ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.5257.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 5257/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. H. , zastoupeného JUDr. Ing. Jaroslavem Zahradníkem, Ph.D, advokátem se sídlem v Praze, Hněvkovská 1237/31, proti žalovanému R. V. , zastoupenému JUDr. Janou Švestkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Nad Zlíchovem 9, o nahrazení projevu vůle, eventuálně o zaplacení částky 182 120 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 303/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. března 2014, č. j. 22 Co 455/2013-206, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč, k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Jany Švestkové.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. března 2013, č. j. 8 C 303/2009-165, ve znění usnesení ze dne 21. října 2013, č. j. 8 C 303/2009-196, rozhodl tak, že „žalovaný jako prodávající prodává žalobci jako kupujícímu spoluvlastnický podíl o velikosti ½ na pozemku ve zjednodušené evidenci – parcely původního pozemkového katastru parc. č. 590/2 díl 1, zapsaného na LV č. 435 pro obec a k.ú. Č. B. v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín, a to za kupní cenu ve výši Kč 160.000,-“ (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 18. března 2014, č. j. 22 Co 455/2013-206, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím (výrok II. a III.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „neboť dovodil, že ke vzdání se předkupního práva stačí projev vůle ke společnému prodeji bez ohledu na to, zda bude prodej realizován za podmínek uvedených v této dohodě“. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 446/2002, a ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 4441/2007 (tato a veškerá další níže zmíněná rozhodnutí dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Podle žalovaného je rozhodnutí odvolacího soudu zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny rozhodné právní skutečnosti přede dnem 1. ledna 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1 – všeobecná ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobce především namítá, že prodej spoluvlastnického podílu o velikosti ½ na pozemku v podílovém spoluvlastnictví žalobce a Z. D., realizovaný Z. D., nebyl v souladu s dohodou uzavřenou s žalobcem. Žalobce blíže neurčeného data udělil Z. D. plnou moc k prodeji celého pozemku v jejich spoluvlastnictví, podmíněnou sdělením výše kupní ceny. Prodej celého pozemku realizován nebyl, proto mezi nimi následně ve dnech 4. května 2007 a 5. května 2007 probíhala emailová komunikace, která byla ukončena sdělením ze strany Z. D., že si každý prodá svoji část předmětného pozemku sám. Na toto sdělení již žalobce nijak nereagoval. Dle žalobce tímto došlo k porušení jeho předkupního práva k podílu o velikosti ½ na předmětném pozemku, ve smyslu ustanovení §140 občanského zákoníku, účinného do 31. prosince 2013.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 446/2002, a současně z rozsudku ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 4441/2007, vyplývá: „Dohodnou-li se podíloví spoluvlastníci, že každý z nich prodá svůj podíl třetí osobě, nemohou v případě realizace této dohody namítat relativní neplatnost pro porušení předkupního práva. Jinak řečeno, dohoda spoluvlastníků o tom, že každý z nich samostatně převede svůj spoluvlastnický podíl na třetí osobu, je též dohodou o tom, že předkupní právo nebude uplatněno. Předkupní právo zaniká i v případě, že spoluvlastník o zamýšleném prodeji druhým spoluvlastníkem třetí osobě ví, dá však nepochybně najevo, že o věc nemá zájem a že s prodejem souhlasí. V tomto případě jde o ústně nebo konkludentně uzavřenou dohodu o tom, že předkupní právo nebude uplatněno. Pokud spoluvlastník výslovně projeví vůli věc nekoupit, bylo by nadbytečné mu ji ještě nabízet ke koupi. Také v komentáři k OZO z roku 1811 se s odkazem na tehdejší judikaturu uvádí, že předkupní právo zaniká „zřeknutím, jež může nastati též mlčky“, a že „v prohlášení souhlasu ke koupi daném oprávněným z předkupního práva jest vzdání se téhož“ (Sedláček, J., Rouček, F. a kol. Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha, 1936, díl IV., s. 813, 816). Dohodnou-li se spoluvlastníci o určitém způsobu prodeje věci třetí osobě, je třeba tuto dohodu považovat za vzdání se předkupního práva pod podmínkou, že prodej bude realizován za podmínek uvedených v této dohodě“.
Žalobce sám v roce 2007 navrhl Z. D. společný prodej celého pozemku třetí osobě a následně jí k tomuto prodeji udělil, byť i podmíněnou, plnou moc. Projevil tedy svoji vůli pozemek jako celek prodat třetí osobě. Následně nijak nereagoval na emailovou korespondenci Z. D., ve které mu sdělila, že si každý z nich svůj podíl prodá sám. Vzhledem k těmto skutkovým zjištěním není úvaha o tom, že udělení plné moci k prodeji celého pozemku bylo současně i konkludentním vyjádřením toho, že žalobce předkupní právo neuplatní, zjevně nepřiměřená. Nic na tom nezmění skutečnost, že žalobci nebyla sdělena výše kupní ceny, za kterou byl podíl o velikosti ½ na předmětném pozemku převeden Z. D. na žalovaného, jelikož tato podmínka směřovala k případu prodeje pozemku jako celku, tedy i podílu žalobce. Vzhledem k tomu, že žalobce nic nenamítal k návrhu Z. D., aby si každý prodal svoji část pozemku, jeho předkupní právo zaniklo, když navíc i před tímto převodem měl sám vůli pozemek třetí osobě prodat. K porušení dohodnutého postupu o prodeji podílu o velikosti ½ na předmětném pozemku mezi žalobcem a Z. D. nedošlo.
Odvolací soud tedy učinil správný právní závěr o zániku předkupního práva a rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nijak se od ní neodchyluje.
Jelikož žalobce podal dovolání do všech výroku rozsudku soudu odvolacího, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Poněvadž v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 26 983 Kč a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 11 776 Kč, přičemž ani součet těchto částek nedosahuje částky 50 000 Kč, není dovolání ani v této části dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. března 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu