ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4760.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 4760/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. J. , zastoupeného JUDr. Janou Novákovou, advokátkou se sídlem v Kostelci nad Labem, Neratovická 218, proti žalované L. J. , zastoupené JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova 404/15, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 8 C 40/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. května 2014, č. j. 22 Co 64/2014-750, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 440 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně JUDr. Zdeňky Mikové, advokátky se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova 404/15.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 12. 2013, č. j. 8 C 40/2006-712, ze zaniklého společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalobce přikázal movité věci uvedené ve výroku I. a., žalované pak movité věci uvedené ve výroku II. a., nemovité věci uvedené ve výroku I. b. (dům na pozemku parc. č. st. 3 a pozemek parc. č. st. 4, pozemek parc. č. 1576, parc. č. 1579, parc. č. 1612, parc. č. 1687, vše zapsáno na LV 312 vedeném pro obec a katastrální území Z., okres M. – dále jen „nemovitosti v k. ú. Z.“), ve výroku III. přikázal žalované k úhradě nedoplatek půjčky od Městského úřadu Neratovice ve výši 16 000 Kč a nedoplatek půjčky od Home Credit a. s. ve výši 7 359 Kč, ve výroku IV. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádání jeho podílu 211 445 Kč a ve výrocích V. – VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 27. 5. 2014, č. j. 22 Co 64/2014-750, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ze zaniklého společného jmění manželů přikázal žalobci a žalované věci uvedené ve výroku I., ve kterém současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádání jeho podílu částku 297 471 Kč; ve výrocích II. – V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena otázka, zda „je darem poskytnutí finančních prostředků, pokud bylo ujednáno, že obdarovaný vrátí poskytnuté finanční prostředky dárci v případě, že je bude dárce potřebovat“.
Dovolatel poukázal na to, že žalovaná opětovně v minulosti uvedla, že jí rodiče poskytli půjčku tzv. „na viděnou“, tedy zavázala se peníze rodičům vrátit, jakmile je budou potřebovat. Později svou výpověď změnila s tím, že se jednalo o dar, ovšem peníze vrátila dobrovolně, když viděla, že rodiče peníze nutně potřebují. Z výpovědi jejího bratra vyplynulo, že půjčka byla vrácena až po smrti otce žalované. Odvolací soud posoudil nesprávně otázku, zda dům č. p. 21, nacházející se na pozemku parc. č. st. 169 a pozemek parc. č. st. 169, v katastrálním území a obci O. (dále jen „nemovitosti v k. ú. O.“), nabyté kupní smlouvou ze dne 21. 12. 1998, jsou či nejsou součástí společného jmění účastníků, přičemž dospěl k závěru, že nikoliv, neboť byly pořízeny z výlučných finančních prostředků žalované získaných darem od jejích rodičů. Situace ohledně těchto nemovitostí je podobná jako v případě nemovitostí v k. ú. Z., kde soudy obou stupňů uzavřely, že tyto nemovitosti do společného jmění manželů spadají, protože byly zakoupeny za prostředky získané z půjčky. Zdroj financování nemovitostí v k. ú. O. shledaly soudy v daru, ačkoliv z řízení vyplynulo, že kupní cena byla uhrazena z finančních prostředků pouze zajištěných žalovanou. Soud nesprávně aplikoval §143 a §144 občanského zákoníku, platí totiž, že není-li prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že je nepovažuje za přípustné. Obsáhle objasnila, že prostředky, za které byly zakoupeny nemovitosti k. ú. O. zakoupila za své výlučné prostředky získané na základě daru od svých rodičů. To vyplývá i z provedeného dokazování. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
V posuzovaném případě je dovolání nepřípustné z toho důvodu, že dovolatel v rozporu s §237 a §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. v dovolání nevymezil konkrétní otázku přípustnosti dovolání.
Dovolatel za otázku dosud neřešenou považuje to, zda je darem poskytnutí finančních prostředků, pokud bylo ujednáno, že obdarovaný vrátí poskytnuté finanční prostředky dárci v případě, že je bude dárce potřebovat. S ohledem na další obsah dovolání tím chce zjevně zpochybnit z provedeného dokazování vzešlý závěr nalézacích soudů, že žalované byly finanční prostředky jejími rodiči darovány, nikoliv půjčeny, z čehož dovozuje, že se nemovitosti v k. ú. O. za ně pořízené staly součástí společného jmění manželů.
Tím však dovolatel ve skutečnosti žádnou pro řešenou věc relevantní právní otázku nevymezuje; uplatňuje výhrady proti hodnocení dokazování a skutkovým závěrům odvolacího soudu hodnoceným tak, že finanční prostředky žalovaná získala darem, nikoliv na základě půjčky. To ostatně výslovně dovolatel v dovolání namítá, když poukazuje na to, že „závěry soudu o tom, že předmětné nemovitosti byly pořizovány z výlučných prostředků žalované, nemají oporu v provedeném dokazování“.
Rozhodnutí odvolacího soudu zjevně na dovolatelem naznačené otázce ani není založeno, jelikož odvolací soud dospěl k jednoznačnému skutkovému závěru, že finanční prostředky byly získány darem, nikoliv tedy s „příslibem“ jejich vrácení; z toho důvodu nebylo třeba uvažovat právní povahu takového daru s příslibem vrácení, protože podle skutkových zjištění nalézacích soudů nebylo ujednáno, že obdarovaná vrátí poskytnuté finanční prostředky dárci, jakmile je bude dárce potřebovat. Byla-li darovací smlouva mezi žalovanou a jejími rodiči uzavřena, je v řešené věci bez významu případné následné dobrovolné „vrácení“ peněžitých prostředků ze strany žalované jejím rodičům; nalézací soudy ostatně dospěly k závěru, že žalovaná poskytla finanční prostředky jako výpomoc svým rodičům v situaci, kdy peníze potřebovali, a to bez jakékoliv návaznosti na darovací smlouvu.
Dovolací soud ostatně v této souvislosti připomíná, že je skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a nemůže je přezkoumávat [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (uveřejněné na www.nsoud.cz) ].
Jelikož dovolatel nevymezil způsobilou otázku přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud jeho dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. listopadu 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu