ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3031.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 3031/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně SVP, spol. s r. o., Služby veřejnosti a podnikům, IČO: 480 38 393, se sídlem v Praze, Jasenná 1217/8, zastoupené JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 31, za účasti J. L. , jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, proti žalovaným 1) Ing. P. Z. a 2) Ing. M. Z., oběma zastoupeným JUDr. Petrem Holubem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, Jugoslávská 1809/23, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 30/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2015, č. j. 18 Co 414/2014-157, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 9. 2014, č. j. 10 C 30/2011-132, zamítl žalobu na určení, „že vlastníkem nezkolaudované stavby rodinného domu, nezkolaudované dostavby domácí dílny, kuchyně a terasy o celkové zastavěné ploše 153 m 2 na pozemku parc. č. 2774 v k.ú. H. P., obec P., zapsaném na LV 1503 u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, a nezkolaudované stavby garáží o zastavěné ploše 91 m 2 na pozemku parc. č. 2775 v k. ú. H. P., obec P., zapsaném na LV 1503 u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu je žalobce“ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 5. 1. 2015, č. j. 18 Co 414/2014-157, zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastavil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně a před soudem odvolacím. Odvolací soud uzavřel, že v této věci jde o překážku rei iudicatae, tedy věci pravomocně rozhodnuté, která je negativní podmínkou dalšího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dle dovolatelky jde v souzeném případě o jiný předmět řízení, než v předcházející věci, kdy Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 18. 7. 2002, č. j. 10 C 35/2001-72, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je „vlastníkem nemovitostí - domu na stavební parcele č. 2774, stavební parcely č. 2774 zastavěná plocha a parc. č. 2775 – zahrady, katastrální území H. P., obec P., vše zapsané na LV č. 1503 u Katastrálního úřadu Praha – město“, a proto nemůže jít o překážku věci pravomocně rozhodnuté. Dovolatelka namítá, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která je „dovolacími soudy“ rozhodována rozdílně a věc by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 - 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz )].
Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Žádost dovolatelky, podle níž „dovolacím soudem má být právní otázka posouzena jinak“ významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). Obdobně tvrdí-li odvolatelka, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, o jaká odlišná rozhodnutí se má jednat.
Z obsahu dovolání se podává, že právní otázka, na níž napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a to totožnosti účastníků a předmětu současného řízení a řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 9, sp. zn. 10 C 35/2001, má být dovolacím soudem posouzena jinak. Avšak toto samo o sobě není řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání, neboť žádost žalobkyně, podle níž má být dovolacím soudem právní otázka posouzena jinak, významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak. Žalobkyně neuvádí, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit. Obdobně žalobkyně nijak nevymezuje „rozdílná“ rozhodnutí dovolacího soudu, která by se měla označené otázky týkat. Z výše uvedeného se podává, že dovolatelka v souladu s §237 o. s. ř. řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnost dovolání. Z judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
K námitkám dovolatelky ohledně vedlejšího účastenství J. L. dovolací soud podotýká, že toto není předmětem rozhodnutí odvolacího soudu, které je napadáno dovoláním. Proto se k nim dovolací soud nemůže jakkoliv vyjádřit.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud jej podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu