ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3405.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 3405/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. J. H. , zastoupeného Mgr. Bc. Hanou Bartasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 843/4, proti žalovanému V. Č. , zastoupenému JUDr. Lubomírem Gajduškem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Smetanova 841, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 335/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2016, č. j. 38 Co 382/2014-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 400 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Bc. Hany Bartasové.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 5. 9. 2014, č. j. 4 C 335/2012-114, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku par. č. 1835/1 a budovy bez č. p. a č. e. stojící na pozemcích par. č. 1835/3 a 1835/1 (dále také „předmětné nemovitosti“), vše v katastrálním území a obci P., zapsáno na listu vlastnictví č. 2440 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrálního pracoviště Hodonín (výrok I.). Výrokem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 30 639 Kč.
Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 4. 2. 2016, č. j. 38 Co 382/2014-143, potvrdil výrok I. napadeného rozsudku soudu prvního stupně a výrok II. změnil tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci na nákladech řízení 32 575 Kč. Uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč.
Soudy vyšly z následujícího skutkového stavu: žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník pozemku par. č. 1835/3 a budovy bez č. p. a č. e. na pozemku par. č. 1834/3, na základě rozhodnutí Státního notářství v Hodoníně ze dne 12. 11. 1987, sp. zn. D 1174/1987, a darovací smlouvy ze dne 11. 1. 1991. Žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník pozemku par. č. 1835/1 a budovy bez č. p. a č. e. na pozemcích par. č. 1835/1 a 1835/3, a to na základě usnesení o projednání dědictví Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14. 2. 2000, č. j. D 2470/94-134, a darovací smlouvy ze dne 5. 6. 1992. Žalovaný ani jeho právní předchůdci předmětné nemovité věci nikdy neužívali. Naopak jejich držby se ujali nejprve právní předchůdci žalobce a následně žalobce. Nesoulad evidovaného stavu v katastru nemovitostí s faktickým stavem vyšel najevo až v průběhu roku 2002.
Soudy obou stupňů posoudily věc v souladu s §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v posledním účinném znění (dále rovněž „obč. zák.“), a dospěly k závěru, že žalobce nabyl k předmětným nemovitým věcem vlastnické právo vydržením podle §134 obč. zák. Ujal se držby v dobré víře, na základě omluvitelného omylu, s držbou vlastních pozemků se chopil i držby pozemku a budovy sousední, které od nepaměti pokojně užívali jeho právní předchůdci. Předmětné nemovité věci držel nepřetržitě po dobu nejméně deseti let, přičemž byl celou dobu v dobré víře, že mu vlastnické právo náleží.
Proti rozsudku krajského soudu podává žalovaný (dále také „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Uvádí, napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla doposud vyřešena.
Důvodem podání dovolání je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud nesprávně posoudil oprávněnost držby žalobce. V projednávaném případě nelze aplikovat rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005, neboť žalobce se neujal držby sporných nemovitých věcí v omluvitelném omylu, že mu tyto věci náleží. V souvislosti s posouzením dobré víry žalobce klade dovolatel otázku, zda může být v dobré víře držitel, který se za celou dobu své držby nepřesvědčí o souladu své držby se zápisem v katastru nemovitostí. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje jeho odmítnutí.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu, jsou účastníkům známy; proto na ně dovolací soud, v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř., v podrobnostech odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Vznesená otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Nejvyšší soud konstantně judikuje, že při posuzování otázky, zda v daném případě byly splněny podmínky oprávněné držby vedoucí k vydržení, nelze vycházet jen ze skutečnosti, že stav vzniklý v důsledku uchopení držby nebyl v souladu s údaji uvedenými v katastru nemovitostí, o kterých se držitel nepřesvědčil. Je třeba brát do úvahy všechny okolnosti, za kterých byla držba uchopena (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, uveřejněný pod číslem 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Závěr, že ověření zapsaného stavu v katastru nemovitostí není nutnou podmínkou pro existenci dobré víry ve vlastnictví věci, odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu.
Z obsahu dovolání se nicméně podává, že dovolatel shledává přípustnost dovolání také v rozporu napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v otázce posouzení dobré víry žalobce, že je vlastníkem předmětných nemovitých věcí.
Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, uveřejněný pod číslem 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud zkoumal všechny nutné předpoklady pro nabytí vlastnického práva vydržením a rozhodnutí náležitě odůvodnil. Vzhledem ke všem zjištěným skutečnostem [předmětné nemovité věci užívali právní předchůdci žalobce již „od nepaměti“; žalobce opíral držbu o domnělé právní tituly; držba žalobce ani držba právních předchůdců nebyla do roku 2002 zpochybňována] není úvaha o existenci dobré víry žalobce zjevně nepřiměřená.
Jelikož dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce.
V Brně dne 14. prosince 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu