ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3765.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 3765/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Ing. J. T. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Trunečkem, advokátem se sídlem v Dobříši, Pleskotova 1698, proti žalované M. S. , zastoupené JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem se sídlem v Horoměřicích, Malá 967, o stanovení povinnosti odstranit neoprávněnou stavbu a o zaplacení částky 1032 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 20 C 37/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. března 2015, č. j. 31 Co 24/2015-310, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 274,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Jiřího Šídla, advokáta se sídlem v Horoměřicích, Malá 967.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 9. 2014, č. j. 20 C 37/2013-272, zamítl návrh žalobce, aby soud žalované uložil povinnost odstranit stavbu plotu na části pozemku st. parc. č. 2/3 v katastrálním území M. (výrok I.), ve prospěch vlastníka pozemku st. parc. č. 2/1 v k. ú. M. zřídil věcné břemeno umístění stavby zděného oplocení na pozemku parc. č. 1049 v k. ú. M., vymezeného geometrickým plánem Ing. H. H. č. 455-53/2014 ze dne 23. 4. 2014 (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci za zřízení věcného břemene částku 3 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 360 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 5. 10. 2012 do zaplacení (výrok IV.), zamítl žalobu co do částky 672 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně jdoucím z částky 360 Kč od 15. 8 2012 do 4. 10. 2012 a z částky 672 Kč od 15. 8. 2012 do zaplacení (výrok V.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VI. a VII.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 3. 2015, č. j. 31 Co 24/2015-310, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení právní otázky, která doposud nebyla vyřešena, popřípadě má být posouzena jinak. Podle žalobce měly soudy obou stupňů přerušit řízení a to pro souběžně probíhající řízení o odstranění stavby u stavebního úřadu. Žalobce dále pokládá otázku, podle jaké právní úpravy mají být vypořádány vztahy z neoprávněné stavby, pokud stavba plotu byla provedena před 1. 1. 2014; poukazuje přitom na absenci patřičných přechodných ustanovení a absenci zřizování věcného břemene u neoprávněných staveb v zákoně č. 89/2012 Sb. Rozporuje také způsob vypořádání neoprávněné stavby, když nesouhlasí s tím, že bylo zřízeno věcné břemeno, především namítá, že souhlasil s přikázáním neoprávněné stavby do svého výlučného vlastnictví, přesto soudy kladly další požadavky na tento souhlas a neoprávněnou stavbu mu do výlučného vlastnictví nepřikázaly. Žalobce také nesouhlasí s obvyklou cenou pozemku, z níž soud vyšel pro zjištění výše náhrady za zřízení věcného břemene. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření zcela ztotožnila se závěry soudů obou stupňů. Žalobce neustále směšuje správní řízení a soudní řízení, nechápe jejich rozdíly, z čehož pak vychází i jeho vadná argumentace. Žalobce se také mýlí v použití právních předpisů, z čehož opět činí nesprávné závěry. Neobstojí ani jeho poukaz na výpočet náhrady za zřízení věcného břemene. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce v první řadě nesouhlasí s tím, že soudy obou stupňů nepřerušily řízení pro souběžně běžící stavební řízení.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je plně v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle §109 odst. 1 o. s. ř. soud řízení přeruší, jestliže a) účastník ztratil způsobilost jednat před soudem a není zastoupen zástupcem s procesní plnou mocí; b) rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit; c) dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při projednávání nebo rozhodování věci použito, nebo jeho jednotlivé ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem a podal-li u Ústavního soudu návrh na zrušení tohoto zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení; d) rozhodl, že požádá Soudní dvůr Evropských společenství o rozhodnutí o předběžné otázce. Podle odst. 2 tohoto ustanovení pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže a) účastník se nemůže řízení účastnit pro překážku trvalejší povahy nebo proto, že je neznámého pobytu; b) zákonný zástupce účastníka zemřel nebo ztratil způsobilost jednat před soudem; c) probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
Jelikož v posuzovaném případě není rozhodnutí o nárocích z neoprávněné stavby podle §135c občanského zákoníku zjevně závislé na vyřešení předběžné otázky, kterou není v tomto řízení oprávněn soud řešit ani jako předběžnou otázku, mohl by být dán důvod pro přerušení řízení toliko podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009 (uveřejněném pod č. C 9 541 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), uvedl, že „soud může řízení přerušit podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Smyslem ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení, proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží.“
Z judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že postup podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní). Není věcí soudu v dovolacím řízení, ve kterém se připouští jen řešení právních otázek, aby v konkrétních věcech zkoumal úvahu, zda z hlediska hospodárnosti řízení je namístě řízení přerušit či nikoliv [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě soudy obou stupňů důvod k přerušení řízení neshledaly, když konkrétně odvolací soud zdůraznil rozdíl mezi kategoriemi oprávněnosti stavby a povolenosti stavby. Poukázal přitom na to, že není vyloučeno, aby řízení o odstranění stavby vedené stavebním úřadem, v němž se řeší existence veřejnoprávního povolení k provedení stavby a případně soulad provedené stavby s takovým povolením, a řízení o odstranění stavby projednávané v civilním řízení, v němž se naopak řeší existence soukromoprávního oprávnění k umístění stavby, probíhala souběžně. Jak totiž vyplývá z judikatury, není pro existenci neoprávněné stavby rozhodné, zda stavebník měl k dispozici stavební povolení či nikoliv. Přerušení řízení by nadto s ohledem na dosavadní průběh stavebního řízení vedlo k odepření spravedlnosti.
Dovolací soud uvedený závěr odvolacího soudu přezkoumal a neshledal nic, co by svědčilo o jejich nepřiměřenosti, a proto v dovolacím přezkumu zjevně obstojí. V této souvislosti dovolací soud doplňuje, že výsledek řízení o odstranění stavby vedeného u stavebního úřadu nemusí být v konkrétní věci vždy zcela bez významu pro řízení o vypořádání nároků z neoprávněné stavby, není však podmínkou, jejíž naplnění by muselo předcházet rozhodnutí soudu, jenž rozhoduje v civilním řízení o vypořádání neoprávněné stavby.
Dále spatřuje žalobce přípustnost dovolání v tom, že doposud neměla být v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena otázka, podle jakého právního předpisu se mají vypořádávat neoprávněné stavby zřízené před 1. 1. 2014.
Tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť již dříve byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud věc posoudil v souladu s ní.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1828/2012 (dostupném na www.nsoud.cz ), s odkazem na odbornou literaturu [Spáčil, J. a kol., Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1235 s.] uvedl, že pokud nároky stran na vypořádání neoprávněné stavby a práva a povinnosti z toho plynoucí vznikly již před 1. 1. 2014, je třeba postupovat při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“).
Tyto závěry následně Nejvyšší soud potvrdil i v rozsudku ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015 (dostupném na www.nsoud.cz ), v němž uvedl, že „občanský zákoník č. 89/2012 Sb. neřeší výslovně další osudy neoprávněných staveb, vzniklých za platnosti občanského zákoníku z roku 1964, resp. i dříve. V ustanoveních přechodných a závěrečných sice pamatuje na vlastnický režim staveb na cizích pozemcích, které tu budou v době, kdy nabyl nový zákoník účinnosti, o jejich vypořádání se však nezmiňuje. Pro vypořádání neoprávněných staveb zřízených před 1. 1. 2014 není nová úprava použitelná. Nový občanský zákoník totiž vychází z toho, že ‚stavba spojená se zemí pevným základem, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, a je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku, se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nestává součástí pozemku a je nemovitou věcí. Totéž platí o stavbě, která je ve spoluvlastnictví, je-li některý ze spoluvlastníků i vlastníkem pozemku nebo jsou-li jen někteří spoluvlastníci stavby spoluvlastníky pozemku‘ (§3055 odst. 1 o. z.). Toto řešení je jediné možné, jiné by bylo v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Pak jsou ovšem zjevně nepoužitelná ustanovení nového občanského zákoníku o vypořádání neoprávněné stavby, neboť ta vycházejí z opačného přístupu – vlastníkem neoprávněné stavby zřízené za platnosti nového zákoníku se má stát ze zákona vlastník pozemku, takže pokud by se měl stát vlastníkem stavebník, musel by mu ji soud přikázat. Na stávající stavby nelze užít ani pravidlo platné v případech, kdy vlastník pozemku o zřizování neoprávněné stavby věděl, avšak bez zbytečného odkladu ji nezakázal. Je tedy zřejmé, že přímá aplikace §1076 a násl. nepřichází (je-li celá stavba na cizím pozemku) do úvahy [shodně Spáčil, J. a kol., Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1235 s. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1828/2012, dostupný na www.nsoud.cz )]. Proto vypořádání neoprávněných staveb, zřízených před nabytím účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., se provádí podle dosavadních předpisů (v dané věci podle §135c obč. zák.).“
V posuzovaném případě soudy obou stupňů posoudily nárok žalobce na vypořádání neoprávněné stavby podle zákona č. 40/1964 Sb. Při aplikaci výše uvedených judikatorních závěrů na posuzovaný případ je zřejmé, že soudy obou stupňů postupovaly zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž Nejvyšší soud neshledal důvodu se odchýlit.
Žalobce dále zpochybňoval zvolený způsob vypořádání, konkrétně vyjádřil nesouhlas s tím, že mu předmětný plot nebyl přikázán do jeho výlučného vlastnictví.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle §135c obč. zák. zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen „vlastník stavby“). Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit na náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.
Z judikatury dovolacího soudu se v souvislosti s od počátku neoprávněnou stavbou podává, že při volbě způsobu vypořádání je třeba vycházet z pořadí, jak je uvedeno v zákoně. Základním způsobem vypořádání je tedy odstranění stavby. Pokud ovšem odstranění stavby není účelné, přicházejí do úvahy další způsoby, zejména přikázání neoprávněné stavby vlastníkovi pozemku. Judikatura zdůrazňuje, že zákonný výčet možných způsobů je demonstrativní, tudíž není vyloučeno jiné uspořádání poměrů, než které zákon výslovně uvádí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003 (uveřejněný pod č. C 2 012 v Souboru)].
Podle judikatury je účelnost odstranění neoprávněně zřízené stavby ve smyslu §135c obč. zák. třeba vždy hodnotit objektivně, tj. s přihlédnutím ke všem okolnostem a povaze každého jednotlivého případu. V rámci této volné úvahy musí soud přihlížet zejména k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla, k tomu, k jakému účelu byla stavba zřízena a jaký je její charakter, jaký je rozsah zastavěného pozemku, případně pozemku nutného k řádnému užívání neoprávněné stavby, za jakých okolností byla stavba zřízena, zda stavebník stavěl v dobré víře, že mu pozemek patří, zda vlastník pozemku o stavbě věděl a zda proti ní zakročil. Na soudu tedy je, aby porovnal hospodářskou a jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla na straně jedné, se zájmem na dalším využití stavby na straně druhé. Bez významu není ani porovnání těchto ztrát ve vztahu k následnému hospodářskému využití dosud zastavěného pozemku neoprávněnou stavbou, případně pozemku dosud užívaného v souvislosti s touto stavbou. Hospodářská ztráta vzniklá odstraněním staveb představuje nejen náklady na odstranění staveb, ale i cenu staveb [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002 (uveřejněný pod č. 23/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003 (uveřejněný pod č. C 2 012 v Souboru)].
Způsob vypořádání neoprávněné stavby jejím přikázáním vlastníkovi pozemku je podmíněn tím, že vlastník pozemku s takovým způsobem řešení souhlasí. Nelze totiž nutit vlastníka pozemku k tomu, aby převzal za náhradu do svého vlastnictví neoprávněnou stavbu. Judikatura ovšem dále dovodila, že i kdyby vlastník pozemku s přikázáním stavby souhlasil, nelze mu přikázat stavbu, která je z části umístěna mimo jeho pozemek. Tento způsob vypořádání by totiž v důsledku opět nastolil stav neoprávněné stavby, byť pro jinou část stavby [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1875/98 (uveřejněný pod č. C 651 v Souboru), či usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 3452/10 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Nelze-li tedy odstranit stavbu pro neúčelnost a nelze-li ji ani přikázat do vlastnictví vlastníka pozemku, musí soud postupovat podle §135c odst. 3 obč. zák. a uspořádat poměry mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku jinak. Právní úprava uvádí zejména možnost zřídit na pozemku vlastníka pozemku věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby.
V posuzovaném případě učinil soud prvního stupně skutkové zjištění, že v roce 2002 realizovala žalovaná ze svých prostředků mezi jejím pozemkem a pozemkem žalobce oplocení v hodnotě 60 000 Kč o celkové šířce 40 cm a výšce 160 až 170 cm s betonovým základem, podezdívkou, zděnými sloupky a dřevěnými výplněmi. Stavba byla provedena přibližně v místě původního drátěného oplocení, fakticky ale nebyla provedena přesně tak, aby vlastnická hranice probíhala polovinou oplocení, takže plot se z větší části nachází na pozemku žalovaného; žalobkyně rozhodně neměla v úmyslu svévolně zabrat část pozemku žalobce, snažila se plot postavit na hranici jako společnou rozhradu, na kterou žalobce nemusel finančně přispívat. Oplocení bylo provedeno kvalitně, přiléhavě z funkčního a estetického hlediska. Žalobce o provádění oplocení věděl, proti jeho výstavbě nezasáhl, a to až do roku 2009, kdy bezpečně zjistil, že oplocení se nachází na jeho pozemku. Do té doby patrně pod vlivem svého dědečka umístění oplocení toleroval, jeho dědeček byl patrně i hlavní osobou, která iniciovala výstavbu nového oplocení, zbytek rodiny, včetně účastníků řízení, to akceptoval. V rámci právního posouzení neshledal soud prvního stupně odstranění stavby účelným způsobem vypořádání neoprávněné stavby, neboť funkční oplocení mezi nemovitostmi různých vlastníků je obvyklé a potřebné, zejména s ohledem na požadavek soukromí, jde-li o rozdělení dvou obytných zón. Oplocení bylo postaveno přiměřeným způsobem v daném místě a čase. Nelze přehlédnout, že žalovaný se na stavbě oplocení nijak nepodílel, byť výstavba stála žalovanou 60 000 Kč. Soud prvního stupně neshledal, že by vhodným způsobem vypořádání neoprávněné stavby bylo přikázání pozemku do vlastnictví žalované nebo žalobce. V prvním případě by podle judikatury musel s takovým řešením souhlasit žalobce, v druhém případě žalobce takový způsob sám odmítl, později s ním souhlasil pouze s vidinou odstranění stavby a možné výstavby nového oplocení podle jeho vlastních představ. To by ovšem mohlo vést k tomu, že v zájmu zachování soukromí bude žalovaná stavět obdobný plot o kus dál na svém pozemku. Řešení obdobné „nárazníkovému vojenskému pásmu“ ale soud prvního stupně považoval „za absurdní“. Za dané situace se proto přiklonil ke zřízení věcného břemene za přiměřenou náhradu.
Se skutkovými zjištěními, jakož i se způsobem vypořádání se následně ztotožnil i odvolací soud. Ten zdůraznil, že žalovaná musela vědět, že nestaví přesně na hranici pozemků parc. č. 2/1 a 2/3 a že stavbou bude dotčen i pozemek žalobce, neboť provedení betonového základu a podezdívky odlišovalo nový plot od původního oplocení, které zabíralo na hranici mnohem menší šíři. Žalovaná však spoléhala na autoritu svého otce (dědečka žalobce), který byl iniciátorem celé výstavby a jehož názor respektoval i žalobce. Ač by daná situace svědčila pro odstranění stavby plotu, nelze přehlédnout, že v jednání žalované nelze vidět svévoli, když plot postavila s vědomím, že hlavní osobou rozhodující o jeho výstavbě byl její otec. Jeho názor respektoval i žalobce, který proti výstavbě plotu v jejím průběhu a ani po jejím dokončení po dobu několika let nijak nezasáhl, ač musel vědět, že se nový plot od původního podstatně liší a jeho výstavbou mohlo být zasaženo do jeho pozemku. Tyto skutečnosti svědčí o tom, že odstranění stavby plotu není přijatelné. I další skutečnosti uvedené soudem prvního stupně vylučují odstranění stavby plotu, tedy že stavba plotu je nejobvyklejší podobou rozhrady dvou sousedních pozemků, která poskytuje nezbytnou míru soukromí, a provedení plotu je přiměřené místním poměrům, dále odstranění stávajícího plotu a vybudování plotu nového kterýmkoliv z účastníků nelze považovat za postup efektivní, je třeba zohlednit i vyhrocené vztahy rodin žalobce a žalované. Odvolací soud neshledal důvod pro vypořádání vztahu k neoprávněné stavbě formou přikázání stavby za náhradu do vlastnictví žalobce. Žalobce v průběhu řízení kategoricky trval na odstranění stavby plotu a teprve při posledním jednání soudu prvního stupně své stanovisko změnil. Povinnosti žalované na odstranění stavby se žalobce domáhá i v souběžně probíhajícím stavebním řízení a náhlá změna stanoviska, která by de facto měla zachovat stávající stav, proti němuž žalobce soustavně brojí, působí nevěrohodně. Odvolací soud se proto ztotožnil se zřízením věcného břemene mít na nově vytvořeném pozemku parc. č. 1049 umístěnou stavbu zděného oplocení.
Nejvyšší soud přezkoumal závěry odvolacího soudu a dospěl k závěru, že nejsou zjevně nepřiměřené. Soudy obou stupňů logicky odůvodnily závěr, proč není účelné nařídit odstranění stavby (a dovolatel se ostatně v dovolání ani odstranění stavby nedomáhá), rovněž přesvědčivě odůvodnily, proč v daném případě i přes existenci souhlasu žalobce není dán důvod k přikázání neoprávněné stavby do výlučného vlastnictví žalobce. K uvedenému je nutno dodat, že přikázání neoprávněné stavby do výlučného vlastnictví žalobce v této konkrétní věci nepřichází podle judikatury dovolacího soudu do úvahy i z toho důvodu, že neoprávněná stavba nestojí pouze na pozemku žalobce; případné přikázání stavby žalobci by tak vedlo k tomu, že by předmětná stavba plotu byla stavbou opětovně postavenou zčásti na cizím pozemku. Za dané situace se proto jeví zcela přiléhavým závěr o tom, že je nejvhodnějším řešením zřízení věcného břemene ke stavbě zděného oplocení na nově vytvořeném pozemku parc. č. 1049, jehož výměra činí 9 m 2 .
Žalobce v neposlední řadě rozporoval výši stanovené náhrady za zřízení věcného břemene.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že výše náhrady za zřízení věcného břemene podle §135c odst. 3 obč. zák. se stanoví na základě úvahy soudu, přičemž zákon nestanoví pro její určení žádná kritéria. Tato úvaha však musí vycházet z ceny pozemku, z výše nájemného, jehož bylo možno v dané době a v daném místě za pozemek dosáhnout a z míry omezení jeho vlastníka [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 265/96 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 1999, č. 3, str. 87)]. Při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene nelze vycházet jen z cenových předpisů nebo z ceny, za kterou by bylo možno v daném místě a čase dosáhnout jeho zřízení smlouvou. Je třeba vycházet ze skutečnosti, že vlastník byl na svém vlastnickém právu omezen proti své vůli, případně bez svého vědomí, a přihlížet k okolnostem, za kterých byla neoprávněná stavba zřízena (tedy i k případné dobré víře stavebníka) a k újmě, postihující vlastníka pozemku. Cenový předpis je východiskem pro postup soudu, výše náhrady je však stanovena úvahou soudu vycházející z uvedených kritérií [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2145/98 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 9, str. 404), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5459/2007 (uveřejněný pod č. C 8 941 v Souboru)]. Je-li zavinění stavebníka na vzniku neoprávněné stavby dáno, náhrada podle míry zavinění převyšuje obvyklou cenu náhrady za zřízení věcného břemene vzniklého na smluvním základě, není však důvodu, aby se přihlíželo k výhodě, kterou zřízením věcného břemene získává stavebník, tj. zpravidla k tomu, jaké náklady by měl, kdyby musel svou potřebu užívání či zřízení stavby řešit jiným způsobem (v některých případech včetně odstranění stavby) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1569/2008 (uveřejněný pod č. C 8 609 v Souboru)].
Z judikatury dovolacího soudu se také podává, že jestliže soud stanoví výši náhrady v rámci řízení, v němž není vázán návrhem a rozhoduje na základě předpisu s relativně neurčitou hypotézou, přičemž přihlíží k výše uvedeným relevantním kritériím pro určení náhrady, pak výsledná úvaha odvolacího soudu o výši náhrady může být zpochybněna, jen je-li zjevně nepřiměřená [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3247/2008 (uveřejněný pod č. C 9 326 v Souboru)].
V posuzovaném případě soud prvního stupně stanovil náhradu za zřízení věcného břemene v částce 3 600 Kč, k níž dospěl vynásobením zabrané výměry (9 m 2 ) a obvyklé prodejní ceny pozemků určených k výstavbě v k. ú. M. (400 Kč); znalecké zkoumání vzhledem k ceně pozemků a k ceně obvyklého nájemného nepovažoval soud za hospodárné; neshledal přitom žádné důvody pro zvýšení či snížení náhrady. Tuto částku použil soud i pro stanovení náhrady za zřízení věcného břemene, neboť životnost podobného druhu oplocení je natolik vysoká, že i při zachování vlastnictví činí uvedené věcné břemeno pro žalobce tento pozemek fakticky neupotřebitelným obdobně, jako kdyby ho prodal; jde o tzv. holé vlastnictví. Se způsobem zjištění obvyklé ceny pozemku, jak ji zjistil soud prvního stupně, která byla následně použita pro určení výpočtu náhrady za zřízení věcného břemene, se následně ztotožnil odvolací soud. Ten při zohlednění jednotlivých kritérií pro stanovení náhrady zdůraznil, že již soud prvního stupně, byť uvedl opak, ve skutečnosti zohlednil míru omezení vlastníka pozemku, když vyšel z téměř dvojnásobné prodejní ceny pozemků. Přiléhavě tak stanovil výši náhrady za 1 m 2 za pomocí argumentu, že žalobci po dobu životnosti plotu zůstane zachováno tzv. holé vlastnictví. Odvolací soud také zdůraznil, že ani okolnosti, za nichž byla neoprávněná stavba plotu zřízena, nezakládají žádný důvod pro snížení či zvýšení stanovené náhrady.
Dovolací soud po přezkoumání souladnosti uvedených závěrů soudů obou stupňů s ustálenou judikaturou dovolacího soudu uzavírá, že stanovená výše náhrady za zřízení věcného břemene není zjevně nepřiměřená. Odvolací soud v odůvodnění jasně uvedl, že vyšel ze zjištěné ceny pozemků za 1 m 2 , přičemž zohlednil trvalost neoprávněné stavby tím způsobem, že jednak vyšel z horní hranice obvyklé ceny pozemků a jednak náhradu za zřízení věcného břemene stanovil ve výši obvyklé ceny pozemků. Také uvedl, proč vzal určité skutečnosti za rozhodné a proč jiné nezohlednil. Úvaha odvolacího soudu proto v dovolacím přezkumu obstojí. Sama dovolací argumentace se pak vyhrazuje především k výši zjištěné ceny předmětného pozemku, dovolatel však pomíjí, že tím nepřípustně rozporuje skutkový stav, který není dovolací soud oprávněn přezkoumávat (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.). Žádnou právní otázku, natož argumentaci, která by měla zpochybnit výši stanovené náhrady, pak v této souvislosti dovolatel neuvádí.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. května 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu