ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2403.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 2403/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně L. Z. , zastoupené JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Karlovo náměstí 287/18, proti žalovaným 1) L. V. , 2) J. K. , oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Kalousem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Malá Štupartská 635/6, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 294/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2012, č. j. 30 Co 107/2012-94, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2012, č. j. 30 Co 107/2012-94, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. března 2011, č. j. 4 C 294/2009-65, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 3. 2011, č. j. 4 C 294/2009-65, určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. 154/2, zapsaného na LV č. 569, vedeného u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, pro katastrální území S., obec P. (dále jen „předmětný pozemek“) - (výrok I.), zamítl protinávrh žalovaných, že jsou podílovými spoluvlastníky předmětného pozemku, každý ideální jedné poloviny (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).
Soud vzal za prokázané, že k předmětnému pozemku je v katastru nemovitostí jako vlastník vedena žalobkyně podle usnesení o potvrzení dědictví ze dne 6. 1. 2009, č. j. 32 D 941/2008-52, a rovněž žalovaní podle rozhodnutí o dědictví ze dne 29. 8. 1988, č. j. 5 D 1712/87-18. Právní předchůdkyní žalobkyně byla její sestra L. U., která zemřela dne 15. 7. 2008. V době dědického řízení již byl veden v katastru nemovitostí duplicitní zápis. Ještě k datu 23. 4. 1997 byla vedena jako jediná vlastnice L. U. Žalovaní jsou vlastníky jako dědicové po J. K., zemřelém 28. 10. 1987. Ode dne 30. 5. 1978 byl veden jako vlastník předmětného pozemku Československý stát – MNV Zličín. Dne 2. 10. 1985 byla uzavřena mezi L. U. a Místním národním výborem Praha 5 – Zličín dohoda o zřízení práva osobního užívání předmětného pozemku, který jí byl přidělen do osobního užívání na základě rozhodnutí finančního odboru ONV Praha 5. Tato dohoda byla registrována Státním notářstvím pro Prahu 5 dne 8. 10. 1985. Právní předchůdce žalovaných J. K. byl vlastníkem předmětného pozemku k datu 29. 12. 1986 a získal jej děděním po svém otci. V roce 1987 žádal žalovaný 2) MNV Praha 5 – Zličín o přešetření, proč MNV Praha 5 – Zličín předal předmětný pozemek bez jeho souhlasu do osobního užívání L. U., když patří do jeho vlastnictví. V roce 1991 si nechala žalovaná 1) zhotovit identifikaci předmětného pozemku a GEODÉZIÍ, národním podnikem Praha, Střediskem pro hlavní město Prahu jí bylo sděleno, že v roce 1985 byl vyhotoven nepřesný výpis z evidence nemovitostí k předmětnému pozemku, kde byl uveden jako vlastník Československý stát – MNV Zličín. Předmětný pozemek je částí pozemku, jehož vlastníky jsou žalovaní. Dne 10. 4. 1997 podali žalovaní vůči právní předchůdkyni žalobkyně žalobu na vyklizení předmětného pozemku. Žaloba byla zamítnuta; v rámci řízení byla vyslechnuta i L. U., která měla vypovědět, že než požádala o zřízení právo osobního užívání, věděla, že předmětný pozemek patřil otci pana K., její matka žádala o odprodej tohoto pozemku, načež jí otec pana K. sdělil, že v této věci nemá právo rozhodovat. L. U. následně podala písemnou žádost o odprodej pozemku na MNV, kde bylo zjišťováno vlastnictví a na výpisu byl uveden jako vlastník Československý stát.
Soud prvního stupně vyšel z §205 odst. 1 občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 1991, dále také z §872 odst. 1 občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 1992. Poukázal též na nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 1997, sp. zn. II ÚS 103/96, podle kterého vzniklo právní mocí rozhodnutí bývalých národních výborů o přidělení pozemků do osobního užívání fyzickým osobám právo, aby s nimi byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku a státu vznikla povinnost tuto dohodu uzavřít. Tuto povinnost mu ukládalo rozhodnutí orgánu státní správy, které sice bylo vadné, ale nebylo zrušeno. Skutečnost, že pozemek nebyl v tzv. socialistickém vlastnictví, neměla vliv na účinnost rozhodnutí. Dne 1. 1. 1992 se tak vlastníkem pozemku tzv. transformací stala osoba, které svědčilo právo osobního užívání, čímž došlo k zániku vlastnického práva původního vlastníka. Soud zohlednil i to, že se od roku 1985 chovala L. U. k pozemku jako vlastnice a zhodnotila ho. Soud dospěl k závěru, že L. U. se stala vlastnicí předmětného pozemku, a to i ve shodě s rozhodnutím soudu o vyklizení ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 24 C 138/97. Zdůraznil dobrou víru žalobkyně, která nabyla vlastnické právo od státu v souladu se zákonem. Na tom nic nemění ani duplicitní zápis vlastnictví k předmětnému pozemku a ani výpověď právní předchůdkyně žalobkyně v tomto řízení, která je podle názoru soudu prvního stupně vytržena z kontextu.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 3. 5. 2012, č. j. 30 Co 107/2012-94, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s výjimkou výroku o náhradě nákladů řízení, který změnil tak, že se žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, výtky žalovaných proti procesu dokazování a hodnocení důkazů neshledal důvodnými. Odvolací soud zdůraznil, že mezi MNV Praha 5 – Zličín a právní předchůdkyní žalobkyně L. U. byla uzavřena dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku, a to na základě rozhodnutí finančního odboru ONV Praha 5 ze dne 16. 7. 1985. K tomuto dni byl předmětný pozemek ve vlastnictví pana J. K. Právo osobního užívání bylo zákonem předpokládáno pouze u pozemků v socialistickém společenském vlastnictví. Otázkou, zda mohlo platně vzniknout právo osobního užívání i u pozemku v soukromém vlastnictví, se zabýval Ústavní soud a dospěl k závěru, že skutečnost, že pozemek nebyl v socialistickém společenském vlastnictví, neměla vliv na účinnost rozhodnutí orgánu státní správy. Jestliže tedy ke dni 31. 12. 1991 svědčilo osobě právo osobního užívání pozemku, dnem 1. 1. 1992 se přeměnilo ex lege na právo vlastnické. Tento názor nebyl překonán judikaturou dovolacího soudu. Uvedený závěr odvolací soud vztáhl i na řešenou věc. Doplnil, že žalobkyně byla v dobré víře o tom, že jí náleží právo osobního užívání. Její právní předchůdkyně měla dlouhá léta zájem o získání předmětného pozemku, zhruba od roku 1980 jej užívala, i když věděla o tom, že jeho vlastníkem je J. K. Proto se na něj rovněž obrátila její matka s žádostí o odkup pozemku. Na MNV však bylo zjištěno, že vlastníkem je Československý stát – MNV Zličín, a to již od roku 1978. Jednalo se o mylný zápis, nicméně v řízení nevyšlo najevo, kdo byl jeho původcem. Dobrou víru žalobkyně nemohlo zmařit ani to, že její bratr pracoval jako agronom v JZD Chýně, v jehož užívání předmětný pozemek byl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Za otázku zásadního právního významu považují posouzení „zda došlo k zániku jejich vlastnického práva, když nikdy nedošlo k převzetí předmětného pozemku státem (vlastnické právo nebylo převedeno, státem odňato, převzato ani jiným způsobem na stát nepřešlo a stát neprojevil žádnou vůli tak učinit) a dohoda o zřízení práva osobního užívání je (od počátku) absolutně neplatná, když samotný projev vůle státu je zatížen omylem v identifikaci pozemku“. Dohodu o zřízení práva osobního užívání považují dovolatelé za absolutně neplatnou, protože předmětný pozemek byl v rozhodné době v soukromém vlastnictví a jednalo se o zemědělskou půdu. Stát navíc neměl vůli okupovat předmětný pozemek, naopak uznal vlastnické právo žalovaných k němu. Pokud by stát mocensky předmětný pozemek žalovaným odebral, bylo by alespoň možné domáhat se nápravy cestou restituce, což je ale v řešené věci vyloučeno. Soudy zjevně pochybily, pokud ve vztahu k zjištěnému skutkovému stavu dospěly k názoru, že i absolutně neplatná dohoda o zřízení práva osobního užívání působí vznik vlastnického práva k 1. 1. 1992 podle §872 odst. 1 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že žalobkyni žádné právo osobního užívání nesvědčilo, nemohlo se ani transformovat na vlastnické právo. Dohoda o zřízení práva osobního užívání navíc musela zaniknout z důvodu splnění rozvazovací podmínky, která v ní byla sjednána. Judikatura citovaná odvolacím soudem míří na jiný skutkový a právní základ, kdy došlo k převodu či odnětí vlastnického práva a okupaci nemovitosti státem. Odvolací soud nesprávně dospěl k závěru, že absolutní neplatnost právního úkonu může zhojit plynutí času bez ohledu na skutečnost, že právní předchůdkyně žalobkyně věděla o vadě dohody o zřízení práva osobního užívání. V dobré víře byli naopak dovolatelé, kteří nabyli vlastnické právo rozhodnutím orgánu státní moci – státního notářství ze dne 29. 8. 1988. Nesprávným je i výrok, kterým byla žalovaným uložena povinnost zaplatit soudní poplatek z protinávrhu. Jejich návrh na určení vlastnického práva nelze považovat za vzájemný návrh, ale pouze za procesní obranu. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k nabytí vlastnického práva žalobkyní a žalovanými mělo dojít před 1. 1. 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobkyně a žalovaných pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 3. 5. 2012, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (tj. před novelou č. 404/2012 Sb.) – (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, mohlo by být dovolání přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 147/2012 Sb.), zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měli dovolatelé právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jimi podaného dovolání [k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
Dovolání je z velké části polemikou s hodnocením důkazů nalézacími soudy a dovolacímu soudu vykresluje verzi skutkového stavu ze strany dovolatelů. Tím ale není vymezena otázka zásadního právního významu, jde pouze o zpochybnění skutkových zjištění. Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Z obsahu dovolání je však patrné, že dovolatelé předkládají dovolacímu soudu k řešení otázku, zda „mohla žalobkyně nabýt vlastnické právo transformací práva osobního užívání na základě absolutně neplatné dohody za situace, kdy nedošlo k převzetí předmětného pozemku státem, přičemž žalovaní, kteří nabyli své vlastnické právo na základě dědického rozhodnutí, by je tímto způsobem pozbyli“.
Dovolání je pro řešení této otázky přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
V rozsudku ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, uveřejněném pod č. 72/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že oprávněný držitel práva osobního užívání pozemku měl k 1. 1. 1992 stejná práva jako osobní uživatel pozemku; proto se jeho právo k uvedenému datu změnilo podle §872 odst. 1 a 2 obč. zák. v právo vlastnické.
Právo osobního užívání pozemku (§198 a násl. obč. zák., ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.) bylo právem věcným a mohlo být předmětem oprávněné držby. Oprávněný držitel tohoto práva měl tedy po dobu oprávněné držby stejná práva jako subjekt tohoto práva (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 536/2000). Měl-li tedy oprávněný držitel práva osobního užívání pozemku k 1. 1. 1992 stejná práva jako subjekt práva osobního užívání, muselo se i jeho právo osobního užívání pozemku k tomuto dni změnit podle §872 odst. 1 obč. zák. v právo vlastnické.
V rozsudku ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2121/2008, dostupném na www.nsoud.cz , Nejvyšší soud vysvětlil, že v těchto typových případech je nutno posuzovat nejenom skutečnost, zda osoba, která se dovolává vzniku práva osobního užívání pozemku a nároků s tím spojených, je v dobré víře, že příslušný pozemek užívá z titulu práva osobního užívání, ale je třeba se zabývat otázkou, zda je tato osoba i oprávněným držitelem tohoto práva, tedy zda byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je osobní uživatelkou pozemku. V kladném případě by se stalo jeho vlastníkem k 1. 1. 1992.
V dané věci odvolací soud uvedl, že žalobkyně mohla být v dobré víře, že předmětný pozemek užívá z titulu práva osobního užívání. Měl se však důsledně s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, které vyšly v průběhu řízení najevo, zabývat otázkou, zda byla i oprávněnou držitelkou tohoto práva, tedy zda byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je osobní uživatelkou pozemku. Při posuzování omluvitelnosti omylu je třeba přihlédnout k tomu, zda byl vyvolán státním orgánem; omluvitelnost takto vyvolaného omylu je třeba posuzovat shovívavěji, než jiné případy omylu (k tomu srovnej již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2121/2008). Tyto závěry je nutno poměřovat individuálními okolnostmi dané věci.
V řešené věci učinil odvolací soud skutkový závěr, že právní předchůdkyně žalobkyně věděla o tom, že předmětný pozemek, který zhruba od roku 1980 užívala, patřil J. K., nicméně podle evidence nemovitostí byl od roku 1978 jako vlastník veden Československý stát – MNV Zličín, přičemž se jednalo se o zjevně mylný zápis. To, že se žalovaní v roce 1991 obraceli na středisko geodézie a na MNV, odvolací soud nezohlednil jako skutečnost, která by měla mít vliv na dobrou víru žalobkyně.
Odvolací soud se ve svém rozhodnutí zabýval tím, zda mohla žalobkyně nabýt vlastnické právo transformací práva osobního užívání pozemku za situace, kdy předmětný pozemek nebyl v socialistickém společenském vlastnictví, nýbrž ve vlastnictví soukromém (ve vlastnictví právního předchůdce žalovaných). Nedocenil však, že v řešené věci jde o tvrzený střet dvou vlastnických, tedy ústavně zaručených práv, a to na jedné straně vlastnického práva žalobkyně, podle odvolacího soudu nabytého transformací práva osobního užívání, ale i vlastnického práva žalovaných, kteří rovněž odvozují své vlastnické právo od rozhodnutí státního orgánu (státního notářství) o dědictví z roku 1988, tj. z období předcházejícího tvrzené transformaci práva osobního užívání na právo vlastnické.
Adekvátní zhodnocení tohoto postupu se pak v souzené věci promítá do nutnosti důsledného zvážení, zda právní předchůdkyně žalobkyně nemohla zjistit, zda předmětný pozemek, ke kterému jí bylo právo osobního užívání zřízeno, byl v soukromém vlastnictví.
Nalézací soudy se sice otázkou dobré víry právní předchůdkyně žalobkyně zabývaly, přesto však podle přesvědčení dovolacího soudu nepřihlédly ke všem právně významným skutečnostem, jejichž existence mohla mít vliv na hodnocení případné oprávněné držby práva osobního užívání právní předchůdkyní žalobkyně.
Z dosavadního stavu řízení se podává zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně předmětný pozemek od roku 1980 užívala, ačkoliv věděla, že patří právnímu předchůdci žalovaných J. K. S přihlédnutím k výrazně specifickým okolnostem daného sporu se podle názoru dovolacího soudu měly soudy zabývat i posouzením, na základě jaké skutečnosti mělo dojít k užívání pozemku již od roku 1980, ačkoliv ke zřízení práva osobního užívání došlo až v roce 1985. Z uvedeného se totiž zjevně podává vědomost právní předchůdkyně žalobkyně (což také nalézací soudy výslovně potvrdily) o vlastnickém právu J. K., na kterého se také obrátila se žádostí „o získání pozemku“. Jestliže odvolací soud v této souvislosti uzavřel, že „jí bylo řečeno, že v této věci nemá právo rozhodovat“ (zřejmě J. K.), měly se soudy zabývat posouzením, co vlastně tato nemožnost rozhodovat ve skutečnosti obnáší, jestliže současně deklarovaly, že J. K. vlastníkem byl. V této souvislosti měly soudy podrobněji rozvést svou úvahu vycházející z toho, že právní předchůdkyně žalobkyně věděla o vlastnickém právu J. K. k předmětnému pozemku, současně však byl veden jako vlastník tohoto pozemku stát. Minimálně se v této souvislosti nabízí úvaha, zda za této situace byla právní předchůdkyně žalobkyně nějakým způsobem informována o vysvětlení tohoto rozporu, a to tím spíše, že podle zjištění soudů státu svědčil „zjevně mylný zápis“.
Z dosavadního stavu řízení se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně se následně obrátila na MNV, kde se zjišťovalo, kdo je vlastníkem předmětného pozemku se závěrem, že od roku 1978 byl jako vlastník veden stát. Byť dovolací soud připouští, že právní předchůdkyně žalobkyně jednala se státními orgány, což judikatura pojí se shovívavějším přístupem k omluvitelnosti omylu, je nutno tuto okolnost v poměrech souzené věci poměřovat také již z dřívějšího období existující vědomostí právní předchůdkyně žalobkyně o vlastnickém právu J. K. Z rozhodnutí nalézacích soudů není nijak naznačeno, jak byl případně řešen vztah tvrzeného vlastnického práva J. K., které také státní orgány v roce 1988 v rámci dědického řízení po jeho úmrtí potvrdily, a evidence tohoto pozemku ve prospěch státu, z toho pohledu, zda po zjištění evidence pozemku ve prospěch státu mohla být právní předchůdkyně žalobkyně bez dalšího v dobré víře, že jí svědčí právo osobního užívání pozemku. A to vzhledem ke všem skutečnostem, neboť s ohledem na vědomost o vlastnickém právu J. K. musela mít objektivní pochybnost o vlastnickém právu státu, jestliže se ze spisu nepodává žádné vysvětlení toho, že by J. K. měl vlastnické právo k tomuto pozemku pozbýt a soudy ostatně konstatovaly, že se jednalo „o zjevně mylný zápis“ ve prospěch státu s tím, že „v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by stát někdy pozemek mocensky převzal“. Jestliže se totiž právní předchůdkyně žalobkyně „obrátila na MNV“ zjevně s informací, že pozemek, o jehož získání měla zájem, náleží J. K., ale ten „nemá právo rozhodovat“, a jako vlastník tohoto pozemku byl evidován stát, lze předpokládat, že jí musela být tato skutečnost nějakým způsobem vysvětlena a objasněna, a to tím spíše, že k pozemku, který by náležel J. K., nemohlo být platně právo osobního užívání zřízeno.
Dovolací soud se v této souvislosti neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že „ani skutečnost, že se J. K. a posléze žalovaní po zřízení práva osobního užívání pozemku obraceli na středisko geodézie a na MNV, resp. že žalovaní navrhovali L. U. určité smírné řešení (doživotní užívání pozemku), nemůže vést k závěru o tom, že L. U. nebyla v dobré víře, že jí náleží právo osobního užívání pozemku a od 1. 1. 1992 právo vlastnické.“
Dovolací soud v této souvislosti připouští, že případné jednání J. K. a následně žalovaných ve vztahu ke středisku geodézie a MNV nemuselo mít vlit na dobrou víru právní předchůdkyně žalobkyně, protože se o těchto jednáních nemusela vůbec dozvědět, jiná je situace u tvrzeného jednání žalovaných ve vztahu k L. U. Pokud by totiž ještě před 1. 1. 1992 došlo k jednání, prostřednictvím kterého by žalovaní L. U. „navrhovali určité smírné řešení (doživotní užívání pozemku)“, z povahy věci se zřetelně podává, že otázka vlastnického práva k předmětnému pozemku by se při těchto jednáních nutně musela řešit již proto, že tato jednání by žalovaní zjevně vyvolali s odkazem na dědické rozhodnutí z roku 1988, na základě kterého se stali bez jakýchkoliv pochybností vlastníky předmětného pozemku. Pokud by zjistili, že právní předchůdkyně žalobkyně tento jejich pozemek fakticky užívá a snažili se tuto otázku s ní řešit, je nasnadě, že v případě tvrzení o jejich vlastnickém právu k předmětnému pozemku, doloženém příslušným dědickým rozhodnutím, by musela mít právní předchůdkyně žalobkyně objektivní pochybnost o platném zřízení práva osobního užívání.
Současně se dovolací soud neztotožnil ani se závěrem odvolacího soudu, že „jsou nadbytečné důkazy k prokázání nedostatku dobré víry L. U., který údajně spočívá v tom, že v 80., resp. 90. letech jednali žalovaní s L. U. z pozice vlastníků“. Zde platí totéž, co uvedl dovolací soud výše, že pokud by se jednalo o důkazy k prokázání jednání časově spadajícího (spadajících) před 1. 1. 1992, mohly by mít význam pro posouzení trvání dobré víry právní předchůdkyně žalobkyně.
Odvolací soud nadbytečnost uvedených důkazů odůvodnil poukazem na skutečnost, že s ohledem na obsah spisu sp. zn. 24 C 138/97, je zřejmé, že sami žalovaní o uvedeném jednání hovoří tak, že s právní předchůdkyní žalobkyně L. U. nikdy osobně nejednali, ale ohledně svého vlastnického práva se obraceli na „Středisko geodézie a na místní národní výbor, resp. místní úřad“. Bez ohledu na skutečnost, že z uvedeného není bez dalšího zřejmé, zda důkazy důkazní návrhy v této věci k tvrzeným jednáním se mají týkat jednání, o kterém je zmínka ve věci vedené pod sp. zn. 24 C 138/97, neboť dovolatelé poukazují na jednání v 80., resp. 90. letech, zatímco ve vztahu k jednání zmiňovanému ve věci sp. zn. 24 C 138/97 hovoří odvolací soud pouze obecně v jednotném čísle, je zřejmé, že i kdyby tomu tak bylo, a žalovaní v souzené věci tvrdí jednání s právní předchůdkyní žalobkyně, k čemuž navrhují důkazy, jde především o otázku hodnocení důkazů, ke kterému nelze přistoupit bez jejich provedení. Ostatně, poukaz odvolacího soudu na to, že žalovaní „s L. U. nikdy osobně nejednali,“ ještě nevylučuje jinou formu komunikace, např. písemnou apod. Nelze ostatně ani vyloučit, byť takový závěr se dosud ze spisu nepodává, že Středisko geodézie či místní národní výbor mohly informovat L. U. o okolnostech, které uvedli žalovaní ve vztahu k jejich tvrzenému vlastnickému právu. To by ostatně odpovídalo i závěru, že zápis vlastnického práva ve prospěch státu byl mylný, a pokud by se příslušné orgány dozvěděly o okolnostech nasvědčujících vlastnickému právu jiné osoby, byl by logický závěr, že osobu, které zřídily právo osobního užívání v době, kdy snad o vlastnickém právu státu nemusely u příslušných státních orgánů panovat pochybnosti, by v daném směru informovaly. Dovolací soud nepředjímá, zda tomu tak v dané věci skutečně bylo, ale nepochybně nelze ani tuto alternativu vyloučit. Dovolací soud ostatně nemohl přehlédnout ani fakt, že i v samotném dovolání dovolatelé zdůrazňují, že proti dohodě o zřízení práva osobního užívání pozemku „brojí od okamžiku, kdy se o ní dozvěděli, a to nejprve u MNV, následně u městského úřadu a dále i u právní předchůdkyně žalobkyně“.
Jakkoliv v této fázi řízení dovolacímu soudu nepřísluší předjímat výsledek dalšího řízení, je zjevné, že odvolací soud nepřihlédl ke všem významným skutečnostem, které by mohly mít vliv na hodnocení dobré víry právní předchůdkyně ohledně zřízení práva osobního užívání.
V dalším řízení tak budou nalézací soudy nejdříve muset učinit závěr, zda byla žalobkyně oprávněnou držitelkou práva osobního užívání pozemku, tedy zda byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že má právo osobního užívání k předmětnému pozemku, a to při zohlednění skutečností, které již v řízení vyšly najevo, zejména toho, že původně věděla o tom, kdo je vlastníkem předmětného pozemku, a také toho, že zápis vlastnického práva Československého státu byl učiněn omylem, a okolností naznačených dovolacím soudem výše. Jinak řečeno, pro rozhodnutí ve věci je nutno posoudit otázku, zda mohla právní předchůdkyně žalobkyně při obvyklé opatrnosti zjistit, že předmětný pozemek byl v soukromém vlastnictví, resp. zda mohla mít objektivní pochybnosti o oprávnění státního orgánu přidělit jí předmětný pozemek do osobního užívání. Je zřejmé, že právo osobního užívání k předmětnému pozemku bylo v dané věci zřízeno vadně, resp. na základě vadného přidělovacího rozhodnutí. I v těchto případech se však mohl oprávněný držitel práva osobního užívání stát vlastníkem [nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 114/04 (uveřejněný na nalus.usoud.cz), rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004 (uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“ pod č. C 4091)].
Z toho je zřejmé, že právní hodnocení věci odvolacím soudem je neúplné, a tudíž i nesprávné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak byl uplatněn právem.
Pokud jde o námitku dovolatelů vztahující se k výroku rozsudku odvolacího soudu vztahujícího se k náhradě nákladů řízení, resp. vyměření soudního poplatku, dovolání není podle znění o. s. ř. rozhodného v řešeném případě přípustné [k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2265/2003 (uveřejněné v Souboru pod č. C 2458)], nicméně to nemá vliv na zrušení těchto výroků jakožto výroků závislých na výrocích, jimiž bylo rozhodnuto ve věci samé.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v celém rozsahu zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil podle §243b odst. 3 věta druhé o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věty první, části za středníkem o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v další fázi řízení před soudem prvního stupně (§243d odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu