ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.5449.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 5449/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Z. B. , zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Nové Bělé, Ovesná 7, proti žalovaným: 1) J. B. , 2) O. B. , zastoupenému JUDr. Jiřím Bergem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672, 3) P. Š. a 4) K. V. , žalované 1), 3) a 4) zastoupené JUDr. Tomášem Davidem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlážděná 4, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 C 108/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 7. 2015, č. j. 8 Co 191/2015-176, ve znění usnesení ze dne 8. 7. 2015, č. j. 8 Co 191/2015-184, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1), 3) a 4) na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 091 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných JUDr. Tomáše Davida.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného JUDr. Jiřího Berga.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Ostravě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 2. 2015, č. j. 24 C 108/2012-134, zamítl žalobu na určení, že žalobce je v rozsahu ideální jedné poloviny spoluvlastníkem pozemků v katastrálním území P., obec O., konkrétně uvedených ve výroku pod bodem I. a v rozsahu ideální jedné poloviny pozemků v katastrálním území S., obec O., konkrétně uvedených ve výroku pod bodem II.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 8. 7. 2015, č. j. 8 Co 191/2015-176, ve znění usnesení ze dne 8. 7. 2015, č. j. 8 Co 191/2015-184, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jde o otázku, zda lze považovat za neplatnou dědickou dohodu schválenou bývalým státním notářstvím, která byla uzavřena pod tlakem politické perzekuce. Dále namítá, že se odvolací soud při řešení otázky, zda je dán naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. na určení vlastnictví žalobce k předmětným nemovitostem, odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). V dané věci nejsou podmínky přípustnosti dovolání splněné.
Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil závěr, že se nelze s úspěchem domáhat určení neplatnosti dohody dědiců o vypořádání dědictví pravomocně schválené usnesením soudu vydaným v řízení o dědictví - srov. např. usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 21 Cdo 305/2008 nebo rozsudek ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007 (obě rozhodnutí jsou zveřejněna na www.nsoud.cz ).
Ve světle výše uvedeného je správný závěr odvolacího soudu, že pokud dědicové po zemřelém A. B. nabyli vlastnická práva k předmětným nemovitostem na základě dědické dohody uzavřené dne 16. 8. 1961 a schválené pravomocným usnesením soudu, vydaném v dědickém řízení, nelze se již ve sporném řízení s úspěchem dovolávat neplatnosti takové dohody a opětovného rozdělení majetku, který byl předmětem dědictví, v rámci určení vlastnictví k nemovitostem. Brání tomu překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 4 o. s. ř.). Otázka, zda žalobce byl ohledně jeho údajného spoluvlastnictví v dobré víře, je v této souvislosti nevýznamná; ostatně ani netvrdí, že by sporný podíl držel nebo že by byl ve veřejných knihách evidován jako spoluvlastník.
K těmto otázkám se vyjádřil Nejvyšší soud též v usnesení ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3183/2007 (uveřejněném pod č. C 9290 v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), kde uvedl, že „závaznost usnesení soudu vydaných v dědickém řízení nastává zvláštním způsobem. Výroky usnesení, které se týkají dědického práva (které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého. Ostatní výroky usnesení soudu vydaného v dědickém řízení jsou závazné jen pro účastníky dědického řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také (§159a odst. 4 o. s. ř.) pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy (srov. např. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 6. 1982, sp. zn. Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982; rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 10. 1982, sp. zn. 3 Cz 32/82, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR, díl IV, str. 751; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 7, ročník 2009)“.
Na uvedeném nic nemění, že žalobce se dovolává řešení křivdy, která mu měla být způsobena minulým režimem; křivdy minulosti stát řešil v rámci restitučních předpisů, které však nezahrnuly ani nemohly zahrnout všechny nepravosti, ke kterým v minulosti došlo.
Podle §80 o. s. ř. se lze žalobou domáhat určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Předpokladem úspěšnosti určovací žaloby je skutečnost, že žalobce prokáže, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Jinými slovy řečeno, u žalobce musí jít o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (k tomu srovnej obdobně nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. 35, sešit 3, ročník 1995).
Za uvedené situace není rozhodné, zda žalobce má či nemá na určení naléhavý právní zájem; žalobě totiž nebylo možno vyhovět, neboť se v dědickém řízení vlastníkem nestal a zrušení dědického rozhodnutí (a toho se žalobce v řízení a ostatně ani nemohl domáhat) a jeho nahrazení jiným rozhodnutím brání již uplynutí všech lhůt pro řádné či mimořádné opravné prostředky. I když námitkám ohledně naléhavého právního zájmu nelze upřít důvodnost, na správnosti rozhodnutí ve věci samé to nic nemůže změnit.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou mu tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu