ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2955.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 2955/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. Š. S. , zastoupené JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou se sídlem v Ledči nad Sázavou, Koželská 205, proti žalovanému Ing. M. P., Ph.D. , zastoupenému JUDr. Sylvou Skočkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 10 C 80/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2016, č. j. 20 Co 438/2015-716, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 30 734 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Ladislavy Lebedové.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 4. 9. 2015, č. j. 10 C 80/2009-682, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 5. 2016, č. j. 10 C 80/2009-759, vypořádal zaniklé společné jmění manželů (SJM) – účastníků řízení. Výrokem IV. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 2 026 873 Kč. Právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků (výrok V.) a uložil účastníkům povinnost nahradit České republice náklady řízení ve výši 11 157,50 Kč.
K odvolání účastníků Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 1. 2016, č. j. 20 Co 438/2015-716, změnil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku pod bodem V. o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení před okresním soudem v částce 596 103 Kč a ve výroku pod bodem VI o nákladech řízení státu tak, že žalovaný je povinen nahradit České republice náklady řízení v částce 22 315 Kč (výrok I.) Ve zbývající části napadený rozsudek potvrdil (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení v částce 63 720 Kč (výrok III.).
Rozsudek krajského soudu napadá žalovaný (dále také „dovolatel“) dovoláním, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).Z obsahu dovolání se podává, že rozhodnutí je založeno na otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Důvodem podání dovolání je tvrzené nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Předně dovolatel namítá, že právní posouzení odvolacího soudu, podle kterého byla žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně plně úspěšná, není správné. Žalobkyně navrhovala, aby jí byl dům č. p. s přináležejícími pozemky přikázán do výlučného vlastnictví, avšak tento dům byl přikázán žalovanému, a co do hodnoty tvořil podstatnou část celého SJM. Žalobkyně v průběhu řízení tvrzení měnila, když prvně žádala přikázání domu č. p. do vlastnictví žalovaného, později do svého vlastnictví. V žalobě navíc není uvedena částka, kterou na vypořádání SJM požadovala. Závěr o plném úspěchu ve věci tak odporuje např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3345/2013.
Dále dovolatel namítá, že ani jeden ze tří znaleckých posudků nebyl zpracován v souladu s ustanovením §2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále také „zákon o oceňování majetku“), tedy nebyla zjišťována cena obvyklá. Cenou obvyklou je cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Znalecké posudky však neobsahují cenu, která by byla dosažena v případě obdobných transakcí, ale obsahují pouze cenu, za kterou realitní kanceláře srovnatelné nemovitosti nabízejí. Tedy nebyly zjišťovány skutečně realizované prodeje, nýbrž pouze nabídka v místě a čase obvyklá. Tímto postupem se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010.
Odvolací soud rovněž nezohlednil částku 260 000 Kč, kterou dovolatel poskytl žalobkyni na vypořádání obchodního podílu ve společnosti CASSIOPEIA, spol. s r. o. Elektronickou korespondenci mezi účastníky řízení, ve které žalobkyni upozorňoval na existenci směnek a dalších dluhů, vytvořila žalobkyně účelově, ke zpochybnění závazků dovolatele. Nesprávně byla posouzena také možnost započtení půjčky manželce dovolatele, stejně jako její majetkové poměry.
Dovolatel rozporuje také skutečnost, že odvolací soud opřel rozhodnutí o znalecký posudek zpracovaný znaleckým ústavem. Správný není ani závěr, že terénní úpravy kolem domu č. p. , včetně postavení bazénu, byly realizovány až po zúžení SJM, neboť ze spisu jasně vyplývá, že byly dokončeny ještě za trvání původního SJM. Krom toho bazén je samostatným předmětem právních vztahů, proto měl být vypořádán zvlášť. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu, jsou účastníkům známy; proto na ně dovolací soud, v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř., v podrobnostech odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel opírá přípustnost dovolání o existenci otázek zásadního právního významu, nicméně přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. není od 1. 1. 2013 budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelem kladené otázky tak nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., když navíc podstatou položených otázek je polemika se skutkovými zjištěními – dovolání však lze podat výhradně z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání samo o sobě postačí k odmítnutí dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013), Nejvyšší soud se však zabýval také tím, nevyplývá-li důvod dovolání a splnění předpokladů přípustnosti dovolání z jeho obsahu.
Týká-li se nákladů řízení, Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 11 – 12, str. 421, vyložil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o vypořádání společného jmění manželů se vychází z principu procesního úspěchu ve věci (§142 o. s. ř.).
Nejvyšší soud pak opakovaně vyslovil, že „v řízení o vypořádání SJM při rozhodování o nákladech řízení je třeba přihlížet i k požadované a skutečně přiznané výši vypořádacího podílu a zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky) náležejí do SJM, a které nikoliv. Zejména tam, kde je předmětem vypořádání mnoho věcí – takto nelze přihlížet ke každé položce navržené k vypořádání; nelze připustit, aby rozhodování o náhradě nákladů řízení se svou náročností blížilo sporu ve věci samé. Je-li však mezi účastníky spor o větší hodnoty, příp. spor o konkrétní položku vyžadující složité dokazování, je třeba tuto skutečnost vzít při rozhodování o nákladech v úvahu. Jestliže některý z účastníků řízení o vypořádání SJM způsobil svým zaviněním náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly, nebo jestliže tyto náklady vznikly náhodou, která se mu přihodila, může mu soud uložit i náhradu těchto nákladů“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4602/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3331/2014, publikované v časopise Soudní rozhledy 2015, č. 7-8, str. 258).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání SJM je procesní úspěch ve věci třeba posuzovat podle více hledisek; je třeba vzít v úvahu výsledek řízení a poměřit jej s návrhy stran v průběhu řízení. Je nutné přihlížet i k výši požadované a skutečně přiznané výši vypořádacího podílu a zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky o vyšší hodnotě) náleží do SJM a které nikoliv. Jestliže některý z účastníků odmítl před zahájením sporu bez ospravedlnitelného důvodu o vypořádání SJM vůbec jednat, a znemožnil tak mimosoudní vypořádání, je třeba vzít v úvahu i tuto skutečnost. Rozhodnutí o tom, zda a nakolik byl účastník procesně úspěšný, tak závisí na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě její zjevné nepřiměřenosti (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3730/2015, publikované v časopise Právní rozhledy 2016, č. 13-14, str. 506).
Navrhovaný způsob vypořádání není ve sporech o vypořádání SJM rozhodující skutečností pro úvahu o úspěchu ve věci, neboť okolnost, že soud není vázán návrhem na vypořádání a že tedy může věci, jež procesní strany učinily součástí řízení, vypořádat i jinak, má samozřejmě pro jeho úvahy o náhradě nákladů řízení význam. Ten se však neprojevuje vyloučením možnosti aplikace §142 o. s. ř., ale způsobem, jakým stanovit úspěch ve věci (znovu srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11).
Dovolací soud neshledal napadené rozhodnutí zjevně nepřiměřené ani přes namítanou skutečnost, že v projednávaném případě bylo společné jmění manželů vypořádáno odlišným způsobem, než jaký žalobkyně v průběhu řízení navrhla.
Je třeba přihlédnout k okolnostem, za nichž žalobkyně původní návrh změnila. Jak vyplývá z protokolu na č. l. 385, změna návrhu byla reakcí na dlouhodobé zpochybňování obvyklé ceny domu č. p. ze strany žalovaného. Navrhla proto oproti původnímu návrhu, aby byl tento dům přikázán jí, přičemž by souhlasila s navýšením obecné ceny domu oproti znaleckému posudku o milion korun, čímž by se zvýšil vypořádací podíl žalovaného. Ze závěrečného návrhu na č. l. 670 pak vyplývá, že ačkoli žalobkyně požaduje přikázat dům č. p. do výlučného vlastnictví, připouští rovněž opačnou možnost (původně navrhovanou) přikázání domu č. p. žalovanému s vyplacením vypořádacího podílu žalobkyni. Ze spisu se tak podává, že žalobkyně souhlasila s oběma variantami, přičemž ke změně návrhu, resp. k připuštění obou možností, přistoupila v zájmu rychlého vyřešení sporu.
V dílčích sporech o to, náleží-li ten který majetek či závazek do SJM, pak byla žalobkyně zcela úspěšná. Zejména v případě půjčky od Ing. N. se přitom jednalo o velmi významnou částku. Z uvedených důvodů nepovažuje dovolací soud úvahu o úspěchu žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně za zjevně nepřiměřenou.
Směřují-li námitky rovněž proti potvrzení výroku o náhradě nákladů státu, není v této části dovolání přípustné, neboť jde o částku nižší než 50 000 Kč (viz §238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Námitky týkající se znaleckých posudků rovněž nezakládají přípustnost dovolání; s citovanou judikaturou dovolacího soudu (rozhodnutí ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010) není napadené rozhodnutí v rozporu. Není totiž významné tvrzení dovolatele, že znalecké posudky byly zpracovány v rozporu se zákonem o oceňování majetku, neboť podle tohoto zákona se v řízení o vypořádání SJM nepostupuje (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 952/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2570/2013). Navíc určení ceny obvyklé, která je základem pro stanovení výše vypořádacího podílu, je otázkou skutkovou, nikoliv právní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006), skutková zjištění však nelze v dovolacím řízení v zásadě zpochybňovat (viz níže). Ostatně neobstojí tvrzení, že posudky porovnávaly pouze nabídky, nikoli skutečně realizované prodeje. Jak vyplývá z posudku znaleckého ústavu STAVEXIS, s. r. o. (č. l. 578 a násl. soudního spisu), ze kterého soud při vypořádání vycházel, znalec do porovnání zahrnul šest skutečně realizovaných prodejů. Protože oceňovaný dům je velmi nestandardní co do velikosti a vybavení, a některé ze skutečně realizovaných prodejů tak nebyly zcela srovnatelné, zařadil do porovnání navíc i některé srovnatelné nemovitosti teprve nabízené; jak ale plyne z protokolu o jednání před soudem prvního stupně na č. l. 608 a násl., vycházel znalec primárně z prodejů skutečně realizovaných.
Ve zbývající části dovolatel napadá výhradně skutková zjištění – ať již půjčky tehdejší přítelkyně (dnes manželky) dovolatele ve výši 260 000 Kč a Ing. N. ve výši 2 100 000 Kč, zpochybnění elektronické korespondence, finanční situaci současné manželky žalovaného, splátky hypotéky, či o dobu vystavění bazénu. Jedná se o zjištění skutkového stavu, která dovolací soud není oprávněn přezkoumávat, neboť přezkoumat lze dovolání pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§242 odst. 3 o. s. ř. a §241a odst. 1 o. s. ř.). Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Význam pro dovolací řízení nemá ani tvrzení o povaze bazénu jako samostatné věci v právním smyslu, protože účastníci neučinili bazén předmětem vypořádání. V řízení o vypořádání společného jmění manželů může soud vypořádat jen ten majetek či hodnoty tvořící společné jmění manželů, které účastníci řízení navrhli k vypořádání soudním rozhodnutím do tří let od jeho zániku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008). Později navržený majetek nemohou soudy v řízení o vypořádání SJM vypořádat, neboť je vypořádán na základě nevyvratitelné domněnky ve smyslu ustanovení §150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v posledním účinném znění.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu