ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3867.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 3867/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) Společenství domu Olštýnská 607, IČO 27415091 , se sídlem v Praze 8, Olštýnská 607/1, a b) Mgr. D. L. , obou zastoupených JUDr. Karlem Šrolem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Rybářská 4a, proti žalované COMMEMAX spol. s r. o., IČO 61505323, se sídlem v Praze 4, Štúrova 1701/55, zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, o určení neexistence věcného břemene a o vyklizení střechy domu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 34/2011, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2015, č. j. 62 Co 433/2013-534, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 800 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobců JUDr. Karla Šrola, Ph.D.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 8 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. března 2013, č. j. 25 C 34/2011-363, určil, že věcné břemeno spočívající v oprávnění žalované užívat celý prostor střechy domu v P., k. ú. T. včetně společných částí domu či jejich částí umístěných pod střechou, v místnostech, na chodbách, schodištích domu a na fasádě, které jsou vhodné ve stavu tak, jak byly ke dni 2. 1. 2002 nebo po stavebních úpravách, k samostatnému užívání ze strany žalované spočívajícího v instalaci a provozování telekomunikačních zařízení, reklamních zařízení či jiných zařízení nebo k jinému užívání, dále spočívající v oprávnění žalované dát prostory do pronájmu jako pronajímatel dalším osobám jako nájemcům, či zakládat ohledně prostor jiné smluvní vztahy jako vlastník a dále spočívající v oprávnění žalované provádět stavební úpravy prostor a v braní užitků z užívání prostor, jež mělo být založeno Smlouvou o zřízení věcného břemene z 2. 1. 2002 uzavřenou mezi SOL, družstvem, IČO 26462192 jako povinným a žalovanou jako oprávněným, neexistuje (výrok I.). Dále uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizené žalobcům předat prostory střech domu v P., k. ú. T., včetně společných prostor tohoto domu či jejich částí umístěných pod střechami, v místnostech, na chodbách, schodištích domu a na fasádě, a odstranit z těchto prostor všechna telekomunikační zařízení včetně antén, rozvodů a jejich příslušenství, reklamní zařízení či jiná zařízení, která zde instaloval či nechal instalovat, a to vše do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 15. ledna 2014, č. j. 62 Co 433/2013-452, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil a změnil jej v nákladovém výroku pod bodem III. tak, že stanovil náhradu nákladů řízení ve výši 41 600 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. listopadu 2014, č. j. 22 Cdo 2175/2014-510, odmítl dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. a ve zbývající části rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud uvedl, že negatorní žalobou se může vlastník domáhat ochrany proti neoprávněnému zásahu do svého vlastnického práva proti tomu, kdo do jeho práva neoprávněně zasahuje. Vzhledem k tomu, že nalézací soudy nepostavily najisto, že takovou osobou je žalovaná, Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu učinit skutková zjištění k tomu, zda je žalovaná vlastníkem zařízení, která mají být odstraněna, případně zda má právo po vlastnících zařízení požadovat, aby je odstranili.
Odvolací soud následně vyzval žalobce k doplnění skutkových tvrzení ohledně výše uvedeného. Na výzvu žalobci reagovali zpětvzetím žaloby v rozsahu zrušené části výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. ledna 2014, č. j. 62 Co 433/2013-452, jímž odvolací soud rozhodoval o výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, tedy o té části žaloby, v níž se žalobci domáhali vyklizení prostor střechy domu v P. a ostatních v rozsudku soudu prvního stupně uvedených částí domu. Zpětvzetí odůvodnili tím, že rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo dosaženo hlavního cíle žaloby a současní vlastníci telekomunikačních zařízení umístěných na střeše domu žalobců se žalobci spolupracují při uzavírání nových smluv, takže v řízení není nutné pokračovat.
Žalovaná podáním ze dne 18. 3. 2015 vzala zpět své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a následným podáním vyjádřila nesouhlas se zpětvzetím žaloby.
Odvolací soud usnesením ze dne 10. dubna 2015, č. j. 62 Co 433/2013-534, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. a řízení v tomto rozsahu zastavil. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. 30 Cdo 1171/2002, ve kterém se uvádí: „Vážným důvodem pro nepřipuštění zpětvzetí žaloby se zpravidla rozumí okolnosti, z nichž lze dovodit, že zpětvzetím návrhu je žalovaný ohrožen ve svých oprávněných zájmech“. Odkazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003, a na nález Ústavního soudu ze dne 29. listopadu 2001, sp. zn. III. ÚS 210/02; tato rozhodnutí vycházejí z toho, že žalovaný má vážný důvod žádat, aby zpětvzetí nebylo připuštěno, mohou-li být zastavením řízení nějak dotčeny jeho zájmy.
V dané věci však nejprve Nejvyšší soud zrušil v souladu s dovoláním žalované (nynější dovolatelky) předchozí rozhodnutí odvolacího soudu proto, že nebylo dosud prokázáno, že by žalovaná měla v domě nějaké věci, které by mohla vyklidit. To uvádí implicitně i odvolací soud v napadeném usnesení (viz str. 3: „Skutečnost, že střecha je podle žalovaného nadále zatěžována nad rámec původního projektu, jde k tíži žalobce a nikoliv žalované, která k předmětnému domu nemá žádný právní vztah“). Ostatně i v dovolání se uvádí, že nebude-li žalobě vyhověno, nemá žalovaná „jakýkoliv právní titul k vyklizení předmětné střechy, když nevlastní jakékoliv vybavení na střeše umístěné ani nemá jiný právní titul ke vstupu do domu“.
Žalovaná se podle jejího tvrzení domáhá, aby jí byla uvedená povinnost uložena z obavy před možnou odpovědností za škodu způsobenou přetížením střechy; není již sice vlastnicí zatěžujících zařízení, avšak před časem je instalovala. Nicméně proto, že uvedená zařízení již nevlastní, vlastník domu je o stavu věci informován a jedná s vlastníky zařízení o jejich další existenci, nelze ukládat proti vůli vlastníka domu i těchto zařízení třetí osobě povinnost (a vlastně v tomto případě spíše založit právo) tato zařízení odstranit; za tohoto skutkového stavu by uložení takové povinnosti nemělo právní základ. Dále: V dané věci žalobci v souladu se zásadou dispoziční podali negatorní žalobu (§1042 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. - o. z.), nikoliv žalobu na odvrácení hrozící vážné újmy (§2903 odst. 2 o. z.); otázka případné škody způsobené zařízeními tak nebyla předmětem řízení a dokazování (není ani zřejmé, zda vhodným způsobem k zabránění škody, pokud by hrozila, bylo vyklizení zařízení a nikoliv jiné opatření). Případné obavy žalované tak nebylo možno řešit tím, že by žalobě bylo vyhověno i přes její zpětvzetí.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto usnesením, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. ledna 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu