžným a zachovávaným zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou (viz např. rozsudek ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000). Je-li poměr plochy nabytého a drženého pozemku významný (nicméně judikatura tu přihlíží k specifickým poměrům každé věci a připouští výjimečně i vyšší rozdíl), musí to objektivně založit pochybnosti držitele a vylučuje to jeho oprávněnou držbu. To ovšem platí přiměřeně i o hranicích pozemku; neukáže-li jim je převodce a nejsou-li v terénu nijak viditelné, patří k obvyklé opatrnosti, že nabyvatel se o nich přesvědčí.
Odvolací soud se podle dovolatele odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4822/2014, pokud považoval za významnou skutečnost vylučující dobrou víru odvolatele, že se nepřesvědčil o hranici nabývaného pozemku podle operátů katastru nemovitostí. Toto rozhodnutí na danou věc nedopadá, neboť tam šlo jiný skutkový stav (zejména o pozemek oddělený plotem). V dané věci soud prvního stupně, na jehož skutkové i právní závěry odvolací soud odkazuje, při hodnocení, zda držitel byl objektivně v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem, že mu sporná část pozemku parc. č. 379/20 vlastnicky patří, dospěl k závěru, že hranice mezi pozemky žalobce a žalovaného nebyla zjistitelná pouze z operátu katastru nemovitostí, ale byla zřejmá i v terénu, kde byla při vyměření pozemků parc. č. 379/27 a parc. č. 379/20 v roce 1997 vytýčena a vyznačena nastřelenými hřeby, jak vyplývá z geometrického plánu ze dne 9. 12. 1997, č. 657-273/97 [tvoří nedílnou součást nabývací kupní smlouvy žalobce z 22. 12. 1997 (čl. 114)] , kde byl tento způsob vymezení hranice zaznamenán a byl doložen i dalšími soudem provedenými důkazy. Průběh hranice svého pozemku měl dovolatel při obvyklé míře opatrnosti, kterou bylo lze po něm požadovat s ohledem na tento konkrétní případ (pozemek žalobce byl spolu s pozemky dalších vlastníků součástí rozsáhlejší plochy užívané jako parkoviště), možnost zjistit (již při nabytí pozemku). Není pak nepřiměřený závěr, že pozdější umístění sloupků a stožárů na pozemku žalovaného v žalobci nemohlo vyvolat domněnku, že se jedná o vymezení průběhu hranice.
Odvolací soud odkázal na výše uvedené právní závěry soudu prvního stupně, sám však dodal, že odvolatel nemůže být v dobré víře především s ohledem na smlouvu o zřízení věcného břemene z roku 2003, před jejímž uzavřením byly pozemky přeměřovány, a jejíž přílohou je kopie katastrální mapy, z níž jednoznačně vyplývá průběh hranice pozemků. Je skutečností, že judikatura tam, kde z hlediska obvyklé opatrnosti mohl mít nabyvatel za to, že hranice držby je i hranicí vlastnickou, nevyžaduje jako podklad pro dobrou víru nahlédnutí do katastrální mapy. Ovšem pokud byla takové mapa přiložena ke smlouvě, kterou žalobce sousední parcelu nabyl, a navíc hranice v terénu nebyla jednoznačně vyznačena, příp. dokonce byla vyznačena hranice skutečná, pak lze tuto skutečnost vzít pro posouzení oprávněnosti držby do úvahy. Délka nerušeného užívání cizí věci je jedním z podpůrných hledisek pro posouzení dobré víry držitele. V dané věci, kdy nedostatek dobré víry byl dovozen z jiných skutečností, se již neuplatní, stejně tak i hledisko poměru velikosti vlastního a drženého pozemku.
Proto nelze považovat celkový závěr odvolacího soudu, vycházející i ze závěrů soudu prvního stupně, že žalobce nebyl oprávněným držitelem, a tedy že k vlastnické právo nevydržel, za odporující judikatuře dovolacího soudu.
Pokud se týká dovolacích námitek žalobce, v nichž namítá nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu o části jeho žaloby na určení hranice mezi jeho pozemkem parc. č. 379/27 a pozemkem žalovaného parc. č. 379/20, soudy obou stupňů aplikovaly §1028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („o. z.) s tím, že toto ustanovení nelze na danou věc vztáhnout, neboť dopadá na případy, kdy hranice nelze objektivně (ani za pomoci znaleckého posudku či jiných důkazů) určit; o takovou věc nešlo. To sice dovolatel popírá, nicméně to, zda lze průběh určité hranice v terénu zjistit či nikoliv je otázkou skutkovou; skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení je dovolací soud vázán.
Právní otázku určení hranic mezi pozemky podle §1028 o. řešil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Zjistil, že hranici mezi pozemky lze objektivně určit. V rozsudku ze dne 27. května 2015, sp. zn. 22 Cdo 4822/2014, Nejvyšší soud uvedl: „Samotná subjektivní pochybnost o průběhu (jinak, např. odborným zaměřením, zjistitelné) sporné hranice totiž neumožňuje její určení (stanovení) podle poslední pokojné držby ve smyslu §1028 o. z.; v takovém případě je třeba tak, jako doposud, žádat o určení vlastnictví ke sporné části parcely… K tomu viz např. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 22 Cdo 2403/2007, přiměřeně použitelný i po 1. 1. 2014 (viz též komentář k uvedenému ustanovení in Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013)“.
V dané věci tak nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., a proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu