ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3456.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 3456/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce V. V. , zastoupeného JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem v Kyjově, Žižkova 791/25, proti žalovanému Mgr. E. P. , zastoupenému JUDr. Hanou Koudelovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Národní třída 349/71, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 2134/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. října 2013, č. j. 38 Co 11/2012-374, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. října 2013, č. j. 38 Co 11/2012-380, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 8. 2011, č. j. 5 C 2134/2004-303, ve výroku I. zřídil věcné břemeno ve prospěch vlastníka budovy č. e. a pozemku parc. č. 6166, zapsaných na LV č. 5948 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště Hodonín, pro k. ú. S. M., obec S., spočívající v právu cesty – chůze a jízdy přes přilehlé pozemky parc. č. 6168/1, parc. č. 6169, parc. č. 6170/2, zapsané na LV č. 405 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště Hodonín, pro k. ú. S. M., obec S., a to v rozsahu vyznačeném šedou barvou ve variantě 2) geometrického plánu, podle znaleckého posudku č. 1249-512/2008 ze dne 26. 5. 2008, vyhotoveného společností „Nemovitost s. r. o.“ – ZNALECKÝ ÚSTAV, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I.), uložil žalobci povinnost žalovanému zaplatit náhradu za zřízení věcného břemene ve výši 30 360 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, č. j. 38 Co 11/2012-374, ve spojení s opravným usnesením ze dne 7. 10. 2013, č. j. 38 Co 11/2012-380, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že zřídil věcné břemeno ve prospěch vlastníka budovy č. e. na pozemku parc. č. 6165, zapsaných na LV č. 5948 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště Hodonín, pro k. ú. S. M., obec S., spočívající v právu cesty – chůze a jízdy osobním automobilem přes pozemky parc. č. 6168/1, parc. č. 6169, parc. č. 6170/2, zapsaných na LV č. 405 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště Hodonín, pro k. ú. S. M., obec S., a to v rozsahu vyznačeném šrafováním v geometrickém plánu č. 269-70/2013, vyhotoveném zeměměřičskou kanceláří Lankašová Marie, s. r. o., schváleného Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrálním pracovištěm Hodonín dne 23. 5. 2013 pod č. 486/2013, jenž je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I.), ve výrocích II. a IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud zřídil věcné břemeno v rozsahu, který žalobce nežádal. I když soud není v řízení o zřízení věcného břemene nezbytné cesty vázán návrhem žalobce, je musí respektovat, „ve prospěch koho žalobce navrhuje věcné břemeno zřídit“. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené zejména v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 225/2006. Soud nepřípustně zasáhl do pravomoci orgánů ochrany přírody, když bez jejich souhlasu zřídil věcné břemeno jízdy osobním automobilem na pozemcích v CHKO Bílé Karpaty. Výrok rozsudku odvolacího soudu je nevykonatelný. Přes pozemky žalovaného nelze jezdit motorovými vozidly vzhledem k extrémní svažitosti pozemku. Na místě požadované cesty je navíc postaven drátěný plot a jsou zde vysazeny trvalé porosty, které brání průchodu i průjezdu. Odvolací soud nesprávně posoudil následující otázky: a) zda je při rozhodování podle §150o [správně §151o odst. 3] občanského zákoníku soud vázán žalobním návrhem žalobce, který ačkoliv je vlastníkem stavby, žádá, aby bylo věcné břemeno zřízeno pro vlastníka pozemku, na kterém žádná stavba nestojí; b) zda soud může zřídit právo jízdy osobním automobilem přes pozemky v chráněné krajinné oblasti mimo silnice a místní komunikace a místa vyhrazená bez souhlasu orgánů ochrany přírody; c) zda se soud musí zabývat při zřizování práva jízdy automobilem i otázkou, zda pozemky, na nichž má být právo vykonáváno, jsou způsobilé pro takové užívání a zda může zřídit věcné břemeno na pozemku, který je oplocen, a jsou na něm vysázeny trvalé porosty; d) zda je možno zřídit právo cesty – jízdy motorovým vozidlem ve vzdálenosti 1 m od zdi rekreační chaty a omezit tím užívání stavby pro rekreaci; e) zda je pro užívání rekreační chaty nezbytně nutné zřizovat právo cesty – jízdy motorovým vozidlem, když v průběhu řízení vyšlo najevo, že žalobce chodí do chaty pěšky a neuvedl důvody, pro které by musel motorové vozidlo používat; f) zda se soud může spokojit se stanoviskem orgánu ochrany zemědělského původního fondu, ve kterém se tento orgán nevyjádří k tomu, zda je možno po pozemku přejíždět osobním automobilem nebo zda musí trvat na tom, aby tento orgán řádně věc posoudil a z jeho stanoviska vyplynulo, že takové užívání není v rozporu se zákonem o ochraně zemědělského půdního fondu; g) zda je možnost zřídit věcné břemeno tak, že neústí na žádnou veřejně přístupnou cestu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož o nároku žalobce na zřízení nezbytné cesty bylo pravomocně rozhodnuto před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě je dovolání nepřípustné již z toho důvodu, že dovolatel v rozporu s §237 a §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. v dovolání nevymezil konkrétní otázku přípustnosti dovolání (vyjma namítaného rozporu závěrů odvolacího soudu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 225/2006). Otázku přípustnosti dovolání si pak není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Dovolatel sice ohlásil několik právních otázek, kterými se má dovolací soud zabývat, neavizoval však, zda se má jednat o otázky, které dovolací soud dosud neřešil, nebo o otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a o jakou rozhodovací praxi se jedná, případně zda snad mají být dovolacím soudem tyto otázky posuzovány rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení dovolacích důvodů (dovolacích námitek), aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ]. Ostatně i judikatura dovolacího soudu zdůrazňuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ].
Pomine-li dovolací soud, že dovolatel nevymezil řádně důvod přípustnosti dovolání, rozhodnutí odvolacího soudu v rovině věcné správnosti obstojí.
K námitce dovolatele, zda je soud při rozhodování podle §151o odst. 3 obč. zák. vázán žalobním návrhem žalobce, který ačkoliv je vlastníkem stavby, žádá, aby věcné břemeno bylo zřízeno pro vlastníka pozemku, na kterém žádná stavba nestojí, dovolací soud uvádí, že je sice skutečností, že podle §151o odst. 3 obč. zák. lze zřídit věcné břemeno nezbytné cesty jen pro účely přístupu vlastníka ke stavbě, nicméně v řešené věci bylo v průběhu odvolacího řízení vyjasněno, čeho se žalobce domáhá, že žádá zřízení nezbytné cesty ke stavbě na jeho pozemku parc. č. 6165. Ostatně již v žalobě žádal žalobce přístup k této stavbě, byť s tímto požadavkem současně spojil požadavek o přístup k jinému pozemku. Žaloba na zřízení práva cesty odpovídajícího věcnému břemeni je potom dostatečně určitá tehdy, pokud se z ní podává, k jakému pozemku a ve prospěch které stavby má být právo cesty zřízeno; je na soudu, aby určil, kudy cesta povede a aby případně blíže vymezil i obsah práva cesty [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006 (uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“ pod č. 5229)].
Ve vztahu k námitkám dovolatele týkajícím se nemožnosti zřídit právo cesty přes pozemky v chráněné krajinné oblasti dovolací soud podotýká, že se otázkou zřízení práva nezbytné cesty přes pozemky tvořící chráněnou krajinnou oblast zabýval. V usnesení ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3700/2010 (uveřejněném v Souboru pod č. C 11 034), formuloval právní názor, že ke zřízení práva nezbytné cesty podle §151o odst. 3 obč. zák. přes pozemky tvořící chráněnou krajinnou oblast se nevyžaduje souhlas orgánu ochrany přírody a krajiny podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny; stanovisko (vyjádření) tohoto orgánu je nicméně třeba si v řízení vyžádat. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud poukázal na skutečnost, že správy chráněných krajinných oblastí vydávají stanoviska a závazná stanoviska k posouzení koncepce nebo záměru s významným vlivem na příznivý stav předmětu ochrany (§45h odst. 1, §45i zákona č. 114/1992 Sb.), resp. k činnostem zasahujícím do chráněných krajinných oblastí [§78 odst. 2 písm. m) zákona č. 114/1992 Sb.]. Z uvedeného je zřejmé, že se u těchto orgánů předpokládá odborná erudice k posouzení činností dopadajících do chráněných krajinných oblastí z hlediska ochrany přírody, projevující se zákonným oprávněním k vydávání stanovisek a závazných stanovisek. V souladu s tím je i §63 odst. 1 věta první zákona č. 114/1992 Sb., podle kterého veřejně přístupné účelové komunikace, stezky a pěšiny mimo zastavěné území není dovoleno zřizovat nebo rušit bez souhlasu příslušného orgánu ochrany přírody, resp. §26 odst. 1 písm. c) zákona č. 114/1992 Sb., podle kterého na celém území chráněných krajinných oblastí je zakázáno vjíždět a setrvávat s motorovými vozidly a obytnými přívěsy mimo silnice a místní komunikace a místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany přírody, kromě vjezdu a setrvávání vozidel orgánů státní správy, vozidel potřebných pro lesní a zemědělské hospodaření, obranu státu a ochranu státních hranic, požární ochranu a zdravotní a veterinární službu.
Z toho je zjevné, že postupu nalézacích soudů, které si vyžádaly stanovisko Správy CHKO Bílé Karpaty, nelze ničeho vytknout, a to tím spíše, že k soudem uvažovanému a následně provedenému rozsahu práva nezbytné cesty neměla Správa CHKO Bílé Karpaty, Krajské středisko Zlín, žádné námitky.
Jestliže dovolatel v dalších právních otázkách brojil proti způsobu a rozsahu zřízení věcného břemene práva nezbytné cesty, dovolací soud připomíná, že pokud – tak jako v řešeném případě – připadá do úvahy více možností, jak zřídit nezbytnou cestu, je třeba vybrat tu, která bude pro vlastníka zatíženého pozemku nejméně obtěžující; je třeba též zvážit, zda by nebylo vhodnější zřídit cestu přes pozemek jiného vlastníka. Zákon nestanoví výslovně kritéria pro posouzení toho, jaká varianta je méně zatěžující, a tudíž přiměřenější. Je třeba vzít do úvahy zejména výměru části pozemku, která má sloužit jako nezbytná cesta, způsob využívání zatěžovaného pozemku i stavby, které má cesta sloužit, a míru rušení vlastníka pozemku. Významná je i skutečnost, že na pozemku, který připadá pro zřízení nezbytné cesty do úvahy, je již cesta zřízena. Pohodlí oprávněného při užívání cesty není hlavním kritériem, při existenci více přibližně rovnocenných variant by však neměla být zvolena ta, která by umožňovala užívat cestu jen s většími obtížemi. Po zvážení těchto i dalších okolností je na úvaze soudu v nalézacím řízení, aby určil nejpřiměřenější variantu vedení cesty; jeho úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě, kdyby byla zjevně nepřiměřená [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2711/2011 (uveřejněný v Souboru pod č. C 12 461)].
Odvolací soud podle názoru dovolacího soudu přihlédl ke všem skutečnostem, které měly vliv na způsob a rozsah zřízení věcného břemene nezbytné cesty a své rozhodnutí ve spojení s odkazem na správnost závěrů soudu prvního stupně odůvodnil. Na základě provedeného místního šetření a dalších důkazů dospěl k tomu, že přístup bude nejvhodnější zajistit tak, jak byl doposud fakticky dlouhodobě užíván na základě výprosy již z období právních předchůdců účastníků řízení. Jeho závěru nelze v rovině přiměřenosti jeho úvah ničeho vytknout.
Namítá-li dovolatel, že měl soud požadovat, aby se ke zřízení věcného břemene řádně vyjádřil orgán ochrany zemědělského původního fondu, a to tak, aby z jeho stanoviska vyplynulo, že takové užívání není v rozporu se zákonem o ochraně zemědělského půdního fondu, pak dovolací soud vychází ze své ustálené judikatury potud, že i když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 12, str. 467)].
Uvedenou námitku v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (jak dovolatel v dovolání tyto odvolací námitky rekapituluje) dovolatel neuplatnil, a nelze tedy v daném směru odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nadto vyplývá, že souhlas orgánu ochrany zemědělského půdního fondu ke zřízení věcného břemene nezbytné cesty přes pozemek v zemědělském půdním fondu se nevyžaduje. To však neznamená, že by si soud neměl vyžádat vyjádření příslušného orgánu ochrany přírody, který souhlas k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu podle §9 odst. 1 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu jinak uděluje [(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3103/2007 (uveřejněný v Souboru pod č. C 8282)].
Tento závěr se nepochybně prosadí i v řešené věci. Soud prvního stupně si správně vyžádal vyjádření orgánu ochrany zemědělského půdního fondu, které mu tento orgán také poskytl, přičemž se vyjádřil tak, že zákon o ochraně zemědělského půdního fondu neřeší případy zřizování věcných břemen, nedochází-li ke změnám druhu pozemku. Věcnou správnost tohoto vyjádření není soud v civilním řízení oprávněn přezkoumávat, nicméně toto vyjádření soud podrobuje volnému hodnocení důkazů, které však dovolacímu soudu nepřísluší zpochybňovat [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Pokud dovolatel v dovolání dále namítal, že „se soud při zřizování práva jízdy osobním automobilem musí zabývat otázkou, zda pozemky, na nichž má být právo vykonáváno jsou způsobilé pro takové užívání a pro případ, že tomu tak není zda může věcné břemeno zřídit“, pak především z této dovolací námitky není zřejmé, zda jejím prostřednictvím vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry nalézacích soudů, vytýká jim v jejich postupu vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci nebo rozporuje při akceptaci skutkového stavu právní závěry odvolacího soudu, přičemž způsobilým dovolacím důvodem je pouze nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
V této souvislosti pak jen dovolací soud dodává, že z rozhodnutí odvolacího soudu se nepodává žádné skutkové zjištění, jež by zpochybňovalo objektivní možnost výkonu práva cesty v rozsahu, ve kterém bylo právo nezbytné cesty zřízeno.
Prostřednictvím další dovolací námitky dovolatel namítal, zda „soud může zřídit věcné břemeno na pozemku, který je oplocen, a jsou na něm vysázeny trvalé porosty, které brání realizaci věcného břemene. Zda se soud musí zabývat při rozhodování tím, že na pozemku, na který věcné břemeno ústí jsou trvalé porosty, které brání tomu, aby z pozemku zatíženého věcným břemenem bylo možno motorovým vozidlem přejet na pozemek toho, kdo zřízení věcného břemene požaduje.“
Ani z této dovolací námitky není zřejmé, zda jejím prostřednictvím vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry nalézacích soudů, vytýká jim v jejich postupu vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci nebo rozporuje při akceptaci skutkového stavu právní závěry odvolacího soudu. Navíc tuto námitku v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně dovolatel vůbec neuplatnil.
Zcela shodné závěry se uplatní i k další dovolací námitce, jejímž prostřednictvím dovolatel namítal, zda „je možno zřídit právo cesty – jízdy motorovým vozidlem ve vzdálenosti 1m od zdi rekreační chaty a omezit tím užívání stavby pro rekreaci. Zda je pro užívání rekreační chaty nezbytně nutné zřizovat právo cesty – jízdy motorovým vozidlem, když z průběhu řízení před soudy je zřejmé, že žalobce vždy chodil do chaty pěšky a neuvedl ani žádné důvody pro které by musel motorové vozidlo používat“.
V této souvislosti dovolací soud jen doplňuje, že posuzování uvedených otázek se promítá právě do úvahy soudu, který rozhoduje o zřízení nezbytné cesty, z hlediska pravidel, která dovolací soud v tomto rozhodnutí již výše vysvětlil. Nadto nalézací soudy také objasnily, proč v daném případě zřídily i právo jízdy a s jejich konkrétními závěry dovolatel v dovolání nijak konkrétně (nadto v rovině výhrad vůči právnímu posouzení věci) nepolemizuje.
Jestliže konečně dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že „soud pochybil, pokud průběh věcného břemene určil tak, že toto začíná na hranici mezi pozemky p. č. 6169 (který je ve vlastnictví žalovaného) a p. č. 6154 (ve vlastnictví třetí osoby) v k. ú. S. M., aniž by se zabýval námitkou žalovaného, že žalobce nemá žádné právo přecházet a přejíždět přes pozemek p. č. 6154 a další pozemky, které se nacházejí mezi veřejně přístupnou komunikací vedoucí po pozemku p. č. 1442/1 v k. ú. Sudoměřice a pozemkem p. č. 6169, na kterém věcné břemeno začíná“, není opětovně zřejmé, zda vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry nalézacích soudů, vytýká jim v jejich postupu vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci nebo rozporuje při akceptaci skutkového stavu právní závěry odvolacího soudu. I zde pak ostatně platí, že tuto námitku v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně dovolatel vůbec neuplatnil.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. července 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu