ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.930.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 930/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně FK OIL spol. s r. o., IČO 60719788, se sídlem v Holešově, Dobrotice 119, zastoupené JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 1447/10, proti žalované MB Skuteč s. r. o., IČO 25291203, se sídlem ve Skutči, Palackého 144, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 49/5, o odstranění stavby a vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 8 C 73/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. září 2015, č. j. 59 Co 192/2015-321, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 815 Kč k rukám zástupce žalované JUDr. Milana Jelínka.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 8 C 73/2011-281, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalované stanovení povinnosti odstranit budovu – jinou stavbu postavenou na parcele parc. č. st. 249 v k. ú. D., odstranit stavbu úložiště nádrží zbudovanou na pozemku p. č. 1778/1 v k. ú. D. a pod jeho povrchem, odstranit stavbu přestřešení a stojanů pohonných hmot postavenou na pozemku parc. č. 1778/7 v k. ú. D. (dále společně rovněž jako „předmětné stavby“) a vyklidit pozemek parc. č. 1778/1 v k. ú. D., a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku, přičemž jiná stavba je zapsána na LV č. 436 pro k. ú. D., obec H., u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Holešov, pozemky parc. č. st. 249, parc. č. 1778/1 a parc. č. 1778/7 (dále jen „předmětné pozemky“) jsou zapsány na LV č. 427 pro k. ú. D., obec H. u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Holešov (výrok I.). Dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 22 858 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok II.).
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 9. září 2015, č. j. 59 Co 192/2015-321, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 9 342 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalované (výrok II.).
Odvolací soud konstatoval, že předmětné stavby byly vybudovány na cizím pozemku, který byl oprávněn stavebník (S. A.) užívat na základě nájemní smlouvy uzavřené 15. 6. 1996 s žalobcem jako vlastníkem pozemků. Protože nájemní smlouva byla následně vypovězena, zaniklo žalované jako současné vlastnici předmětných staveb oprávnění mít na cizím pozemku stavby, a žalobkyně se tak může domáhat jejich odstranění. Avšak takový výkon práva shledal odvolací soud v rozporu s §3 odst. 2 písm. e) a zejména §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a žalobkyni ochranu vlastnického práva nepřiznal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2010, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000 (toto a další níže uvedené rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), v němž dovolací soud vyložil, že „v případě, že stavebník umístí stavbu na cizím pozemku na základě nájemního práva k pozemku, které může být stranami vypovězeno, jde o zvláštní případ dočasného užívání pozemku; zanikne-li nájemní právo, zanikne též občanskoprávní oprávnění mít na cizím pozemku stavbu“. Pokud odvolací soud odepřel ochranu vlastnického práva žalobkyně s odkazem na §3 odst. 2 písm. e) a zejména §8 o. z., je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a považuje je za správné. Především namítá, že dovolání není přípustné, neboť nevymezuje otázku zásadního právního významu zakládající přípustnost dovolání, resp. neuvádí, jaké konkrétní právní posouzení pokládá za nesprávné. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl pro nepřípustnost, příp. jako „nedůvodné zamítl“.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Pro posouzení, zda žalobkyně řádně uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je nutné poukázat na následující:
Odvolací soud předně uzavřel, že žalované nesvědčí právo předmětné pozemky užívat, když jí po vypovězení nájemní smlouvy zaniklo právo mít na těchto pozemcích umístěny stavby. Tento závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2010, sp. zn. 22 Cdo 1997/2010).
Rozhodnutí odvolacího soudu je však dále založeno na závěru, podle kterého žalobkyni nemohla být přiznána ochrana vlastnického práva v podobě odstranění staveb žalované (ve smyslu §1042 o. z.), jelikož by takový výkon práva byl v rozporu s §3 a násl. o. z., především pak s §8 o. z.
K tomuto nosnému důvodu rozhodnutí odvolacího soudu (k této otázce hmotného práva) žalobkyně v dovolání uvádí, že závěr odvolacího soudu o aplikaci §8 o. z. je „v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu“.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatelka nevymezila otázku přípustnosti dovolání ve shodě s výše uvedenou judikaturou. Namítá-li, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu při aplikaci §8 o. z., je třeba v dovolání vymezit, od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. To však dovolatelka nečiní, nýbrž ve své podstatě jen polemizuje se závěry odvolacího soudu s tím, že by tato otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Z judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává, že otázku aplikace §8 o. z. v případech, kdy stavebník v době stavby měl občanskoprávní titul ke stavbě, ale jednalo se o oprávnění časově omezené, nebo v případech, kdy stavebník věděl nebo vědět mohl a měl, že jeho právo stavby je pouze dočasné, a proto po zániku práva se může vlastník pozemku domáhat po vlastníkovi stavby odstranění stavby, řešil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015. V tomto rozhodnutí dospěl k závěru, že „nepřiměřenou tvrdost zákona je možné řešit prostřednictvím zákazu zjevného zneužití práva podle §8 o. z.“ [dříve podle §3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“)].
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu