ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3665.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 3665/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně E. F. , zastoupené JUDr. Margit Beranovou, advokátkou se sídlem v Brně, Rooseveltova 6/8, proti žalovaným 1) A. Č. , 2) J. Č. a 3) J. Č. , zastoupeným Mgr. Vendulkou Kalovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Wolkerova 2, o určení existence věcného břemene a zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 12 C 36/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2015, č. j. 37 Co 41/2014-226, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 17. října 2013, č. j. 12 C 36/2011-149, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení existence věcného břemene spočívajícího v právu cesty přes pozemky parcelní čísla 495 a 496/2, zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Blansko, na listu vlastnictví číslo 69, pro katastrální území O., v podílovém spoluvlastnictví žalovaných. Ve výroku II. soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zřízení věcného břemene spočívajícího v právu cesty přes tytéž pozemky. Ve výroku III. soud rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit 100 897,60 Kč žalovaným jako náhradu nákladů řízení. Ve výroku IV. soud uložil žalobkyni povinnost doplatit soudní poplatek.
K odvolání žalobkyně proti výrokům II., III., IV. rozhodl Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. dubna 2015, č. j. 37 Co 41/2014-226, tak, že potvrdil napadený rozsudek ve výroku II. (výrok I.) a změnil výrok III. tak, že žalovaným 1), 2) a 3), se náhrada nákladů nepřiznává (výrok II.). Dále pak odvolací soud změnil výrok IV. ve výši doplatku na soudní poplatek (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že se náhrada nákladů odvolacího řízení žalovaným nepřiznává (výrok IV.).
Soudy vyšly ze skutkových zjištění, že účastníci jsou sousedé. Žalobkyně požadovala zřízení věcného břemene cesty přes pozemek žalovaných; tvrdila, že nemá přístup ke svému vlastnímu pozemku. Soud prvního stupně zamítl žalobu s tím, že žalobkyně ke svému pozemku zřízen přístup má (byť v obtížně schůdném terénu). Zároveň neuzavřela s žalovanými žádnou smlouvu, která by ji opravňovala užívat ke vstupu na pozemek cestu žalovaných. Navíc pozemky žalobkyně přímo sousedí s veřejnou komunikací, což jí umožňuje příjezdovou cestu zbudovat. Naproti tomu odvolací soud ke stejnému výroku dospěl z důvodu, že žalobkyně smí používat přístupovou cestu žalovaných i bez závazkového právního vztahu, neboť se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemích komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a dovolatelé tak nesmí bránit žalobkyni v jejím užívání. Ačkoli formálně odvolací soud žalobu zamítl, přihlédl k obsahové úspěšnosti žalobkyně a změnil výrok III. soudu prvního stupně tak, že náhradu nákladů žalovaným nepřiznal.
Proti výrokům II. a IV., kterými odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, podali žalovaní dovolání. Přípustnost dovolání opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“). Uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. A to konkrétně od usnesení ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3081/2014 (veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí dovolacího soudu). Důvodem podání dovolání je to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a o. s. ř.). Dovolatelé se domáhají změny, případně zrušení rozhodnutí v napadených výrocích a vrácení věci k dalšímu řízení.
Dovolatelé namítají, že žalobkyně podala žalobu na zřízení věcného břemene, proti které se byli nuceni bránit. To, že byla úspěšná obsahově, nic nemění na tom, že žalobou uplatněný nárok jí nebyl soudem přiznán. Dovolatelé však byli nuceni vynaložit množství peněz na zbytečnou obranu svého práva, z čehož plyne nesprávnost aplikace ustanovení §150 o. s. ř. Druhá námitka vytýká odvolacímu soudu, že na možné použití §150 o. s. ř. dovolatele v řízení neupozornil, jak to rozhodovací praxe Ústavního soudu a dovolacího soudu požaduje (k tomu odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 23. října 2008, sp. zn. I. ÚS 2569/07, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3081/2014). Na závěr dovolatelé tvrdí, že odvolací soud nesprávně posoudil část jejich pozemku jako účelovou komunikaci.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy. Proto na ně dovolací soud, s ohledem na §243f odst. 3 o. s. ř., v podrobnostech odkazuje.
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Z obsahu dovolání se podává otázka procesního práva, zda je možné aplikovat §150 o. s. ř. s ohledem na obsahovou úspěšnost žalobkyně v situaci, kdy byla žaloba formálně zamítnuta, avšak z odůvodnění plyne, že žalobkyni svědčí veřejné subjektivní právo, kterým svého cíle dosáhne. Nejedná se však ani o otázku neřešenou, ani o odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalovaní se dovolávají pouze proti výrokům II. a IV., tedy výrokům o nákladech řízení. Zaslali dovolacímu soudu rozhodnutí Městského úřadu Blansko ze dne 27. listopadu 2015, č. j. SH RŠ 23/2015-39309/2015/Bí, kterým správní orgán rozhodl, že předmětná cesta není veřejně přístupnou účelovou komunikací. Nicméně v dovolacím řízení se dokazování neprovádí, a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení; ostatně výroky ve věci samé dovoláním nebyly a ani nemohly být dotčeny a ani skutkový stav nelze podrobit přezkumu (to vyplývá i z §241a odst. 1 a z §243f odst. 1 o. s. ř.). Pro posouzení správnosti aplikace §150 o. s. ř. tak dovolací soud musí vycházet z posouzení předběžné otázky odvolacím soudem, tedy že cesta je účelovou komunikací, na kterou má žalobkyně zákonné oprávnění vstupovat.
Pro aplikaci §150 o. s. ř. podle krajského soudu svědčí to, že obsahový úspěch měla v konečném důsledku žalobkyně. Dospěl totiž k závěru, že k užívání cesty žalovaných (o což jde žalobkyni předně), je oprávněna na základě předpisů veřejného práva (§7 zákona o pozemních komunikacích). Navíc to byli dovolatelé, kdo dal žalobkyni podnět k podání žaloby tím, že znepřístupnili tuto účelovou komunikaci.
Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje nutnost při posuzování důvodů zvláštního zřetele hodných podle §150 o. s. ř. vycházet ze všech okolností konkrétní věci. Zejména uvádí potřebu zohlednit majetkové, sociální a osobní poměry v řízení neúspěšného účastníka řízení, avšak stejně tak i skutkové a právní složitosti, procesní chování stran, důvody neúspěchu strany náhradově povinné a případně i další okolnosti. Dále pak zdůrazňuje, že ustanovení §150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stádiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, a s okolnostmi uplatnění nároku (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07 a nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2011, sp. zn. III. ÚS 3448/10).
Je zřejmé, že právě okolnosti související se sporem, resp. jeho předprocesním stádiem, budou mít v projednávané věci na posouzení správnosti aplikace §150 o. s. ř. zásadní vliv. Zejména skutečnost ze spisu patrná, že dovolatelé oplocením znemožnili účelovou komunikaci žalobkyni užívat, a tím zavdali příčinu vzniku sporu o přístup žalobkyně k jejímu pozemku.
Nejvyšší soud již dříve dovodil omezenou možnost přezkumu aplikace §150 o. s. ř. v dovolacím řízení a vychází ze zásady, že úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných dovolací soud může přezkoumat jen tehdy, pokud by byly zjevně nepřiměřené (srovnej usnesení ze dne 27. května 2015, sp. zn. 22 Cdo 3929/2014).
Námitce dovolatelů se tak odpovědi dostává právě z uvedené judikatury, která zdůrazňuje nutnost brát v úvahu všechny podstatné okolnosti případu, i s důrazem na okolnosti před začátkem řízení. Jestliže na aplikaci §150 o. s. ř. mají vliv i okolnosti sporu a jeho předprocesní stádium, lze konstatovat, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže okolnosti sporu, nutně plynoucí z předsoudního stádia, byly vzaty v potaz při aplikaci §150 o. s. ř. Rovněž nejde o otázku, doposud v praxi dovolacího soudu neřešenou.
Přesto, že žaloba byla zamítnuta, je zjevné, že příčinu sporu zavdali dovolatelé svým jednáním (oplocením cesty), a z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že neměli právo tak učinit (byť nebylo v pravomoci soudu sjednat nápravu). Úvaha, že jde o okolnost zvláštního zřetele hodnou pro nepřiznání náhrady nákladů řízení straně, která byla formálně úspěšná, není zjevně nepřiměřená.
Skutečnost, že dovolatelé nebyli upozorněni na aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. pro rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího. V citovaném rozhodnutí (usnesení ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3081/2014) totiž dovolací soud uvedl, že překvapivá aplikace §150 o. s. ř. a odepření možnosti účastníků aplikaci tohoto ustanovení zpochybnit, zakládá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, smí však dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Pro posouzení aplikace §150 o. s. ř. je navíc důležité, zda závěr o tom, že sporná cesta je účelovou komunikací, byl pro účastníky překvapivým; tak tomu nebylo, neboť odvolací soud na svůj právní názor účastníky upozornil a dal jim možnost se k němu vyjádřit. Za této situace bylo možno očekávat i aplikaci §150 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud ho podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu