ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3541.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 3541/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce V. M., zastoupeného JUDr. Rostislavem Netrvalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Klatovech 1, Zlatnická 78, proti žalované J. M. , zastoupené JUDr. Janou Švestkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5 - Hlubočepech, Nad Zlíchovem 361/9, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 211/2007, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2013, č. j. 55 Co 371/2013-616, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2013, č. j. 55 Co 371/2013-616, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 4. 2013, č. j. 23 C 211/2007-573, ve výroku I. stanovil, které položky tvoří společné jmění manželů (dále jen „SJM“) pro účely vypořádání, přičemž žalobci přikázal movité věci specifikované ve výroku II., žalované movité věci uvedené ve výroku III., ve výroku IV. žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vypořádacím podílu 71 800 Kč. Ve výroku V. a VI. zamítl návrh žalované na vypořádání movitých věcí v těchto výrocích specifikovaných, včetně anuity bytu č. 11 na ulici F. 336. Ve výroku VI. odmítl žalobu o vypořádání SJM k věcem účastníky popsaným jako „4x PC a 2x monitor“. Ve výrocích VIII. – X. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Z hlediska skutečností významných pro dovolací řízení vzal soud prvního stupně za prokázané, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 12. 1. 2007. Žalobce se stal za trvání manželství výlučným vlastníkem domu č. p., nacházejícího se na pozemku parc. č. 39 a pozemku parc. č. 810/2, vše v katastrálním území B., obci S. V době trvání manželství byly tyto nemovitosti podstatně zlepšeny, a to z prostředků SJM, které soud vypořádal jako vnos. Tyto investice „podstatně zasáhly do rodinného rozpočtu“. Žalobcem vykazované příjmy z podnikání jsou zanedbatelné. Žalobce zatěžoval rodinu i tím, že řádně neplnil svou vyživovací povinnost k dceři, výdaje rodiny zvyšoval i vedenými soudními spory. Podstatná tíže péče o společnou domácnost tak ležela na žalované. Tyto okolnosti považoval soud prvního stupně za relevantní ve smyslu stanovení disparity podílů účastníků na SJM, což promítl tak, že žalobci o 10 % jeho podíl snížil. Soud do vypořádání nezahrnul zjištěné výběry z vkladů učiněné žalobcem ve výši 668 406 Kč. Tyto společné úspory žalobce nepoužil pro zajištění potřeb rodiny, nýbrž pro zvelebení svého výlučného majetku, a byly tak již zohledněny jako vnos.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 30. 10. 2013, č. j. 55 Co 371/2013-616, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ve výroku I. b) namísto „závazky“ správně mají být „majetková aktiva“, ve výroku I. c) tak, že namísto „vnosy ze SJM“ správně patří „pohledávka za vnosy“, ve výroku IV. tak, že žalobce je žalované povinen zaplatit 154 591,80 Kč, ve zbývajícím rozsahu ve výrocích I. a IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, jakož i s právním posouzením věci, s výjimkou zjištěných výběrů vkladu z účtu ve výši 668 406 Kč. Tuto položku totiž žalovaná uplatnila až po uplynutí tříleté lhůty, a to podáním ze dne 3. 2. 2012, které soudu došlo 14. 2. 2012, ačkoliv se v průběhu řízení opakovaně měla možnost vyjádřit. V ostatním odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně pouze formulačně a napravil chybu, které se soud prvního stupně dopustil při výpočtu vypořádacího podílu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání.
Žalobce v dovolání brojil proti zjištěné výši vnosu a proti správnosti znaleckého posudku, který byl v tomto směru zpracován. Otázkou zásadního právního významu má být posouzení disparity odvolacím soudem v poměru 40:60, přičemž žalobce neví, „čím si zasloužil tuto nepřízeň soudu“, a nevidí důvod, proč by nemělo být vypořádání provedeno rovným dílem. Odvolací soud rovněž pochybil, pokud do vypořádání nezahrnul závazek sjednaný mezi žalobcem a panem T. Vypořádání proto pro žalobce dopadlo tak, že přišel o veškerý majetek a ještě musí zaplatit žalované částku 150 000 Kč. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení.
Jádrem dovolací argumentace žalované, která napadla rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku I., je námitka, že odvolací soud věc nesprávně právní posoudil, když odmítl do vypořádání zahrnout částku 668 406 Kč, tedy částku, kterou žalobce vybral z účtů vedených na jeho jméno, s ohledem na uplynutí tříleté lhůty. V podání označeném jako doplnění vyjádření žalované ze dne 28. 4. 2008 učinila pod bodem III. předmětem vypořádání SJM kromě jiného i prostředky na účtech vedených na jméno žalobce ke dni právní moci rozsudku o rozvodu, jakož i výběry finančních prostředků z těchto účtů, které žalobce učinil bez jejího vědomí a souhlasu. V tomto podání zároveň navrhla provedení důkazů dotazy na peněžní ústavy. Soud toto podání považoval za dostatečně určité, protože ji nevyzval podle §118a odst. 1, 2 občanského soudního řádu. S dlouhou prodlevou až při ústním jednání dne 22. 9. 2011 soud žalovanou vyzval s poučením podle §118a odst. 3 občanského soudního řádu v tom smyslu, aby uvedla, pokud žádá prošetření účtů žalobce, kromě názvu bankovní instituce také adresu, na kterou má být dotaz soudu odeslán a pokud jde o zjišťování cenných papírů žalobce, aby uvedla konkrétní instituci a adresu, kam má být dotaz odeslán. Protože se jednalo o informace, které si sama žalovaná nemohla opatřit, byla odkázána na postup soudu. Požadovanou specifikaci provedla až 26. 9. 2011 poté, co soud učinil dotaz na označené peněžní ústavy, a tyto soudu sdělily potřebné informace. Dne 14. 2. 2012 pak žalovaná konkretizovala své nároky. Tyto nároky však uplatnila ještě před uplynutím tříleté lhůty, totiž již 28. 4. 2008. Nemůže jít k její tíži, že neměla dispoziční oprávnění k účtům žalobce a s ohledem na bankovní tajemství nebyla schopna provést specifikaci nároků dříve, než se seznámila se zprávami peněžních ústavů, které jí soud zpřístupnil více než po třech letech. Poukázala také na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 2150/2011, přičemž svou povinnost tvrzení ohledně vybraných částek splnila v tříleté lhůtě od zániku manželství. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání protistrany se žádný z účastníků nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“).
Jelikož k zániku SJM došlo před 1. 1. 2014 a před tímto datem bylo o žalobě pravomocně rozhodnuto, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V řízení o vypořádání SJM dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (uveřejněný pod č. C 12 873 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Dovolání žalobce v posuzovaném případě není přípustné z toho důvodu, že dovolatel v dovolání nevymezil žádnou právní otázku přípustnosti dovolání a ta se nepodává ani z obsahu dovolání. Pomine-li dovolací soud, že žalobce nevymezil přípustnost dovolání, je dovolání do značné míry polemikou se zjištěným skutkovým stavem, zejména závěry znaleckého posudku. Jelikož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), nemohl se s námitkami nepřípustně směřujícími do zjištěného skutkového stavu zabývat.
Pokud dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu o stanovení disparity vypořádacích podílů, jeho polemika se omezuje na obecnou výhradu, že „neví, čím si zasloužil tuto nepřízeň soudu“ a „nevidí důvod, proč by nemělo být vypořádání provedeno rovným dílem“, což ovšem k přípustnosti dovolání zjevně nepostačuje.
Z dovolání totiž není ani zřejmé, zda dovolatel má výhrady vůči právnímu posouzení věci a na základě jakých právních argumentů, skutkovým zjištěním nalézacích soudů nebo naznačuje vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci.
Dovolací soud pak připomíná, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si pak není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Dovolací soud navíc podotýká, že žalobce podal odvolání pouze proti výroku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008 (uveřejněné pod č. C 7484 v Souboru)]. K odvolání žalované nadto rozsudek soudu prvního stupně nebyl nijak věcně změněn v neprospěch žalobce.
Protože dovolatel nevymezil žádnou otázku přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud jeho dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Z obsahu dovolání žalované vyplývá, že měl odvolací soud posoudit otázku uplatnění výběrů finančních prostředků z účtů vedených na žalobce v tříleté lhůtě, v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Tato námitka zakládá přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v této otázce v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle §150 odst. 3, 4 obč. zák. neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud. Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.
Soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení, a to ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007 (uveřejněný pod č. C 8045 v Souboru), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008 (uveřejněné pod č. C 8310 v Souboru)].
Dovolací soud v rozsudku ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014 (dostupném na www.nsoud.cz ) vysvětlil, že tzv. pravidlo tří let, formulované judikaturou dovolacího soudu, brání tomu, aby se po uplynutí této lhůty účastníci domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem (hodnotám či nárokům), které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání.
K včasnosti uplatnění nároku ve vztahu ke konkretizaci položky, která je součástí SJM, lze přiměřeně odkázat na závěry, vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002 (publikovaném pod č. 72/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.) ve kterém Nejvyšší soud vyslovil: „V žalobě o určení vlastnického práva k movité věci je třeba věc označit alespoň tak, aby byla odlišena od ostatních věcí v držbě (detenci) žalovaného“. K tomu je třeba zvážit i problematiku tzv. informačního deficitu strany zatížené břemenem tvrzení a důkazním břemenem [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013 (dostupný na www.nsoud.cz )]. V posledně uvedeném rozhodnutí dovolací soud zohlednil, že nelze účastníku přičíst k tíži, pokud nemůže uvést čísla účtů manžela u peněžního ústavu, na kterém se nachází finanční prostředky v SJM.
Dovolací soud pak uvedené závěry promítl ve vztahu ke konkrétním položkám. Tak např. v rozsudku ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1220/2012 (uveřejněném pod č. C 13 836 v Souboru), dospěl k závěru, že uplatní-li účastník ve sporu o vypořádání SJM nárok na vypořádání výhry, kterou druhý účastník dosáhl v loterii, je nárok uplatněn včas i tehdy, není-li výhra zcela přesně konkretizována, nicméně druhá strana v době rozhodné pro vypořádání jinou částku v označené loterii nezískala.
Rovněž v případě uplatnění nároku na vypořádání cenných papírů, respektive výnosů z nich, dovolací soud v rozsudku ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 563/2013 (uveřejněném pod č. C 14 620 v Souboru), dospěl dovolací soud k závěru, že žalobce učinil cenné papíry předmětem vypořádání včas, byť je (cenné papíry) v žalobě nepřesně identifikoval, jestliže žalovaná v době rozhodné pro vypořádání jiné cenné papíry (výnosy z nich) nezískala.
Problematika tzv. informačního deficitu směřuje k procesnímu zohlednění toho, že v některých případech nemůže účastník bez součinnosti se soudem disponovat všemi potřebnými tvrzeními (či důkazy) již na počátku řízení především z toho důvodu, že objektivně nemá možnost potřebné informace či důkazy získat (např. pro existující bankovní tajemství). Z toho pak vyplývá, že samotná žaloba zpravidla nemůže obsahovat všechna potřebná a konkrétní tvrzení, která takový účastník obvykle může doplnit až v průběhu řízení. To však nic nemění na tom, že pokud v žalobě označí svůj nárok způsobem, který lze po něm v rámci objektivně dostupných informací požadovat, je tento nárok uplatněn již v původní žalobě, přestože k jeho upřesnění dochází až v průběhu řízení. Tento obecný závěr platí i při vědomí, že jeho naplnění je nutno poměřovat vždy individuálními okolnostmi každého případu, které zohledňují jednotlivé typové případy. V poměrech vypořádání společného jmění manželů to v obecné rovině znamená, že mohou být původní žalobou řádně uplatněny k vypořádání jednotlivé věci a hodnoty, přestože k jejich upřesnění a konkretizaci dochází až v průběhu řízení. Předpokladem pro takový závěr je ovšem úsudek, že již z žaloby, která netrpí nedostatkem, jenž by vyžadoval postup podle §43 odst. 1 o. s. ř., je zřejmé, že účastník hodlá učinit předmětem vypořádání příslušnou věc či hodnotu (byť s obecnějšími údaji o ní). Skutečnost, že v průběhu řízení účastník potřebné další skutečnosti a tvrzení (případně důkazy) nedoplní, se může promítnout do věcné důvodnosti takto uplatněného nároku, ale nikoliv do závěru, že se jednalo o nárok, který vůbec uplatněn nebyl.
V usnesení ze dne 25. 8.2015, sp. zn. 22 Cdo 1336/2015 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 3, str. 86), Nejvyšší soud v této souvislosti souhrnně vysvětlil, že zejména tehdy, nemá-li jeden z manželů kvůli chování (nedostatku součinnosti) druhého ve v tříleté lhůtě od zániku společného jmění manželů objektivně možnost položky navržené k vypořádání blíže specifikovat, postačí, pokud je v uvedené lhůtě označí alespoň obecněji (uvede tzv. opěrné body svého tvrzení) a upřesní je v průběhu dalšího řízení. Současně zdůraznil, že to, zda vzhledem k poměrům dané konkrétní věci byla určitá položka vypořádávaného společného jmění manželů navržena k vypořádání ve tříleté lhůtě jeho zániku dostatečně konkrétně, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen, byla-li by zjevně nepřiměřená.
Uvedené závěry se uplatní i v řešené věci. Žalovaná v doplnění vyjádření ze dne 28. 4. 2008 učinila předmětem vypořádání zůstatky na účtech vedených na jméno žalobce, jakož i společné peněžní prostředky, se kterými žalobce nakládal bez jejího vědomí a souhlasu. Dne 22. 9. 2011 soud žalovanou vyzval s poučením podle §118a odst. 3 o. s. ř. v tom smyslu, aby uvedla, pokud žádá prošetření účtů žalobce, kromě názvu bankovní instituce také adresu, na kterou má být dotaz soudu odeslán. Následně žalovaná na základě informací získaných ze zpráv finančních institucí své nároky specifikovala. Odvolací soud však s ohledem na uplynutí tříleté lhůty ode dne právní moci rozsudku o rozvodu manželství uvedenou položku nevypořádal.
Odvolací soud však přehlédl, že žalovaná uplatnila svůj nárok na vypořádání částky 668 406 Kč již ve svém podání ze dne 28. 4. 2008 jako „zůstatky na účtech ke dni právní moci rozsudku o rozvodu“, jakož i „režim na těchto účtech od roku 2000“ s tím, že se domnívá, že „žalobce bez mého vědomí a souhlasu disponoval se společnými peněžními prostředky“ s odkazem na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 1135/2005, podle kterého má užití vybraných částek prokázat žalobce. Nelze jí přičítat k tíži, že tento svůj nárok specifikovala až po té, co se dozvěděla potřebné údaje prostřednictvím soudu až po uplynutí tříleté lhůty. Dovolací soud zdůrazňuje, že se po uplynutí tříleté lhůty v řízení neobjevila žádná nová položka, žalovaná tímto pouze již uplatněnou položku konkretizovala. Je zjevné, že pokud ji odvolací soud neučinil předmětem vypořádání, postupoval v rozporu s výše označenou judikaturou dovolacího soudu. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se ostatně ani nepodává žádné hodnocení podání žalované ze dne 28. 4. 2008 z toho pohledu, proč toto podání nelze považovat za uplatnění nároků představovaných tvrzenými výběry finančních prostředků z účtů žalobce následně konkretizovaných celkovou částkou 668 406 Kč.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projeví v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006 (uveřejněný pod č. C 5768 v Souboru)]. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (srovnej §243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomu rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. července 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu