ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3136.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 3136/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce K. M. , zastoupeného Mgr. Vladimírem Trnkou, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Mánesova 752/10, proti žalované I. B. , zastoupené Mgr. Liborem Buchtou, advokátem se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Dukelských hrdinů 406/23, o nahrazení projevu vůle spoluvlastníka k uzavření smluv o dílo, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 108/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. srpna 2015, č. j. 28 Co 265/2015-57, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 4. 6. 2015, č. j. 60 C 108/2015-41, řízení zastavil (výrok I.), rozhodl, že po právní moci usnesení bude žalobci vrácena část zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč (výrok II.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 10 527 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení (výrok III.).
K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 5. 8. 2015, č. j. 28 Co 265/2015-57, usnesení soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak, že žalované přiznaná částka náhrady nákladů řízení činí 61 318,50 Kč, jinak usnesení soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž popsal důvody, pro které podal žalobu, zdůraznil zejména, že došlo k havarijnímu stavu na společné věci a podání žaloby bylo úkonem krajní nouze. Rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení vytýká, že pokud by byla žaloba úspěšná, pak by byla žalovaná povinna k plnění podle těchto smluv toliko z jedné poloviny, a proto tarifní hodnota činila v dané věci 5 238 990 Kč a nikoliv 10 477 980 Kč. Náklady řízení by pak činily 30 610 Kč „bez daně z přidané hodnoty“. S ohledem na skutkové okolnosti případu jsou podle žalobce dány i důvody hodné zvláštního zřetele, pro které nemusí soud náhradu nákladů řízení přiznat. Navrhuje tak, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se žalované náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
V posuzovaném případě není dovolání přípustné z toho důvodu, že dovolatel v dovolání vůbec nevymezil naplnění přípustnosti dovolání, to se nepodává ani z jeho obsahu. Obsahem dovolání je nepříliš zdařilá polemika dovolatele se závěrem, že žalované byla přiznána náhrada nákladů řízení, když se domnívá, že by žalované nemělo být přiznáno ničeho či by náhrada měla být nižší. Dovolatel svou polemikou ovšem není schopen nijak zpochybnit argumenty, na nichž stojí rozhodnutí odvolacího soudu.
K tomu dovolací soud dodává, že závěry o neexistenci důvodů hodných zvláštního zřetele jsou zcela přiměřenými. To platí obzvláště za situace, kdy bylo řízení zastaveno pro překážku litispendence, kdy žalobce podal dvě zcela totožné žaloby k odlišným soudům. Při stanovení tarifní hodnoty pak odvolací soud přiléhavě vyšel z rozsudku dovolacího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 865/2005 (uveřejněného pod č. C 4 188 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), pročež odvolacímu soudu není ani v tomto ohledu čeho vytknout.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. srpna 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu