ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2415.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 2415/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Š. H. , proti žalovanému P. H. , zastoupenému JUDr. Janou Švestkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5 – Hlubočepech, Nad Zlíchovem 361/9, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 6 C 109/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. ledna 2016, č. j. 25 Co 429/2015-360, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 10. 2015, č. j. 6 C 109/2008-333, do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal zůstatek na účtu vedeném u České spořitelny, a. s., ve výši 521 964,41 Kč (výrok I.), do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal hodnotu členského podílu družstevního bytu o velikosti 3+1 v J., ve vlastnictví SBDO Jičín ve výši 1 843 000 Kč a pozitivní rozdíl mezi aktivy a pasivy podnikání provozovaného žalovaným (výrok II.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádací podíl částku ve výši 623 605 Kč (výrok III.), odňal žalobkyni přiznané osvobození od soudních poplatků s účinností od podání žaloby (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. až VII.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 1. 2016, č. j. 25 Co 429/2015-360, změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku VI. tak, že žalobkyně je povinna nahradit státu náklady řízení ve výši 3 661,50 Kč a zaplatit soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 10 000 Kč na účet soudu prvního stupně do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), ve výrocích I. až III., V. a VII. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. Nesouhlasí s tím, že návrh na vypořádání rozdílu aktiv a pasiv podniku žalovaného byl uplatněn včas v tříleté lhůtě pro vypořádání. Odvolací soud se tím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále nelze v soudním výroku rozhodnout o hodnotě podílu družstevního bytu. Sice to nemá vliv na správnost rozhodnutí, ale jedná se zjevně o nesprávné právní posouzení. Odvolací soud také nesprávně žalobkyni uložil povinnost zaplatit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření považuje dovolání za nedůvodné. Žalovaný se snaží účelově prodlužovat trvání soudního sporu. Soudy v dané věci postupovaly správně a nelze jim tedy ničeho vytknout. Žádá, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu jako věcně správně potvrzeno.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaný v první řadě namítá, že došlo nepřípustně k vypořádání rozdílu aktiv a pasiv jeho podniku, neboť návrh na vypořádání byl učiněn až po 3 letech od zániku společného jmění manželů.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Podle §150 odst. 3, 4 obč. zák. neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud. Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.
Soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení, a to ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007 (uveřejněný pod č. C 8045 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008 (uveřejněné pod č. C 8310 v Souboru)]. Tzv. pravidlo tří let, formulované judikaturou dovolacího soudu, brání tomu, aby se účastníci po uplynutí této lhůty domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem (hodnotám či nárokům), které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Uvedené judikatorní závěry se uplatní i v řešené věci. Žalobkyně již v žalobě uvedla, že předmětem vypořádání „činí aktiva a pasiva firmy, kterou žalovaný provozuje pod IČ 42921945 s místem podnikání Valdštejnovo náměstí 34, Jičín (restaurace U Anděla).“ Jestliže soudy obou stupňů na základě uvedené formulace dospěly k závěru, že žalobkyně uplatnila včas návrh na vypořádání aktiv a pasiv, nelze jim v tomto ohledu čeho vytknout. Na uvedeném ničeho nemůže ani změnit skutečnost, že žalobkyně navrhla, aby aktiva a pasiva byla přikázána do výlučného vlastnictví žalovaného, neboť otázka, zda je podnik součástí společného jmění manželů či je ve výlučném vlastnictví jen jednoho z nich, je otázkou právního posouzení věci, které náleží soudu. Samotný judikatorní požadavek pak směřuje k tomu, aby se po třech letech od zániku manželství nestala předmětem vypořádání nová položka, nesměřuje však k tomu, že by účastníci museli sami přesně právně kvalifikovat jednotlivé položky a podle toho zcela přesně uplatnit žalobní návrh, v tomto případě návrh na vypořádání rozdílu aktiv a pasiv podniku. Rozhodnutí odvolacího soudu je také dostatečným způsobem odůvodněno a dovolací soud v něm nespatřuje žádné prvky svévole či přehnaného formalismu, a proto v dovolacím přezkumu zjevně obstojí.
Žalovaný dále namítá, že ve výroku rozhodnutí bylo nesprávně rozhodnuto o tom, že hodnota podílu družstevního bytu se přikazuje do výlučného vlastnictví žalovaného.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť žalovaný v souvislosti s touto námitkou nevymezil žádnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Nadto sám žalobce uvádí, že byť rozhodnutí soudů obou stupňů v této otázce není správné, z hlediska správnosti rozhodnutí postup odvolacího soudu žádný význam nemá; za dané situace dovolací soud shledává dovolání v dané věci bezpředmětným, neboť se nemůže jednat o skutečnost mající vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé.
Dovolání v části, v níž směřuje proti povinnosti žalobkyně zaplatit na účet soudu prvního stupně soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve výši 10 000 Kč, není přípustné podle §243c odst. 3 ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř., neboť bylo podáno osobou k tomu neoprávněnou. Povinnost k zaplacení soudního poplatku za řízení totiž stíhá výlučně žalobkyni, pročež právní postavení žalovaného tímto rozhodnutím není nijak dotčeno.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 7. července 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu