ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3101.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 3101/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) Mgr. M. K. a b) Ing. J. K. , obou zastoupených Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 33, proti žalovaným 1) MUDr. E. F. , 2) MUDr. J. F. , 3) Z. N. , 4) R. N. , 5) I. Z. , 6) Ing. arch. P. H., CSc. , 7) Ing. K. J. , 8) JUDr. J. J. , 9) J. S. , 10) R. S. , 11) M. L. , 12) Ing. P. L. , 13) J. V. , 14) J. V. , všem zastoupeným JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2121/3, o vyklizení pozemků, zdržení se užívání pozemků a o odstranění neoprávněných staveb, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 195/2010, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2016, č. j. 15 Co 184/2015-502, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 1. 2015, č. j. 55 C 195/2010-460, zastavil řízení o žalobě žalovaných 7) a 8) proti žalobcům o určení vlastnictví k parcele č. 3967/22 v katastrálním území Ř., obci B. (výrok I.), a uložil žalovaným 7) a 8) společně a nerozdílně povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení (výrok II.). Žalovaným 1) a 2) uložil povinnost společně a nerozdílně vyklidit parcelu č. 3967/18 v téže obci a katastrálním území a zdržet se jejího užívání [výrok III. a)]; návrh na uložení povinnosti odstranit z tohoto pozemku oplocení a kovovou stojku zamítl [výrok III. b)]. Žalovaným 7) a 8) uložil povinnost společně a nerozdílně vyklidit parcelu č. 3967/22 v téže obci a katastrálním území a zdržet se jejího užívání [výrok VII. a)]; návrh na uložení povinnosti odstranit z pozemku opěrnou zeď s oplocením a betonovou podezdívku zamítl [výrok VII. b)]. Výroky IV., V., VI., VIII., IX. a X. zamítl žaloby vůči zbylým žalovaným a výrokem XI. rozhodl o části nákladů řízení. O zbylých nákladech řízení rozhodl samostatným usnesením ze dne 24. 3. 2015, č. j. 55 C 195/2010-466.
Krajský soud v Brně k odvolání žalobců a žalovaných usnesením ze dne 15. 2. 2016, č. j. 15 Co 184/2015-502, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o náhradě nákladů řízení (výrok I.) a ve výrocích III. – XII. napadené rozhodnutí, ve spojení s usnesením soudu prvního stupně ze dne 24. 3. 2015, č. j. 55 C 195/2010-466, zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.).
Žalovaní (dále také „dovolatelé“) napadají usnesení krajského soudu každý v části, ve které odvolací soud zrušil výroky soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti nim (výroky III. – X.). Z obsahu dovolání se podává, že přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), když napadené rozhodnutí má záviset na otázce hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvodem podání dovolání je tvrzené nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy; proto na ně dovolací soud, v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř., v podrobnostech odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“).
Dovolatelé mají za to, že rozhodnutí odvolacího soud je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu; tak tomu v otázkách, které předkládají k řešení, není; jimi nastíněné právní otázky (důvody dovolání) se s rozsudkem odvolacího soudu částečně míjí.
Odvolací soud nezavázal soud prvního stupně právním názorem na hmotněprávní posouzení věci; vytkl mu jen nedostatečné odůvodnění rozhodnutí a z něj plynoucí tzv. nepřezkoumatelnost a uložil mu povinnost se některými otázkami podrobněji zabývat, resp. řešení lépe odůvodnit.
Mimo to je z obsahu dovolání patrné, že dovolatelé napadají právní posouzení věci samé (právní charakter stavebních úprav a z něj plynoucí práva stran), ačkoli k němu odvolací soud vůbec nepřistoupil. Právním charakterem sporných stavebních úprav se odvolací soud zabýval pouze potud, že uvedl, co bude v dalším průběhu řízení třeba postavit najisto, aby bylo možné o žalobě rozhodnout.
K jednotlivým bodům dovolání:
Ad 1) Není zřejmé, v čem by měla spočívat přípustnost dovolání a ani dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci není řádně vymezen.
Ad 2) Jde o v dovolacím řízení nepřípustné uplatnění tzv. skutkové námitky, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, a řadu dalších).
Ad 3) Polemizuje se tu s právním názorem odvolacího soudu, že nejsou-li výsledky stavebních prácí věcmi v právním smyslu, nemohly se stát vlastnictvím žalobců (na jejichž pozemcích leží). Jde však o větu vytrženou z kontextu; je třeba přihlédnout k větě předchozí i následující. Je zřejmé, že věci, které se staly součástí jiné věci, netvoří samostatný předmět vlastnického práva; tak je třeba rozumět tomu, co říká odvolací soud na str. 7 rozsudku; především pak v další větě říká, že soud prvního stupně neuvedl, proč považuje tam uvedené objekty za součást pozemku a v tom spočívá v této části hlavní výtka odvolacího soudu. K tomu lze podotknout, že to, zda šlo či nešlo o součást pozemku, má vliv na právní posouzení žaloby, obě možnosti však umožňují nařízení odstranění staveb (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1382/2007). Domáhat se lze i odstranění stavebních úprav, které nejsou stavbami (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 735/2001).
Ad 4) Odvolací soud zde jen vytkl nedostatečné odůvodnění rozsudku, věcně se uvedenou otázkou nezabýval.
Ad 5) Kdyby nebylo jiných důvodů pro zrušení rozhodnutí, jistě by bylo možné napravit vadu rozsudku v odvolacím řízení. V dané věci však byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen, stručně řečeno, pro „nepřezkoumatelnost“, a proto odvolací soud správně upozornil na vadu výroku rozsudku (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 942/2006).
Dovolací soud nad rámec uvedeného upozorňuje na judikaturu věci se týkající, která může být významná pro posouzení sporu; jde zejména o rozsudky ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1382/2007, ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 735/2001; dále viz Rc 4/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Rc 72/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2284/2009). Vzhledem k tomu, že právní režim neoprávněných staveb zřízených před 1. 1. 2014 se řídí §135c obč. zák. č. 40/1964 Sb., a právní režim negatorní žaloby nový občanský zákoník zásadně nezměnil, je použitelný i výklad v publikacích: Občanský zákoník I. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2. vydání, 2009, s. 791 a násl.; podrobněji in Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2. vydání, 2005, se 177 a násl.; obě jsou dostupné též v systému Beck-online.
Protože dovolání není přípustné, dovolací soud ho podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu