ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2766.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 2766/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců: a) J. J. , b) I. J. , Spolková republika Německo, a obou zastoupených Mgr. Ivetou Čaňkovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, proti žalovaným: 1) Č. K. , a 2) O. K. , zastoupeným zákonnými zástupci matkou I. K., a otcem Č. K., a na základě plné moci zastoupeným Alexandrem Petričkem, advokátem se sídlem v Liberci II – Novém Městě, Chrastavská 188/27, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 20 C 44/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. dubna 2012, č. j. 73 Co 424/2011-107, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. dubna 2012, č. j. 73 Co 424/2011-107, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 19. dubna 2011, č. j. 20 C 44/2010-78, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 4. 2011, č. j. 20 C 44/2010-78, ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že žalobci mají ve společném jmění manželů pozemky parc. č. st. 502 a parc. č. 252/58, zapsané na LV č. 798 u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrálního pracoviště Liberec, pro katastrální území M., obec L. (dále jen „předmětné pozemky“). Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobci jako kupující uzavřeli kupní smlouvu s prodávající Mgr. E. H. ohledně předmětných pozemků. Právní účinky vkladu vlastnického práva žalobců nastaly dne 2. 2. 1998 a žalobci byli zapsáni jako vlastníci předmětných pozemků v katastru nemovitostí až do dubna 2009. Mgr. E. H. nabyla předmětné pozemky kupní smlouvu dne 20. 10. 1995 od společnosti Stavebniny Komplet Liberec, spol. s r. o. K pozemkům byl však před tímto datem vznesen restituční nárok již zemřelou manželkou právního předchůdce žalovaných Č. K., zemřelého dne 9. 12. 2012. Společnost Stavebniny Komplet, spol. s r. o. proto nemohla platně převést vlastnické právo na Mgr. E. H. Mgr. E. H. však nebyly známy skutečnosti, ze kterých by se omezení nakládat s předmětnými pozemky na straně společnosti Stavebniny Komplet Liberec, spol. s r. o. podávalo. Jak Mgr. E. H., tak i následně žalobci v dobré víře užívali předmětné pozemky od roku 1998 a postavili na nich rodinný dům. U soudu prvního stupně bylo pod sp. zn. 19 C 189/2003 vedeno řízení, jehož účastníky byl v procesním postavení žalobce právní předchůdce žalovaných a v procesním postavení žalovaných obchodní společnost Stavebniny Komplet, spol. s r. o. a Pozemkový fond České republiky. V tomto řízení bylo vlastnické právo potvrzeno právnímu předchůdci žalovaných. Řízení vedené pod sp. zn. 18 C 162/2003, ve kterém se rovněž rozhodovalo o určení vlastnictví k předmětným pozemkům, bylo zastaveno pro zpětvzetí návrhu právním předchůdcem žalovaných (v procesním postavení žalobce), který tak reagoval na výsledek řízení vedeného pod sp. zn. 19 C 189/2003. V průběhu soudního řízení ve věci sp. zn. 18 C 162/2003 se nedařilo žalobcům (v procesním postavení žalovaných) doručovat, neboť se zdržovali ve Spolkové republice Německo a svůj pobyt nenahlásili, proto jim byl stanoven soudem opatrovník. Probíhající řízení byla poznamenána u předmětných pozemků i v katastru nemovitostí. Písemnosti si žalobci vyzvedli až v červnu roku 2009, o vlastnických sporech se dověděli až v dubnu 2009.
S odkazy na judikaturu dovolacího soudu soud prvního stupně z hlediska právního posouzení dospěl k tomu, že žalobci nenabyli vlastnické právo vydržením. Žalobci se stali oprávněnými držiteli předmětných pozemků, čemuž nebrání ani to, že se držby ujali na základě absolutně neplatného právního titulu. Podle názoru soudu prvního stupně však došlo k „přetržení“ desetileté vydržecí doby dne 18. 7. 2003, kdy bylo zahájeno řízení o určení vlastnictví k předmětným pozemkům, vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 19 C 162/2003. Není přitom významné, kdy byla žaloba v této věci žalobcům doručena. Soud prvního stupně zohlednil, že žalobcům sice nebyly v uvedeném řízení písemnosti doručeny, na druhou stranu však sami přiznali, že se na své adrese trvalého pobytu nezdržovali a svou skutečnou adresu soudu nesdělili. „Přerušení“ vydržecí doby tak nastalo v okamžiku, kdy byla dána objektivní pochybnost o jejich vlastnickém právu. To, že se žalobci skutečně dozvěděli o uvedeném řízení až v roce 2009, na věci nic nemění, neboť mimo jiné o této skutečnosti byla zapsána poznámka v katastru nemovitostí. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobcům svědčí oprávněná držba toliko v délce 8 let, což však v případě nemovitostí k vydržení nepostačuje.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 4. 2012, č. j. 73 Co 424/2011-107, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Z právního hlediska odkázal na §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., na základě kterého dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi Mgr. E. H. a společností Stavebniny Komplet Liberec, spol. s r. o. byla absolutně neplatná, a Mgr. E. H., jakož ani následně žalobci na základě ní nemohli nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům. Proto se odvolací soud dále zabýval otázkou, zda mohli žalobci vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržet. Dospěl k závěru, že byli oprávněnými držiteli. Vzhledem k tomu, že 18. 7. 2003 uplatnil právní předchůdce žalovaných své vlastnické právo k předmětným pozemkům u soudu, a to i proti žalobcům, jim od doby podání této žaloby již neběžela vydržecí lhůta. Z hlediska běhu této lhůty je pak nevýznamné, kdy byla žaloba žalobcům (v postavení žalovaných) jako držitelům doručena. Je sice pravdou, že §112 občanského zákoníku předpokládá jako podmínku stavění běhu promlčecí (vydržecí) lhůty řádné pokračování v zahájeném řízení. Ačkoliv ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 19 C 162/2003 byla žaloba vzata zpět, odvolací soud zohlednil, že se tak stalo po té, co bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto o vlastnickém právu ve prospěch právního předchůdce žalovaných, který proto v procesním postavení žalobce vzal žalobu zpět. Ze zpětvzetí žaloby proto nelze dovozovat, že by právní předchůdce žalovaných v řízení řádně nepokračoval. Žalobcům ani při započtení oprávněné držby jejich právní předchůdkyně neuběhla desetiletá vydržecí doba, nemohli proto nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Ze svého pohledu obsáhle zrekapitulovali dosavadní výsledky řízení, resp. skutkový stav věci. Zdůraznili, že předmětné pozemky měli v oprávněné držbě déle než 11 let, tedy od 2. 2. 1998 do dubna 2009, kdy se dozvěděli o řízení vedeném právním předchůdcem žalovaných. Kdyby nenabyli vlastnické právo na základě kupní smlouvy, museli je nabýt vydržením. O dobré víře dovolatelů svědčí mimo jiné to, že právní předchůdce žalovaných ani jeho manželka je nevyzvali k zastavení stavby domu na předmětných pozemcích a neupozornili je na to, že usilují o vrácení těchto pozemků. Dovolatelé poukázali na to, že nebyli účastníky řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 18 C 189/2003. Rozsudek je však podle občanského soudního řádu závazný pouze pro účastníky řízení. V řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 19 C 162/2003 pak dovolatelé ani nemohli být účastníky řízení podle §244 občanského soudního řádu. Řízení mělo být proti nim zastaveno. Dovolatelé uvedli, že právní předchůdce žalovaných řádně nepokračoval v tomto řízení, takže podání žaloby pro ně nemůže mít žádné právní následky. Navíc soud činil úkony v tomto řízení až v roce 2007, takže v mezidobí od podání žaloby žádné úkony vůči žalobcům nečinil, a tedy o nich ani nemohli vědět. Poukázali na to, že se stali řádně vlastníky předmětných pozemků a jsou jimi dodnes, neboť byli v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí. Odkazují na judikaturu Ústavního soudu, podle které je nepřípustné, aby vlastnické právo žalobců, kteří vycházeli z údajů vedených ve veřejné evidenci, za jejichž správnost odpovídá stát, bylo tímto způsobem zpochybněno. Odvolací soud dále pochybil, pokud se nevyjádřil k námitce vázanosti žalobců rozsudkem v restituční věci mezi právním předchůdcem žalovaných v procesním postavení žalobce a společností Stavebniny Komplet Liberec, spol. s r. o. a Pozemkovým fondem ČR. Rovněž nesprávně vyřešil otázku, zda se „běh vydržecí doby přetrhne jen podáním žaloby, aniž by právní předchůdci žalovaných anebo soud či někdo jiný učinil před uběhnutím 10-leté vydržecí doby jakýkoliv úkon způsobilý zmařit dobrou víru žalobců“. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, případně soudu prvního stupně a věc jim vrátil k dalšímu řízení. V doplnění dovolání potom poukázali na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 306/11, který „přesně dopadá na jejich řešenou věc“.
Žalovaní se k dovolání vyjádřili tak, že považují závěr odvolacího soudu o tom, že u žalobců došlo k přetržení vydržecí doby, za správný. Právní předchůdce žalovaných podal žalobu proti zapsaným vlastníkům předmětných nemovitostí hned, jak se dozvěděl, že jsou předmětem restituce. To, že se mu nepodařilo žalobu doručit žalobcům (v řízení v procesním postavení žalovaných), nemůže jít k tíži žalovaných, pokud neměl jiné informace o pobytu žalobců. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k nabytí vlastnického práva žalobci mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobců pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. 4. 2012, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (tj. před novelou č. 404/2012 Sb.) – (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, mohlo by být dovolání přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 147/2012 Sb.), zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. 12. 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měli dovolatelé právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jimi podaného dovolání [k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
Dovolání je z velké části polemikou s hodnocením důkazů provedeným nalézacími soudy a dovolacímu soudu vykresluje verzi skutkového stavu ze strany dovolatelů. Tím ale není vymezena otázka zásadního právního významu, jde pouze o zpochybnění skutkových zjištění. Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Z obsahu dovolání je však patrné, že dovolatelé předkládají dovolacímu soudu k řešení otázku, zda mohli nabýt vlastnické právo kupní smlouvou od neoprávněného na základě dobré víry ve správnost zápisů v katastru nemovitostí, přičemž při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Ústavního soudu.
Pro řešení této otázky je dovolání přípustné a zároveň i důvodné, neboť rozhodnutí soudů obou stupňů neobstojí ve srovnání se současnou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolací soud posuzoval otázku nabytí vlastnického práva k nemovitosti podle obč. zák. od neoprávněného s ohledem na dobrou víru nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016 (dostupném na www.nsoud.cz ), kterým se odchýlil od své dosavadní praxe, zejména od rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 (uveřejněného pod č. 6/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.).
Dovolací soud v prvně citovaném rozhodnutí uvedl, že „ačkoliv dosavadní judikatura Nejvyššího soudu zaujímala právní názor, že nelze nabýt vlastnické právo od nevlastníka, kterýžto právní názor (posléze aprobovaný občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu) velký senát zaujal v R 16/2015, nelze pominout, že všechny senáty Ústavního soudu (např. ve věcech sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 3061/11, sp. zn. II. ÚS 800/12, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, sp. zn. IV. ÚS 4684/12, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, sp. zn. IV. ÚS 402/15, sp. zn. III. ÚS 415/15 či sp. zn. III. ÚS 663/15) dospěly k závěru, že (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění těchto nálezů) podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí coby právní důsledek aplikace principu právní jistoty a ochrany nabytých práv a majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V situaci, kdy všechny senáty Ústavního soudu postupně ve svých shora označených nálezech shodně zaujaly právní názor o možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka z důvodu dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, nezbývá Nejvyššímu soudu než – jak je s odkazem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky zdůrazněno např. v aktuálním nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012 – respektovat takto ustálenou judikaturu Ústavního soudu.“
Velký senát proto ve shodě s připomenutou konstantní judikaturou Ústavního soudu uzavřel, že podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, resp. do 31. 12. 2014 (k tomu srovnej 3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od neoprávněného (nevlastníka), a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.
Tyto závěry nové rozhodovací praxe dovolacího soudu se promítnou i v řešené věci. Ačkoliv nelze odvolacímu soudu vytknout pochybení při právním posouzením věci v době jeho rozhodování z pohledu tehdejší rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, s ohledem na změnu judikatury již jeho závěry neobstojí.
K vývoji judikatury se vyslovil Ústavní soud, když uvedl, že „judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen shora uvedený princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení.“ [viz nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
S ohledem na uvedené je – v kontextu výše citované judikatury Ústavního soudu ohledně nabytí vlastnického práva k nemovitostem v dobré víře – postup dovolacího soudu, který svou judikaturu v návaznosti na rozhodovací praxi Ústavního soudu změnil, v souladu s Ústavním soudem naznačeným požadavkem zdrženlivostí při vývoji judikatury.
Ve vztahu k dalším dovolateli vymezeným otázkám však již dovolání přípustné není.
Dovolatelé spatřovali zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v nutnosti řešení otázky, „zda je rozsudek v restitučním řízení vedeném u OS v Liberci pod čj. 18 C 189/2003, následně u KS v Ústí nad Labem – pobočka Liberec pod č. j. 35 Co 167/2008-68 závazný pro žalobce“, která však zásadní právní význam založit nemůže. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž není na řešení této otázky vůbec založeno a odvolací soud své právní závěry – ve vztahu k žalobcům nepříznivě – nezaložil na řešení otázky případné závaznosti či nezávaznosti uvedených soudních rozhodnutí, což ostatně připouští i sami dovolatelé, když vytýkají odvolacímu soudu, že tuto okolnost ve svém rozhodnutí neposuzoval.
Dále žalobci pojí zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s požadavkem na posouzení, zda „se běh vydržecí doby přetrhne jen podáním žaloby, aniž by žalovaný, nebo jeho právní předchůdce anebo soud či někdo jiný, učinil před uplynutím 10leté vydržecí doby jakýkoliv úkon způsobilý, zmařit dobrou víru žalobců, že jim pozemky patří“.
Pro řešení této otázky není dovolání přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu v daném směru je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Odvolací soud správně poukázal na judikaturu dovolacího soudu vycházející ze závěru, že „zákonná úprava spojuje účinky stavení (nikoliv přerušení) vydržecí doby s podáním žaloby“. Žalobci v daném směru přehlížejí, že je to právě žaloba, která představuje úkon způsobilý (svým obsahem žalobních tvrzení) zpochybnit dobrou víru osob dovolávajících se vydržení. Na tyto závěry odvolacím soudem citovaných rozhodnutí pak navázal Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5402/2008, nebo v usnesení ze dne 15. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1507/2014 (obou dostupných na www.nsoud.cz ). Odvolací soud také podrobně vysvětlil své úvahy ve směru, že právní předchůdce žalovaných v zahájeném řízení řádně pokračoval, přičemž tyto závěry odvolacího soudu dovolatelé nezpochybňují žádnou dovolací argumentací.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v celém rozsahu zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil podle §243b odst. 3 věta druhé o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věty první, části za středníkem o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v další fázi řízení soudem prvního stupně (§243d odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu