ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2509.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 2509/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně CITROËNs.r.o. , se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo osoby 26213664, zastoupené Prof. JUDr. Zdeňkem Češkou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalované AUTO CIT KOLÍN, s.r.o . v likvidaci , se sídlem v Kolíně, Třídvorská 70, identifikační číslo osoby 26501945, zastoupené JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem, se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, o zaplacení částky 6.814.000 Kč, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 274/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2013, č. j. 3 Cmo 288/2012-189, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Praze rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 19. dubna 2012, č. j. 48 Cm 274/2006-136, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 6.814.000 Kč a na náhradu nákladů řízení částku 1.387.264 Kč.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Tvrdí-li dovolatelka u jednotlivých smluvních povinností, že tyto nebyly žalovanou porušeny, pak prostřednictvím této argumentace odvolacímu soudu vytýká nedostatečné zjištění a nesprávné hodnocení v řízení provedených důkazů, čímž není dovoláním uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, směřují-li námitky dovolatelky proti správnosti zjištěného skutkového stavu, hodnocení důkazů odvolacím soudem a dovozuje-li dovolatelka jiné skutkové závěry než k jakým dospěl odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
K vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva nesměřují ani namítané procesní vady (např. že nebyly provedeny žalovanou navržené důkazy, že nebyl spolehlivě zjištěn skutkový stav, nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu). Vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejsou samy o sobě přípustným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř.).
Žádná z výše uvedených dovolatelkou uplatněných námitek tedy nepředstavuje důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné právní posouzení věci, na kterém rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud při posouzení, zda žalobkyni ušel zisk a případné výše tohoto zisku, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak ani touto argumentací přípustnost dovolání nezakládá. Jestliže odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že ušlý zisk se v dané věci rovná (ušlé) marži žalobkyně z každého vozidla dodaného žalované, neboť nepřichází v úvahu odpočet jiných než fixních nákladů, které však musí být nutně žalobkyní vynaloženy bez ohledu na to, zda k dodání vozidel žalované dojde či nikoli, pak je jeho závěr (na rozdíl od mínění dovolatelky) v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001. Stejně tak dovolací soud neshledal ani nesoulad s dalšími namítanými rozhodnutími Nejvyššího soudu (s rozhodnutím ze dne 31. ledna 1996, sp. zn. II Odon 15/96, a ze dne 25. února 2010, sp. zn. 23 Cdo 1069/2008).
Přípustnost dovolání nezakládá ani polemika dovolatelky o nesprávném právním posouzení příčinné souvislosti v projednávané věci. Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009 nebo ze dne 19. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008). Odvolací soud přitom při posouzení příčinné souvislosti nevybočil z pravidel jejího posuzování nastavených ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2009, sp. zn. 23 Cdo 1818/2009).
V rozsahu, v jakém dovolání směřuje proti výrokům o náhradě nákladů řízení, neobsahuje dovolání jakékoliv námitky, resp. povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. - vymezení přípustnosti a důvodu dovolání, tedy postrádá obligatorní zákonné náležitosti, které jsou předpokladem jeho projednatelnosti.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu