ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4636.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 4636/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně F. S. , zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Karlovo náměstí 2097/10, proti žalovaným: 1) Z. Š. a 2) L. Š. , oběma zastoupeným JUDr. Bc. Štěpánem Maškem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského 939/21a, o ochraně vlastnického práva proti neoprávněným zásahům, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 112/2008, o dovolání všech účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. listopadu 2015, č. j. 30 Co 74/2015-901, takto:
I. Dovolání všech účastníků řízení se odmítají .
II. Ve vztahu k dovolání žalobkyně je žalobkyně povinna nahradit každému z žalovaných náklady dovolacího řízení ve výši 1 633,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných JUDr. Bc. Štěpána Maška.
III. Ve vztahu k dovolání žalovaných je každý z žalovaných povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 3 303,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně Mgr. Ivany Sládkové.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 9. 2014, č. j. 5 C 112/2008-760, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným 1) a 2) zdržet se odběru vody z pramenní jímky, která je ve vlastnictví žalobkyně, a nachází se na pozemku parc. č. 814/2 v k. ú. L., u hranice s pozemkem parc. č. 813/1 v k. ú. L. a přístupu k dané jímce, in eventum o uložení povinnosti žalovaným 1) a 2) zdržet se odběru vody ze zdroje vody, který je ve vlastnictví žalobkyně, a nachází se na pozemku parc. č. 814/2 v k. ú. L., u hranice s pozemkem parc. č. 813/1 v k. ú. L. a přístupu k danému zdroji vody, in eventum o uložení povinnosti žalovaným 1) a 2) zdržet se odběru vody ze studny – pramenní jímky, která je ve vlastnictví žalobkyně, a nachází se na pozemku parc. č. 814/2 v k. ú. L., u hranice s pozemkem parc. č. 813/1 v k. ú. L. a přístupu k dané studni – pramenní jímce (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náhradu nákladů soudního řízení ve výši 49 225 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou na náklady znaleckých posudků 13 843,20 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 11. 2015, č. j. 30 Co 74/2015-901, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. (výrok I.), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným, kteří jsou oprávněni společně a nerozdílně, náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 54 549 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným, kteří jsou oprávněni společně a nerozdílně, náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 11 737 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, a na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí s tím, jakým způsobem se odvolací soud vypořádal s její námitkou týkající se existence vodoprávního povolení, přičemž uvádí, že v řízení o vodoprávním povolení k odběru vody byla jako předběžná řešena otázka vlastnického práva ke studni. Domnívá se, že soudy měly z uvedeného rozhodnutí vyjít; pokud tak neučinily, zatížily své rozhodnutí vadou řízení. Pokládá otázku, zda je v souladu s §135 o. s. ř. takový postup, kdy soudy posoudí odlišně otázku pravomocně vyřešenou jiným orgánem veřejné moci, aniž by bylo takové odlišné právní posouzení řádně odůvodněno. Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil tím, že v rozporu se zásadou bezprostřednosti neprovedl navržený důkaz místním ohledáním, přestože se jedná o klíčový důkaz k prokázání skutečností rozhodných pro posouzení uplatněného nároku; poukazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1115/99. Žalobkyně nesouhlasí s posouzením věci „od stolu“ jen na základě znaleckých posudků a fotografií, uvádí, že znalecký posudek je rozporný s jinými v řízení provedenými důkazy, zdůrazňuje pak zásadní význam provedení místního šetření. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření považují dovolání za nepřípustné, neboť žalobkyně nevymezila žádnou právní otázku a pokračuje ve zpochybňování skutkového stavu. Jednotlivé námitky považují za nedůvodné a navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Proti výroku II. a III. rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalovaní, kteří je považují za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítají, že jim byla přiznána náhrada nákladů řízení nesprávně jen ve výši 66 286 Kč, namísto částky 138 765 Kč, takže jim byla odňata částka 72 479 Kč. Zdůrazňují, že odvolací soud měl vyjít z tarifní hodnoty nikoliv podle §9 odst. 1 advokátního tarifu, nýbrž podle tarifní hodnoty podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Důvod pro takové posouzení spatřují v tom, že v řízení se převážně řešila otázka vlastnického práva ke studni. Poukazují na jednání žalobkyně nerespektující autoritativní rozhodnutí správních ani soudních orgánů, zdůrazňují, že jednání bylo od počátku mimořádně složité a zdlouhavé, tarifní hodnota podle §9 odst. 1 advokátního tarifu tak zjevně neodpovídá. Předkládají vlastní výpočet náhrady nákladů řízení a navrhují, aby dovolací soud změnil výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu tak, že žalobkyni uloží povinnost nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 138 765 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, a přizná jim i náklady dovolacího řízení.
Žalobkyně ve vyjádření s dovoláním žalovaných nesouhlasí, jejich právní závěry považuje za nesprávné a argumentaci za nepodloženou a účelovou. Zdůrazňuje, že předmětem řízení byla žaloba zápůrčí a nikoliv žaloba určovací, cena jímky nebyla v řízení nijak zjišťována, a proto uplatnění §9 odst. 1 advokátního tarifu přiléhavé. Navrhuje, aby bylo jejich dovolání jako nepřípustné odmítnuto.
Dovolání nejsou přípustná.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Dovolání žalobkyně není přípustné z toho důvodu, že jím žalobkyně ve skutečnosti nerozporuje právní posouzení věci, nýbrž nepřípustně zpochybňuje zjištěný skutkový stav, popřípadě ve skutečnosti namítá vady řízení, jimiž měl odvolací soud zatížit řízení.
Spatřuje-li žalobkyně přípustnost dovolání v nesprávné aplikaci §135 odst. 2 o. s. ř. v tom ohledu, že odvolací soud měl v případě posouzení otázky vlastnického práva k jímce vyjít z rozhodnutí vodoprávního úřadu, který se touto otázkou zabýval v rámci povolení k nakládání s podzemními vodami, je třeba zdůraznit, že aplikace uvedeného ustanovení v daném případě nepřichází do úvahy.
Podle §135 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Jiné otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.
Uvedené ustanovení upravuje postup civilních soudů při posuzování předběžných otázek, které jsou významné pro posouzení věci samé (předmětu řízení) a nespadají přitom do pravomoci civilních soudů. Podle uvedeného ustanovení jsou civilní soudy (vyjma případů uvedených v odst. 1) oprávněny si samy posoudit předběžné otázky; bylo-li však o těchto otázkách vydáno patřičné rozhodnutí, pak z tohoto rozhodnutí civilní soudy vychází za předpokladu, že tyto předběžné otázky byly v jiném řízení vyřešeny jako věc hlavní. Jinými slovy není soud vázán řešením předběžných otázek, pokud byly v jiném řízení vyřešeny toliko jako otázky prejudiciální [Lavický, Petr a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 666, marg. č. 6.].
Z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07 (dostupného na nalus.usoud.cz), se podává, že soud při řešení otázky, posuzované v jiném řízení jako otázky předběžné, vázán jejím posouzením není, při řešení této otázky však musí přihlédnout k okolnostem, za kterých byla řešena v předchozím řízení, přičemž od tohoto řešení se může odchýlit a musí vysvětlit, proč tak činí.
Jestliže v daném případě žalobkyně poukazuje na rozhodnutí vodoprávního úřadu o povolení s nakládáním s podzemními vodami, v němž měla být řešena otázka vlastnického práva k jímce, je třeba zdůraznit, že řešení této otázky svou povahou nadto náležející do pravomoci civilních soudů a nikoliv správních orgánů, soud nezavazuje. Civilní soud by z daného rozhodnutí mohl vycházet v závěru, zda je odběr podzemní vody z jímky v souladu s veřejnoprávními předpisy či nikoliv. To však pro posouzení věci samé – jak správně uvedl odvolací soud – není podstatné. Postup soudů obou stupňů, které znovu zkoumaly otázku, zdali pramenní jímka je věcí v právním slova smyslu a kdo je jejím případným vlastníkem, byl proto namístě.
Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že dovolatelka poukazuje v dovolání na rozhodnutí o povolení k nakládání s podzemními vodami z toho důvodu, že má svědčit jejímu procesnímu stanovisku o vlastnickém právu k jímce z pohledu, že jímka se má nacházet na pozemku žalobkyně, z čehož také toto správní rozhodnutí mělo vycházet a žalobkyně na to v dovolání výslovně poukazuje; v tomto ohledu se však jedná o skutkové zjištění, nikoliv právní závěr. Byť mohla být argumentace odvolacího soudu k uvedenému správnímu rozhodnutí nepochybně podrobnější, je zřejmé, že správnost tohoto základního tvrzení, že jímka se nachází na pozemku žalobkyně, posuzoval na základě dokazování provedeného v předmětné věci a neomezil se na obsah správního rozhodnutí, které primárně řešilo otázku podmínek pro povolení nakládání s podzemními vodami.
Prakticky celé řízení před soudem prvního stupně se totiž týkalo potřeby skutkového zjištění, kde se uvedená pramenná jímka nachází a k této skutečnosti bylo provedeno velmi rozsáhlé, podrobné a opakované znalecké dokazování, na základě kterého vzal i odvolací soud za prokázáno, že jímka se nachází na hranici pozemků účastníků řízení, z čehož následně učinil právní závěr, že je samostatnou věcí ve spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaných (tento právní závěr dovolatelka v rovině právní argumentace nijak nezpochybňuje). Je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že dovolatelka nesouhlasí se základním skutkovým zjištěním o umístění jímky a potud také soudům vytýká absenci „řádného a úplného dokazování“ mimo jiné v tom, že se podle jejího názoru nedostatečně vypořádaly s obsahem správního rozhodnutí. Správní rozhodnutí, na které žalobkyně poukazuje, má zjevně podpořit její tvrzení, že pramenná jímka se nachází na jejím pozemku. Zde se však ze strany žalobkyně jedná o polemiku s hodnocením dokazování, případně o tvrzenou vadu řízení spočívající v tvrzeném nedostatečném zjištěném skutkového stavu.
Rovněž nedůvodnou je námitka žalobkyně ohledně neprovedení místního šetření v rozporu ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Zde se svou povahou jedná o námitku vady řízení, ta však není důvodná.
Soudy nejsou v civilním sporném řízení povinny provést všechny účastníky navržené důkazy, jsou však povinny se s důkazními návrhy v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vypořádat. Důvodem k tomu, aby soud odmítl provedení účastníkem navrženého důkazu, je vztah nabízeného důkazu k projednávané věci. Může jít například o to, že navržený důkaz nemůže žádným způsobem přispět k objasnění skutkového stavu věci, že jeho provedení by bylo nadbytečné, jelikož skutkový stav byl již úplně zjištěn dříve provedenými důkazy nebo že nejde o důkaz potřebný pro rozhodnutí (ačkoliv může osvětlit skutkový stav věci), se zřetelem k soudem zaujatému právnímu názoru. Důvodem k odmítnutí důkazu naopak nemůže být jeho nevěrohodnost [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000 (uveřejněné pod č. 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
V dané věci odvolací soud k navrženému místnímu šetření uvedl, že se jedná o důkaz nadbytečný, neboť ve spise je řada fotografií a znaleckých posudků, které poměry na místě samém ozřejmují. Stejně tak z důvodu nadbytečnosti neprovedl žalobkyní předložený znalecký posudek k posouzení polohy jímky ve vztahu k hranici pozemků účastníků, což bylo řadou znaleckých posudků dostatečným způsobem zkoumáno již v řízení před soudem prvního stupně. Postup odvolacího soudu, který některé důkazy neprovedl pro jejich nadbytečnost, lze považovat za souladný s judikaturou dovolacího soudu a v dovolacím přezkumu obstojí. Poukaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo 1115/99, je pak nepřípadný, neboť z něho neplyne povinnost soudů provést k návrhu účastníka místní šetření.
Dovolání žalovaných 1) a 2) pak není přípustné z toho důvodu, že je vyloučeno pro tzv. majetkový census vyplývající z §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. I pro akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení pak nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu, ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje). Jestliže soudy nižších stupňů rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před těmito soudy vedených, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013 (uveřejněné pod č. 5/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)].
V řízení byli procesně úspěšní žalovaní, kteří měli postavení samostatných společníků podle §91 odst. 1 o. s. ř., neboť po každém z žalovaných se žalobkyně domáhala zdržení se zásahu do jejího vlastnického práva, a proto každému z žalovaných náleží náhrada nákladů řízení samostatně [srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2005, sp. zn. 19 Co 440/2004 (publikováno v časopise Soudní rozhledy, roč. 2007, č. 6, str. 227)]. Směřuje-li dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení vůči účastníkům majícím postavení samostatných procesních společníků, je třeba překonání limitu v §238 odst. 1 písm. d) OSŘ posuzovat mezi jednotlivými účastníky na obou stranách řízení samostatně [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2887/2015 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Vyjde-li dovolací soud z tvrzení žalovaných, pak výše náhrady nákladů řízení odepřených žalovaným činí dohromady 138 765 Kč, přičemž s ohledem na přiznanou výši jim bylo odepřeno dohromady 72 749 Kč, což při rozdělení na jednotlivé žalované činí 36 374,50 Kč. Vzhledem k tomu není dovolání žalovaných 1) a 2) podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že i kdyby částka odepřená jednotlivým žalovaným činila více než 50 000 Kč, nebylo by dovolání ani přípustné podle §237 o. s. ř., neboť dovolatelé v dovolání nevymezili žádnou otázku přípustnosti dovolání, a nebylo by ani důvodné.
Dovolatelé se domnívají, že jim přináleží na náhradě nákladů více, než jim bylo ve skutečnosti přiznáno, neboť podle jejich názoru měl soud vyjít z tarifní hodnoty uvedené v §9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tedy z položky týkající se určení vlastnického práva; s tím ovšem nelze souhlasit. Nelze-li v daném řízení ani na základě provedeného dokazování hodnotu předmětu sporu stanovit, určí se tarifní hodnota podle povahy předmětu sporu, přičemž předmětem daného řízení nebyla otázka vlastnického práva k jímce, která byla toliko otázkou předběžnou, nýbrž otázka zdržení se zásahu do vlastnického práva žalobkyně (negatorní žaloba). Zcela správným je tak závěr odvolacího soudu, že se – při nemožnosti stanovit hodnotu sporu na základě provedeného dokazování – v daném případě tarifní hodnota stanovuje podle §9 odst. 1 advokátního tarifu a nikoliv podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání všech účastníků řízení přípustnými, dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu