ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2237.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 2237/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Ing. L. J. , zastoupeného Mgr. Janem Soukupem, advokátem se sídlem v Praze, Konviktská 12, proti žalované obci Valy, IČO 00274526, se sídlem ve Valech, Veselská 100, zastoupené JUDr. Jarmilou Černou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Bratranců Veverkových 396, o odstranění staveb, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 156/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 12. 2015, č. j. 23 Co 245/2015-348, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2015, č. j. 17 C 156/2010-289, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost odstranit asfaltový povrch komunikace vedoucí přes pozemek parc. č. 232/45 a pozemek parc. č. 232/2, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Pardubice na LV č. 171, k. ú. V. n L., obec V. (dále rovněž jako „předmětné pozemky“), odstranit vodovodní přípojku vedoucí přes předmětné pozemky, odstranit vedení splaškové komunikace vedoucí přes předmětné pozemky a zdržet se průchodu a průjezdu přes tyto pozemky (výrok III.). Dále zamítl návrh žalobce na změnu žaloby (výrok I. a II.). Rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení v částce 28 255 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované (výrok IV. a V.) a o náhradě nákladů řízení, které vznikly státu (výrok VI.).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 17. 12. 2015, č. j. 23 Co 245/2015-348, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvolání napadených výrocích III. – VI. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem a uvádí, že odvolací soud měl projednávanou věc posoudit jinak. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepředvídatelné, pokud věc posoudil podle jiné právní normy než soud prvního stupně, avšak na změnu právního názoru žalobce nijak neupozornil.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 - 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz )].
Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Žádost dovolatele, podle níž „dovolacím soudem má být právní otázka posouzena jinak“ významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 ).
Z obsahu dovolání se podává, že právní otázka, na níž napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a to odepření ochrany vlastnického práva žalobce (v podobě nároku žalobce na odstranění stavby vodovodní a kanalizační přípojky) z důvodu výkonu tohoto práva v rozporu s dobrými mravy [§126 odst. 1 a §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“)], má být dovolacím soudem posouzena jinak. Avšak toto samo o sobě není řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání, neboť žádost žalobce, podle níž má být dovolacím soudem právní otázka posouzena jinak, významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak. Žalobce neuvádí, od kterého svého řešení otázky hmotného práva se má dovolací soud odchýlit. Z výše uvedeného se podává, že dovolatel v souladu s §237 o. s. ř. řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnost dovolání. Dovolání tedy trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.) a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Neobstojí námitka dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepředvídatelné, pokud věc posoudil podle jiné právní normy než soud prvního stupně, avšak na změnu právního názoru žalobce nijak neupozornil.
Zásadně dále platí závěr Nejvyššího soudu obsažený v usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, že „poučení podle ustanovení §118a odst. l až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (jak tomu bylo v projednávaném případě) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř.. Jinak řečeno postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat“. Tyto závěry jsou zcela použitelné pro daný případ, v rámci kterého byl skutkový stav provedenými důkazy objasněn. Jiný právní názor soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost soudu podle §118a odst. 2 o. s. ř. nezakládá a rozhodnutí odvolacího soudu nelze z tohoto důvodu označit jako nepředvídatelné.
Důvodnou rovněž není námitka žalobce, že právní posouzení předmětných pozemků jakožto účelové komunikace je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, a rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno právo žalobce na nerušené vlastnictví majetku. Odvolací soud definoval s poukazem na ustálenou rozhodovací praxi znaky obecného užívání účelové komunikace a hodnotil jejich naplnění vzhledem ke skutkovým zjištěním v projednávané věci i s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, přičemž úvaha odvolacího soudu (mimo jiné i o tzv. komunikační nezbytnosti) není zjevně nepřiměřená.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu