ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1507.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 1507/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně A. M. , T., zastoupené JUDr. Zuzanou Volfovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Svatojánské nám. 47, proti žalovaným 1) L. K. , B., 2) Z. H. , P., 3) H. P. , D., 4) A. F. , B., všem zastoupeným JUDr. Heinzem Eflerem, advokátem se sídlem v Trutnově, Pražská 68, 5) M. P. , T., a 6) D. Š. , T., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 2/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. srpna 2012, č. j. 26 Co 28/2008-243, ve znění opravného usnesení ze dne 2. listopadu 2012, č. j. 26 Co 28/2008-258, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 14. června 2007, č. j. 5 C 2/2006-95, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí id. ½ domu na parc. č. st. 1469 a pozemkové parc. č. 1528/9, vše v obci a katastrálním území T. (výrok I.), rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalovaným č. 1 – 4 náklady řízení ve výši 15 529,50 Kč k rukám JUDr. Heinze Eflera, zástupce těchto žalovaných, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a rozhodl, že žalobkyně a žalované č. 5 – 6 nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. května 2009, č. j. 26 Co 28/2008-175 (dále též „zrušený rozsudek“), změnil výrok I. rozsudku soudu I. stupně tak, že žalobě vyhověl (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.). Na základě dovolání žalovaných č. 1 – 3 však Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 14. prosince 2011, č. j. 22 Cdo 4027/2009-208, uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud v pořadí svým druhým rozsudkem ze dne 28. srpna 2012, č. j. 26 Co 28/2008-243, ve znění opravného usnesení ze dne 2. listopadu 2012, č. j. 26 Co 28/2008-258 (dále též „napadený rozsudek“), rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. a III. potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. změnil tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalovaným č. 1 – 4 náklady řízení 85 527,50 Kč k rukám JUDr. Heinze Eflera do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku).
Proti v pořadí druhému rozsudku odvolacího soudu, ve znění opravného usnesení, podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 3 občanského soudního řádu, neboť je přesvědčena, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vydržení. Konkrétně žalobkyně namítala, že držela spoluvlastnický podíl v dobré víře nejméně v období od 26. 10. 1987 do 6. 4. 1995 (tedy 7 let a 4 měsíce). Poté probíhaly spory o nemovitosti, které vyvrcholily v pravomocný rozsudek odvolacího soudu ze dne 21. května 2009, č. j. 26 Co 28/2008-175, na jehož základě bylo vlastnické právo žalobkyně zapsáno do katastru nemovitostí, čímž dovolatelka opětovně nabyla dobrou víru, kterou pozbyla až okamžikem doručení rozsudku Nejvyššího soudu dne 22. 12. 2012. Toto období činilo dle dovolatelky další 3 roky a 7 měsíců, tudíž ve svém součtu žalobkyně oprávněně držela nemovitosti po více jak 10 let. Jelikož se odvolací soud touto námitkou řádně nevypořádal, zatížil své rozhodnutí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání žalobkyně nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku nároku žalobkyně mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobkyně odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 28. srpna 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (tj. před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11,uveřejněný na nalus.usoud.cz).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle §243c odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 (uveřejněné pod C 3080 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457) a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
Žalobkyně předkládá dovolacímu soudu otázku, zdali okamžikem nabytím právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo následně rozhodnutím Nejvyššího soudu zrušeno, pokračoval běh zastavené vydržecí doby, a žalobkyně tak mohla vydržet vlastnické právo k věci během dovolacího řízení.
Nastíněná otázka však není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť ve své podstatě směřuje k trvání a existenci dobré víry, k níž se však Nejvyšší soud již opakovaně vyjádřil a jeho rozhodovací praxi lze považovat za ustálenou. Nejvyšší soud v minulosti dovodil, že dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává [(k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2000 sp. zn. 22 Cdo 1253/99, uveřejněný a Automatizovaném systému právních informací (ASPI) pod evidenčním číslem JUD22396CZ, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný pod C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu)].
V posuzovaném případě byla předmětem řízení otázka, zdali dovolatelka vydržela spoluvlastnický podíl, který držela na základě usnesení o dědictví, které nabylo právní moci dne 26. října 1987. Odvolací soud rozsudkem ze dne 21. května 2009, č. j. 26 Co 28/2008
-175, žalobě vyhověl, když dovodil, že žalobkyně vlastnické právo vydržela, neboť dobrou víru ztratila až při soudním jednání konaném dne 17. 4. 1998. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. prosince 2011, č. j. 22 Cdo 4027/2009-208, uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil, když naopak dospěl k závěru, že žalobkyně dobrou víru ztratila již v roce 1995, a to na základě žaloby podané u Městského soudu v Brně, která byla vedena pod sp. zn. 34 C 220/95. Tento právní názor následně převzal odvolací soud do napadeného rozsudku.
Z uvedených rozhodnutí je patrno, že dovolatelka pozbyla dobrou víru v roce 1995, v důsledku čehož pak došlo k přetržení vydržecí doby. V roce 2009, kdy nabyl právní moci zrušený rozsudek odvolacího soudu, nemohla vydržecí doba pokračovat, nýbrž mohla toliko začít běžet znovu na základě uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu. Obě dvě vydržecí doby tak nelze sčítat, nýbrž je nutno vydržecí doby v každém z uvedených případů posuzovat striktně odděleně. O nutnosti odlišování vydržecích dob svědčí již samotný fakt, že v prvním případě nabyla žalobkyně držbu na základě usnesení o dědictví a ve druhém případě tvrdí, že držbu nabyla na základě zrušeného rozsudku odvolacího soudu, který se zabýval otázkou vydržení. Vzhledem k tomu je zcela zjevné, že k okamžiku doručení rušícího rozhodnutí Nejvyššího soudu žalobkyni (tj. k 16. 1. 2012) nemohla dovolatelka vydržet vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu na základě zrušeného rozsudku odvolacího soudu, neboť ani v jednom z případů netrvala držba více jak 10 let.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že se v minulosti opakovaně zabýval i otázkou stavení vydržecí doby, přičemž v rozsudku ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 22 Cdo 296/98 (uveřejněném pod č. 18/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací soud vyložil, že zákon spojuje účinky zastavení vydržecí lhůty s podáním žaloby; z hlediska běhu této lhůty je právně nevýznamné, kdy byla žaloba držiteli nemovitosti doručena. Podá-li vlastník nemovitosti žalobu týkající se této nemovitosti vůči jejímu oprávněnému držiteli, tj. vůči držiteli, který byl dosud vzhledem k okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, vydržecí lhůta od podání žaloby – uplatnění vlastnického práva u soudu – neběží [shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 5402/2008 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Pomine-li Nejvyšší soud procesní otázku přípustnosti tvrzení, která žalobkyně v dovolacím řízení nově uplatnila, je zjevné, že závěry rozhodovací praxe o stavení vydržecí doby během soudního řízení lze bez jakýchkoliv pochybností vztáhnout i na dovolací řízení. Jinými slovy pokud je proti rozhodnutí odvolacího soudu podáno dovolání, vydržecí doba se staví a po dobu dovolacího řízení neběží.
V poměrech souzené věci to znamená, že i kdyby dovolací soud vycházel z varianty pro žalobkyni nejvíce příznivé, nebyla by podmínka desetileté vydržecí doby splněna. Je-li nesporná oprávněná držba žalobkyně po dobu 7 let a 4 měsíců, rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo žalobě vyhověno, bylo vydáno 21. května 2009 a v témže roce 2009 bylo podáno dovolání, které mělo za následek stavení běhu vydržecí doby u případně oprávněné držby založené rozsudkem odvolacího soudu z 21. května 2009, je zřejmé, že desetiletá vydržecí doba nemohla uplynout.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání jako přípustné, dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož v dovolacím řízení byla úspěšná strana žalovaná, měly by obecně nárok na náhradu řízení žalované. Nicméně uznatelné náklady žalovaným v dovolacím řízení nevznikly, a proto jim dovolací soud náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu