ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.1822.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 1822/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobce ak. mal. M. C. , se sídlem v Buštěhradě, Oty Pavla 34/18, identifikační číslo osoby 48137723, zastoupeného JUDr. Františkem Vyskočilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, proti žalované Zoologická zahrada hl. m. Prahy , se sídlem v Praze 7, U Trojského zámku 120/3, identifikační číslo osoby 00064459, zastoupené JUDr. Tomášem Dobřichovským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, o zdržení se protiprávního jednání a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 188/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 2015, č. j. 3 Cmo 42/2015-558, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 18. září 2014, č. j. 15 Cm 188/2009-528, uložil žalované povinnost zdržet se užívání autorských děl výtvarného umění autora V. V., a to díla Tygří hlava , díla Čáp a díla Zákaz fotografování s bleskem ve výroku vyobrazených (bod I. výroku). Dále soud rozhodl, že žalovaná je povinna odeslat České tiskové kanceláři na svůj náklad omluvný dopis ve znění přesně ve výroku stanoveném (bod II. výroku) a že žalovaná je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení vůči žalobci ve výši 75.710 Kč (bod III. výroku) a vůči České republice ve výši 345,50 Kč (bod IV. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku zrušil a řízení o povinnosti žalované zdržet se užívání tam uvedených autorských děl zastavil. V bodě II. výroku rozsudek změnil pouze v tom smyslu, že znění tam uvedené omluvy je žalovaná povinna umístit pod nadpisem „Omluva“ na svých webových stránkách www.zoopraha.cz po dobu tří měsíců, a to v rubrice „Aktuálně“, a v bodě III. výroku změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 53.930 Kč, jinak rozsudek, i co se týče bodu IV. výroku, potvrdil. Nakonec soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalobce se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalovaná předkládá dovolacímu soudu otázku „zda podobnost užívaných děl spočívající ve shodně zvolené výtvarné technice představuje bez dalšího současně také nedovolenou nápodobu a tedy nedovolené nekalosoutěžní jednání dle ust. §44 odst. 1 obchodního zákoníku“. Dovolatelka je toho názoru, že pouhé použití shodné výtvarné techniky nezpůsobuje bez dalšího nedovolenou nápodobu a zdůrazňuje, že vypracovaný znalecký posudek vzdor své stručnosti dokládá, že žalobcovo dílo je blíže nespecifikovaným způsobem charakteristické, zatímco dílo V. V. je „spíše mechanické“ postrádající takto charakteristické prvky. Již na základě tohoto důkazu žalovaná dovozuje, že jestliže jedno dílo charakteristické je, zatímco druhé charakteristické není, nelze žádným logickým postupem dospět k závěru, že jedno je nápodobou druhého.
Dovolatelka však přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na zobecňujícím konstatování, že shodná výtvarná technika představuje bez dalšího rovněž nedovolenou nápodobu výtvarného díla. Odvolací soud a soud prvního stupně ve svých rozhodnutích vyšly z provedených důkazů, zejména znaleckého posudku a výpovědí svědků, na základě nichž dospěly k závěru, že předmětná díla V. V. mohou vzbuzovat dojem, že jejich autorem je žalobce, záměrem žalované bylo mimo jiné navázat tvorbou a výtvarným stylem V. V. na tvorbu a prezentaci, jež pro žalovanou zavedl a vytvořil žalobce během jejich vzájemné devítileté spolupráce. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že byly naplněny všechny kumulativní podmínky generální klauzule nekalé soutěže dle §44 odst. 1 obchodního zákoníku. Svou otázkou tak dovolatelka pouze polemizuje se závěry soudů obou stupňů snažíc se přimět dovolací soud opětovně se zabývat podobností předmětných výtvarných děl a znovu hodnotit provedené důkazy, které dovolatelka rovněž podrobuje kritice. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013). Odvolací soud přitom důvodně poměřoval podobnost děl obou autorů z hlediska tzv. průměrného spotřebitele, kterými jsou především návštěvníci zoologické zahrady, u nichž v projednávané věci posuzované kresby V. V. mohou svým provedením vzbuzovat dojem, že se jedná o kresby žalobce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2008, sp. zn. 32 Cdo 3895/2007).
Lze tedy shrnout, že dovolací soud neshledal, že v projednávané věci by byl dán předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.; proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. července 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu