ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4891.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 4891/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Telia Carrier Czech Republic, a.s. , se sídlem v Praze 3 – centrum NAGANO IV, K červenému dvoru 3269/25a, identifikační číslo osoby: 26207842, zastoupené Mgr. Milanem Schagererem, advokátem se sídlem v Praze 5, Starokošířská 959/30, proti žalovanému Ing. J. V. , zastoupenému Mgr. Petrou Žákovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Třída Svobody 43/39, o určení existence práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 14 C 220/2015, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 28. 6. 2016, č. j. 69 Co 150/2016-68, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 1. 8. 2016, č. j. 69 Co 150/2016-75, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 8 228 Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Milana Schagerera, advokáta se sídlem v Praze 5, Starokošířská 959/30, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 1. 2016, č. j. 14 C 220/2015-36, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že pozemek parc. č. 336/2, ležící v katastrálním území S., zapsaný na listu vlastnictví č. 487, vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Hranice, je zatížen věcným břemenem opravňujícím žalobkyni zřizovat a vést podzemní vedení kabelové telekomunikační sítě, včetně jeho opěrných a vytyčovacích bodů, a dále oklešťovat a kácet dřeviny ohrožující bezpečný a spolehlivý provoz telekomunikačních vedení a zařízení, a to vše v rozsahu výřezu z geometrického plánu č. gp. 134-160/2001, zhotovitele Zlínská zeměměřičská spol. s r. o., který je součástí rozsudku (výrok I.). Dále nebylo žalovanému proti žalobkyni přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 28. 6. 2016, č. j. 69 Co 150/2016-68, ve znění usnesení, jímž bylo ve výroku I. opraveno označení formy rozhodnutí soudu prvního stupně, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I.), rozhodl o tom, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Stavebnímu úřadu při Městském úřadu Hranice (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že k projednání a rozhodnutí věci není dána pravomoc obecných soudů. Vyšel z §7, §103 a §104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), §90 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, a §104 odst. 2, 3, 4, 6 a 14, §136 odst. 1 a §147 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákona o elektronických komunikacích) – dále „ZEK“ a zdůraznil, že §104 odst. 14 ZEK upravuje pravomoc příslušného stavebního úřadu rozhodovat spory o rozsah oprávnění podnikatelů zajišťujících veřejnou komunikační síť užívat cizí nemovitosti z titulu věcného břemene, tedy spory o existenci práv z tohoto věcného břemene. Argumentaci o nedostatku pravomoci obecného soudu podpořil odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 969/2010. Připomněl i skutkové okolnosti věci definované tím, že za předchozí právní úpravy (v době účinnosti zákona č. 151/2000 Sb.) byla podle uplatněných žalobních tvrzení uzavřena mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalovaného smlouva o zřízení věcných břemen č. 335/DB012, což s ohledem na přechodná ustanovení §136 odst. 1 a §147 odst. 1 ZEK implikuje i závěr o pravomoci stavebního úřadu rozhodujícího v součinnosti s Českým telekomunikačním úřadem.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V něm s odkazem na §237 o. s. ř. vymezil důvod přípustnosti dovolání tak, že odvolací soud rozhodl o nedostatku pravomoci soudu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a uplatnil jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci. Po obsáhlé rekapitulaci skutkových okolností věci a průběhu nalézacího řízení upozornil na skutečnost, že institut věcných břemen, otázka jejich vzniku (písemnou smlouvou či vydržením) a ochrana práv odpovídajících věcným břemenům jsou upraveny občanským zákoníkem (v době tvrzeného vzniku žalovaného práva ustanovením §151o odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013). Jedná se o ryze soukromoprávní nároky, k jejichž projednání a rozhodnutí je dána pravomoc soudu. Rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou dovolacího soudu dovozuje odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 431/96, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1595/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1568/2012, a na řešení posuzované právní otázky v nich přijatá. Žalovaný má rovněž za to, že oproti rozhodnutí odvolacího soudu opačné řešení vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2009, č. j. Konf 126/2008-15. Dále k problematice určení existence práva připomněl i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 30 Co 4341/2011, z něhož do poměrů projednávané věci dopadá závěr o tom, že určovacím výrokem soudního rozhodnutí nemůže být nahrazen nedostatek vzniku práva věcného břemene. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť dosavadní výsledky řízení takový postup umožňují.
Žalobkyně označila dovolání žalovaného za nepřípustné, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Prostřednictvím citace částí rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž má být usnesení odvolacího soudu v rozporu, dovozovala, že jejich závěry nelze s ohledem na odlišnou skutkovou situaci aplikovat. Dále uvedla, že právním titulem vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni byla v projednávané věci smlouva uzavřená mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalovaného ve smyslu §90 a §91 zákona č. 151/2000 Sb. a pokud žalovaný jeho existenci popírá, pak projednání věci je podle §104 odst. 14 ZEK v pravomoci stavebního úřadu, který postupuje v součinnosti s Českým telekomunikačním úřadem. Má rovněž za to, že takový postup je aprobován i v rozhodovací praxi dovolacího soudu a odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 969/2010, v němž dovolací soud uzavřel, že pravomoc stavebního úřadu je dána i k projednání sporů o existenci věcných břemen vzniklých podle dosavadních právních předpisů. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí). Má-li být dovolání přípustné proto, že „při řešení otázky hmotného, resp. procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalovaný řádně vymezil důvod přípustnosti dovolání, když poukázal na skutečnost, že usnesení odvolacího soudu je při řešení otázky procesního práva (pravomoci soudu nebo správního orgánu k projednání a rozhodnutí sporu o existenci práva odpovídajícího věcnému břemeni mezi podnikatelem zajišťujícím veřejnou komunikační síť a vlastníkem dotčené nemovité věci) v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu prezentovanou konkrétními rozhodnutími, na jejichž závěry odkázal.
Dovolání není přípustné, neboť usnesení odvolacího soudu se od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlilo.
V nalézacím řízení se žalobkyně domáhala vydání soudního rozhodnutí, kterým by byla určena existence jejího oprávnění, jemuž odpovídá věcné břemeno zatěžující pozemek ve vlastnictví žalovaného, zřizovat a vést podzemní vedení kabelové telekomunikační sítě, včetně jeho opěrných a vytyčovacích bodů, a dále oklešťovat a kácet dřeviny ohrožující bezpečný a spolehlivý provoz telekomunikačních vedení a zařízení. Žaloba byla založena na tvrzeních, že popsané oprávnění a věcné břemeno vzniklo na základě smlouvy o zřízení věcných břemen č. 335/DB012 uzavřené dne 17. 2. 2002 mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalovaného. Pod povrchem pozemku byla již v letech 2001 až 2002 uložena část podzemního telekomunikačního vedení ve vlastnictví žalobkyně, jež je užívána ve veřejném zájmu. Právnímu předchůdci žalovaného byla vyplacena sjednaná jednorázová náhrada ve výši 4 000 Kč. Vklad práva sice nebyl do katastru nemovitostí proveden, nicméně jeho výkon byl právním předchůdcem žalovaného akceptován a smluvní strany přitom vycházely z rozsahu věcného břemene vymezeného smlouvou ze dne 17. 2. 2002.
Již v rozsudku ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1624/2000, Nejvyšší soud dovodil, že není v pravomoci soudu rozhodovat o žalobě na určení existence věcných břemen uvedených v §12 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích. Na toto rozhodnutí navazuje v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu usnesení ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 969/2010, jež bylo publikováno v časopise Soudní rozhledy č. 7-8, roč. 2013, str. 266, a na něž přiléhavě odkazuje odvolací soud. V něm dovolací soud řešil otázku pravomoci stavebního úřadu k projednávání sporů z věcných břemen podle §104 odst. 13 ZEK, jež dopadá jak na případy věcných břemen vzniklých podle zákona č. 127/2005 Sb. , tak i na věcná břemena vzniklá před účinností tohoto zákona, tedy i podle zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, za jehož účinnosti byla smlouva mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalovaného uzavřena. Do poměrů projednávané věci lze promítnout i další závěr, podle něhož z ustanovení §104 odst. 13 ZEK (s účinností od 1. 1. 2014 se jedná o §104 odst. 14 ZEK shodného znění) vyplývá, že pravomoc stavebního úřadu je založena nejen pro spory o rozsah věcných břemen majících základ ve smluvním vztahu podnikatele zajišťujícího veřejnou komunikační síť a vlastníka dotčené nemovitosti nebo v rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu o zřízení věcného břemene, ale dopadá i na věcná břemena vznikající ex lege, tudíž i na veřejnoprávní omezení vlastnického práva.
Lze uzavřít, že otázku procesního práva, jež byla žalovaným předložena dovolacímu přezkumu, vyřešil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Rozhodnutí dovolacího soudu, na něž odkázal žalovaný, vycházela z odlišné skutkové situace. Byla v nich řešena otázka vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni ve vztahu fyzických osob a nikoliv ve prospěch podnikatele zajišťujícího veřejnou komunikační síť (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 431/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1568/2012). Žalobkyně podle žalobních tvrzení platný vznik práva odpovídajícímu věcnému břemeni na jeho vydržení nezaložila. Nelze ostatně přehlédnout, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je právě obsah žalobních tvrzení ve věcech sporů z věcných břemen týkajících se telekomunikačního vedení relevantní pro závěr, v jakém právním režimu a kterým orgánem bude věc projednávána (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 692/2010, jež bylo publikováno pod č. 33/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 5159/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4979/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014).
Ze stejného důvodu nemůže být ani přiléhavý odkaz žalovaného na usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. , o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 27. 4. 2009, č. j. Konf 126/2008-15, jež je publikováno pod č. 1868/2009 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. V tomto rozhodnutí byla řešena otázka pravomoci soudu nebo jiného orgánu ve věci zřízení věcného břemene v poměrech právní úpravy zákona č. 127/2005 Sb. účinné od 1. 1. 2007. Novelizované ustanovení §147 odst. 2 ZEK založilo k rozhodnutí o zřízení věcného břemene za podmínek v něm uvedených pravomoc soudu v občanském soudním řízení. Odlišnost od věci posuzované je zřejmá z toho, že v řízení před zvláštním senátem Nejvyššího správního soudu byla řešena otázka pravomoci k projednání a rozhodnutí o návrhu na vydání konstitutivního rozhodnutí o právu (nikoliv tedy rozhodnutí deklarující existenci práva), ohledně něhož nedošlo přede dnem nabytí účinnosti zákona mezi podnikatelem a vlastníkem nemovitosti k dohodě pro výkon oprávnění podle §90 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 151/2000 Sb. a k dohodě o náhradě za omezení vlastnického práva, přičemž s výkonem oprávnění již bylo započato.
Odkaz žalovaného na další rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1595/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 30 Co 4341/2011) není pro věc významný již jen proto, že databáze Nejvyššího soudu rozhodnutí takto označených spisových značek neobsahuje.
Protože žalovaný napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu „v celém rozsahu“, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalovaný v dovolání nedostál.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 13. prosince 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu