ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.1645.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 1645/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady Ph.D., ve věci žalobkyně ASKOL, a.s. se sídlem v Praze 10, Gutova 17, identifikační číslo osoby 00409804, zastoupené JUDr. Leošem Lejskem, advokátem se sídlem v Praze 4, Podolí, Na Podkovce 171/16, proti žalované Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Dlážděná 1003/7, identifikační číslo osoby 70994234, zastoupené JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Šafaříkova 201/17, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce KB system Žatec s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, identifikační číslo osoby 62955420, zastoupeného opatrovníkem JUDr. Boženou Konvalinkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1368/26, o zaplacení 98.816.177,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 96/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2014, č. j. 12 Cmo 141/2014-504, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2014, č. j. 12 Cmo 141/2014-504, se ve výroku pod bodem I. a II. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 36 Cm 96/2004-453, tak, že řízení se co do částky 46.677.984 Kč zastavuje (bod I. výroku), žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7.999.809,60 Kč se specifikovaným příslušenstvím (bod II. výroku), zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení další částky ve výši 42.138.383,90 Kč s příslušenstvím (bod III. výroku), a rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení (bod IV. výroku).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se na žalované domáhala náhrady škody (ušlého zisku) ze smluv, které mezi nimi (resp. právním předchůdcem žalované) byly v průběhu let 1992 až 1994 uzavřeny, a kterými se žalobkyně zavázala vykonávat pro žalovanou sjednané činnosti spočívající v opravách a údržbách tratí a žalovaná byla povinna zadávat provedení prací žalobkyni alespoň v minimálním rozsahu dle těchto smluv. Tato povinnost však nebyla dle žalobního tvrzení plněna, a tudíž měla žalobkyni vzniknout škoda; za účelem provádění těchto činností žalovaná žalobkyni pronajala movitý i nemovitý majetek.
Předmětné smlouvy, tedy 1) smlouvu o nájmu mostního okrsku traťové distance Liberec ze dne 27. května 1993, 2) smlouvu o nájmu mechanizačního okrsku traťové distance Liberec ze dne 29. dubna 1993, 3) smlouvu o nájmu pozemků, dílen, vybavení dílen, strojního zařízení a automobilových prostředků traťové distance Kladno ze dne 29. května 1992, 4) smlouvu o dílo ze dne 7. února 1994, a 5) smlouvu o pronájmu svařovacího vozíku traťové distance Liberec ze dne 30. června 1993, posoudil soud prvního stupně tak, že z nich nepochybně vyplývá, že dohody o nájmu majetku a o provádění činností spojených s jeho údržbou a opravami spolu souvisí, a že je smlouvami upravena celková spolupráce smluvních stran, spočívající v povinnosti žalované zadávat žalobkyni sjednané činnosti a v povinnosti žalobkyně tyto činnosti provádět a užívat za tímto účelem pronajatý majetek. Z obsahu smluv je zřejmé, že tato spolupráce byla zamýšlená jako spolupráce dlouhodobá a vázaná z hlediska dodavatele na osobu žalobkyně; soud prvního stupně měl těmito smlouvami za prokázanou povinnost žalované zadávat žalobkyni práce v objemu dosahujícím smlouvou stanovené minimální peněžité částky vždy pro kalendářní rok. Skutečnost, že žalovaná žalobkyni pracovní úkony od roku 1994 zadávala v menším rozsahu a od roku 1996 přestala zadávat, nebyla mezi účastníky sporná.
Nároky vyplývající z právního vztahu založeného smlouvou č. 3 a 4 měl soud prvního stupně za promlčené. U smluv č. 1, 2 a 5 soud prvního stupně zjistil, že tyto byly uzavřeny na dobu 10 let s tím, že uplynutím doby měly končit 30. června 2003, resp. 31. května 2003 a 30. června 2003. Výpověď těchto smluv žalovanou dopisem ze dne 9. června 1995 s roční výpovědní dobou pro neplacení nájemného posoudil soud prvního stupně tak, že s ohledem na skutečnost, že jde o smlouvy uzavřené na dobu určitou, nebylo možné je vypovědět. Soud tedy dospěl k závěru, že smlouvy skončily uplynutím sjednané doby 10 let, a za nepromlčené měl pohledávky uplatněné na ušlém zisku z těchto smluv za roky 2000, 2001, 2002 a 2003.
Na tomto základě určil soud prvního stupně výši ušlého zisku za použití ustanovení §136 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), ve výši 40 % z peněžitého objemu prací, k jejichž dodávce se žalobkyni zavázala žalovaná, jako zisku, které mohla žalobkyně z uvedených smluv dosáhnout, tj. celkem 7.999.809,60 Kč.
K odvolání účastníků řízení rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. prosince 2014, č. j. 12 Cmo 141/2014-504, tak, že rozsudek soudu prvního stupně v bodu II. a IV. výroku, podle kterého byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 7.999.809,60 Kč s příslušenstvím a nebyla jí přiznána náhrada nákladů řízení, se mění v tom smyslu, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod první výroku). Dále odvolací soud rozhodl, že žalobkyně a vedlejší účastník na straně žalobkyně jsou povinní společně a nerozdílně zaplatit žalované k rukám jejího právního zástupce částku 498.242 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení (bod druhý výroku), a odmítl dovolání žalobkyně ze dne 21. ledna 2014 proti bodu III. a IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně (bod třetí výroku).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a jejich hodnocením, podle kterých smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou z 29. května 1992 (smlouva č. 3) skončila uplynutím doby dne 31. května 1997 a smlouva ze dne 7. února 1994 (smlouva č. 4) skončila výpovědí ze dne 18. listopadu 1997 k 31. listopadu 1997 – nároky z těchto smluv, které žalobkyně uplatňovala, jsou dle odvolacího soudu promlčeny.
Odvolací soud však nepřijal právní hodnocení soudu prvního stupně, které se týkalo nároků vyplývajících ze smluv uzavřených mezi žalobkyní a žalovanou 27. května 1993 (smlouva č. 1), 29. dubna 1993 (smlouva č. 2) a 30. června 1993 (smlouva č. 5). Odvolací soud nepovažoval za správný závěr soudu prvního stupně, podle něhož nelze vypovědět smlouvy uzavřené na dobu určitou. Z důkazů opakovaných v odvolacím řízení odvolací soud zjistil, že ve smlouvě ze dne 27. května 1993 (smlouva č. 1) a z 30. června 1993 (smlouva č. 5), v bodu IV., odst. 4, strany sjednaly možnost zániku smlouvy výpovědí v případě, že pronajímatel (žalovaná) nedá pronajaté prostředky do dalšího nájmu po dobu nejméně 5 let, a dále v případě, že nájemce soustavně nebude plnit povinnosti vyplývající ze smlouvy. Ve smlouvě ze dne 29. dubna 1993 (smlouva č. 2) strany v bodu IV. odst. 4 ujednaly možnost zániku smlouvy výpovědí v případě, že pronajímatel nedá pronajaté prostředky do dalšího nájmu po dobu nejméně 5 let. Odvolací soud dovodil, že účastníci možnost skončení smlouvy výpovědí ujednali a zároveň nedojednali, že smlouvu je možno vypovědět pouze z tam uvedených důvodů, ani že je zakázáno podat výpověď z jiných důvodů. Pak je dle odvolacího soudu nutno dospět k závěru, že rozhodné je sjednání způsobu ukončení smlouvy výpovědí, kterou je možno podat i bez uvedení důvodů, příp. i ve všech případech porušení smlouvy. Neplacení nájemného je nepochybně takovým závažným porušením smlouvy, které lze považovat za důvod pro její ukončení sjednaným způsobem. V uvedených případech žalovaná této možnosti využila a podáním ze dne 9. června 1995 smlouvy vypověděla ve sjednané jednoroční výpovědní lhůtě z důvodu neplacení nájemného. Dle odvolacího soudu pak účinnost smluv dle této výpovědi skončila dne 30. června 1996.
Odvolací soud uvedl, že pokud předmětné smlouvy skončily v roce 1996, nemůže se žalobkyně podle nich úspěšně domáhat nároku na náhradu škody ušlým ziskem z porušení neexistujících povinností z neexistujících smluv po jejich skončení, tj. za dobu po 20. červnu 1996. Nároky uplatněné za rok 1994, 1995 a 1996 (do skončení smluv) jsou dle odvolacího soudu promlčené, a nelze je proto v řízení přiznat.
Proti prvnímu a druhému bodu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) dovolání s tím, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Napadenému rozhodnutí vytýká dovolatelka nesprávné řešení právních otázek při aplikaci předpisů hmotného práva, a to konkrétně §676 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jakož i výkladového ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud dospěl k závěru, že za situace, kdy strany ujednaly ve smlouvě ze dne 27. května 1993 a 30. června 1993 v bodě IV. odst. 4, možnost zániku smlouvy výpovědí v tam uvedených případech, stejně tak ve smlouvě ze dne 29. dubna 1993 (pro případ, že pronajímatel nedá pronajaté prostředky do dalšího nájmu po dobu nejméně pěti let), založily možnost ukončení právního vztahu výpovědí z jakéhokoliv důvodu, či dokonce bez jeho uvedení. Přes značnou neurčitost těchto smluvních ujednání, kterou odvolací soud sám v odůvodnění rozhodnutí konstatuje, v rozporu s uvedeným výkladovým pravidlem odvolací soud dovozuje, že sporné strany smluvně připustily možnost ukončení smluvního vztahu výpovědí, a to dokonce i bez uvedení důvodu, případně ve všech případech porušení smlouvy. Takové právní posouzení považuje dovolatelka za nesprávné a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila tak, že napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za správný. Uvádí, že žalobkyně v podaném dovolání přisuzuje odvolacímu soudu právní závěry a úvahy, které odvolací soud neučinil, resp. o které napadené rozhodnutí neopřel. Uvádí, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že dvě z předmětných smluv obsahovaly výpovědní důvod ze strany pronajímatele – soustavné neplnění smluvních povinností nájemcem. V návaznosti na to pak odvolací soud konstatoval, že neplacení nájemného je nepochybně takovým závažným porušením smlouvy, které lze považovat za důvod pro její ukončení sjednaným způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je též důvodné.
Odvolací soud svůj právní závěr ohledně platnosti výpovědi smluv ze dne 9. června 1995 odůvodnil tím, že účastníci možnost skončení smlouvy (uzavřené na dobu určitou) výpovědí ujednali a zároveň nedojednali, že smlouvu je možno vypovědět pouze z tam uvedených důvodů, ani že je zakázáno podat výpověď z jiných důvodů. Pak je – dle odvolacího soudu – nutno dospět k závěru, že rozhodné je sjednání způsobu ukončení smlouvy výpovědí, kterou je možno podat i bez uvedení důvodů, příp. ve všech případech porušení smlouvy. Tento právní názor odvolacího soudu však není správný.
Odvolací soud správně v odůvodnění odkazuje na závěry přijaté dovolacím soudem v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2000, sp. zn. 30 Cdo 714/2000, dle kterého mezi základní zásady soukromého práva patří zásada individuální autonomie, resp. autonomie vůle, zásada, že "dovoleno je vše, co není výslovně zakázáno", zásada "pacta sunt servanda“ a zásada dispozitivnosti právní úpravy. Odvolací soud však z této zásady pro projednávanou věc odvozuje nesprávné závěry.
Podle §676 odst. 1 obč. zák. nájem skončí uplynutím doby, na kterou byl sjednán, nedohodne-li se pronajímatel s nájemcem jinak. Dohodou pronajímatele a nájemce, podle níž může ve smyslu §676 odst. 1 obč. zák. nájem sjednaný na dobu určitou skončit „jinak“ (než uplynutím doby), je třeba rozumět i dohodu o skončení nájmu výpovědí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2000, sp. zn. 30 Cdo 714/2000, a rozsudek ze dne 27. září 2001, sp. zn. 20 Cdo 2685/99, uveřejněný pod C 759 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 10). Z uvedeného logicky vyplývá, že si pronajímatel a nájemce mohou - sjednají-li si ukončení nájmu na dobu určitou výpovědí - dohodnout i výpovědní důvody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2002, sp. zn. 26 Cdo 2876/2000).
V projednávané věci u předmětných smluv byla sjednána možnost ukončení smluvního vztahu formou výpovědi a byly rovněž dohodnuty konkrétní výpovědní důvody, z nichž může být výpověď podána. V případě, kdy si smluvní strany sjednají možnost ukončení závazkového právního vztahu výpovědí, a současně ve smlouvě určí důvody, za jejichž naplnění lze výpověď podat, lze výpověď podat pouze v případě, kdy je některý z těchto výpovědních důvodů skutečně naplněn. Za situace, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že výpověď, přes sjednané důvody, je možno podat i bez uvedení důvodů, příp. ve všech případech porušení smlouvy, je jeho právní posouzení nesprávné.
Nepřípadná je také úvaha odvolacího soudu, že i když žalobkyně při jednáních se žalovanou s výpovědními důvody nesouhlasila, nedomáhala se v soudním řízení určení jejich neplatnosti (či určení neplatnosti předmětných smluv), a výpovědi tak lze považovat za platné. K tomu dovolací soud uvádí, že určení neplatnosti výpovědi z nájmu připadá podle hmotněprávní úpravy v úvahu pouze tehdy, jde-li o výpověď z nájmu bytu (§711 odst. 3 obč. zák.). V ostatních případech určení neplatnosti výpovědi z nájmu by musel žalobce tvrdit a prokazovat existenci naléhavého právního zájmu na takovém určení ve smyslu §80 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné. Z toho důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.).
Odvolací soud v dalším řízení posoudí, zda byl skutkově naplněn některý z výpovědních důvodů určených v jednotlivých smlouvách, a zda lze proto výpověď považovat za platnou. Rozliší přitom, že v případě smluv ze dne 27. května 1993 (smlouva č. 1) a z 30. června 1993 (smlouva č. 5), v bodu IV., odst. 4, strany sjednaly možnost zániku smlouvy výpovědí v případě, že pronajímatel (žalovaná) nedá pronajaté prostředky do dalšího nájmu po dobu nejméně 5 let, a dále v případě, že nájemce soustavně nebude plnit povinnosti vyplývající ze smlouvy, a ve smlouvě ze dne 29. dubna 1993 (smlouva č. 2) strany v bodu IV. odst. 4 sjednaly toliko možnost zániku smlouvy výpovědí v případě, že pronajímatel nedá pronajaté prostředky do dalšího nájmu po dobu nejméně 5 let. Neplacení nájemného potom nepochybně představuje neplnění povinností ze smlouvy a nejde-li o výjimečný případ, bude mít povahu soustavnosti. Dovolací soud přitom připomíná, že v případě smlouvy ze dne 29. dubna 1993 možnost zániku smlouvy výpovědí pro „soustavné neplnění povinnosti vyplývající ze smlouvy“ sjednána nebyla.
Odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu