ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2018.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 2018/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. M. , zastoupeného JUDr. Alešem Liskem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Fischerova 770/12, proti žalovaným: 1) JUDr. I. D., 2) JUDr. L. D. , a 3) P. D. , o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 241/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 2. července 2015, č. j. 15 Co 325/2015-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Táboře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 1. 2015, č. j. 4 C 241/2013-63, zamítl žalobu na určení, že žalobce je společně se žalovanou 3) podílovým spoluvlastníkem ideální ½ pozemku ve zjednodušené evidenci parc. č. 442/1 v k. ú. Náchod u Tábora, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 7. 2015, č. j. 15 Co 325/2015-100, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 29. 7. 1997, č. j. 7 C 143/97-15, bylo žalobci uloženo, aby zaplatil Státnímu fondu regulace v zemědělství 31 374,48 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozsudek nabyl právní moci 9. 10. 2007. V řízení o výkon tohoto rozhodnutí, vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 3 E 2203/2000, byl nařízen prodej předmětného pozemku, náležejícího žalobci a žalované 3). V dražbě konané 23. 3. 2004 byl udělen příklep žalovanému 1) s tím, že věc nabývá do společného jmění se žalovanou 2) – žalovaní tak opírali své vlastnické právo o nabytí v exekuční dražbě. Odvolací soud zdůraznil, že v řízení o výkon rozhodnutí soud již nebyl oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí a žalobce ohledně vlastnického titulu žalovaných 1) a 2) ani netvrdil, že by byl následně změněn nebo zrušen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Ohledně jeho přípustnosti cituje §237 o. s. ř. Uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle §241 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to, že žalovaní 1) a 2) „mají řádný a platný vlastnický titul k předmětné nemovitosti“. Dovolateli totiž nebyl řádně doručen exekuční titul, na doručence ve spise sp. zn. 7 C 143/97 není jeho podpis. Důkazy, které navrhoval, soudy neprovedly. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
I když dovolatel explicitně nevymezil přípustnost dovolání, zpochybnil nabytí vlastnictví předmětného pozemku žalovanými 1) a 2) jako vydražitelů v nedobrovolné veřejné dražbě nařízené podle §48 odst. 3, 4, 5 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu však platnost veřejné nedobrovolné dražby nemůže být řešena jako otázka předběžná - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1679/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 777/2006, uveřejněné v časopise Soudní Judikatura pod č. 126 a 25, ročník 2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 5045/2007, uveřejněný na www.nsoud.cz . Rozsudek odvolacího soudu je tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu, od které není důvod se odchylovat. Jinak řečeno: v tomto řízení nelze platnost dražby, na jejímž základě nabyli žalovaní vlastnictví, zpochybnit, a to, co se odehrálo před vydáním exekučního titulu, je nerozhodné.
Dovolání tak není přípustné; dovolací soud je proto odmítl (§237 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. července 2016
JUDr. Jiří Spáčil CSc.
předseda senátu