ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2151.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 2151/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Singulární jmění Hodonín z. s., se sídlem v Hodoníně, Svatopluka Čecha 2372/3, IČO: 47895241, zastoupeného JUDr. Hanou Koudelovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Národní třída 71, proti žalované ČEPRO a. s., se sídlem v Praze 7, Dělnická 213/12, IČO: 60193531, o určení neexistence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 129/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2015, č. j. 38 Co 347/2014-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Hodoníně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 7. 2014, č. j. 7 C 129/2013-78, zamítl žalobu, aby soud určil, že pozemky parc. č. 8604 – lesní pozemek o výměře 170 119 m 2 a parc. č. 8632 – lesní pozemek o výměře 79 005 m 2 , zapsané na LV č. 1175 pro obec a katastrální území H., nejsou zatíženy věcným břemenem spočívajícím v povinnosti vlastníka strpět výkon práva provozovatele vedení vstupovat a vjíždět při stavbě, provozování, opravách, změnách nebo odstraňování vedení na pozemky, v rozsahu vymezeném geometrickým plánem, a odstraňovat a oklešťovat stromoví překážející vedení, vzniklým na základě zákona č. 79/1957 Sb., potvrzeným zákonem č. 222/1994 Sb. a zákonem č. 458/2000 Sb. ve prospěch společnosti ČEPRO, a. s., Spálená 84/50, Praha 1. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zamítl žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení. Jedná se o umístění produktovodu na pozemcích, které vlastní žalobce pouze v podílu id. 531/35560, přitom požaduje, aby soud určil neexistenci věcného břemene k nemovitostem jako k celku.
Krajský soud v Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 17. 12. 2015, č. j. 38 Co 347/2014-104, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobce podle něj nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem a nadto je žaloba i věcně nedůvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, není důvodu, aby současně žalobu přezkoumal po věcné stránce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1772/2000, a na něj navazující rozhodnutí dovolacího soudu).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2871/2010 (uveřejněném pod C 11062 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, a pod č. 118/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, dostupný na www.nsoud.cz ), uvedl, že „základním předpokladem úspěšnosti návrhu na určení věcného břemene je skutečnost, že rozsudek vydaný na základě tohoto návrhu zavazuje všechny v době vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o. s. ř.) oprávněné a povinné subjekty. Z toho pak vyplynul závěr: Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je po stránce procesní mj. skutečnost, že účastníci mají věcnou legitimaci. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde. Účastníky řízení o určení existence věcného břemene (služebnosti) musí být všichni ti, o jejichž práva či povinnosti v tomto řízení jde. Nejsou-li tedy v řízení o určení existence věcného břemene (služebnosti) účastníky řízení všechny tyto osoby, nelze z tohoto důvodu takové žalobě vyhovět.“ Obdobná východiska se prosadí i ve vztahu k žalobám na určení neexistence věcných břemen (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 795/2012).
V daném případě vymezil žalobce – dovolatel – předmět řízení tak, že je jím určení věcného břemene (a dovolací soud, vázán obsahem dovolání, se nezabýval otázkou, zda tu jde skutečně o věcné břemeno ve smyslu soukromého práva či o legální omezení vlastnického práva, které má veřejnoprávní povahu – viz k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1624/2000) zatěžujícího celý pozemek; rozhodnutí by se tak – nepřípustně - dotklo i práv osob, které nebyly účastníky řízení. Protože tato samotná skutečnost mohla být důvodem k zamítnutí žaloby, je napadené rozhodnutí věcně správné bez ohledu na to, zda obstojí i další důvod pro zamítnutí žaloby; proto se touto otázkou dovolací soud nezabýval.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu