ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2664.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 2664/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce MUDr. B. H. A. , se sídlem v Jindřichově Hradci, Sídliště Vajgar 724, IČO 75138158, zastoupeného JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem v Táboře, Čelkovická 445, proti žalovanému MUDr. R. M., IČO 67790011, zastoupenému JUDr. Tomášem Capouškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, o zaplacení částky 1,496.500,-Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 44/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2016, čj. 3 Cmo 214/2012 – 264, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem v záhlaví uvedeným změnil Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení v záhlaví rovněž uvedené částky oproti povinnosti vydat žalovanému evidenci 2.522 pacientů specifikované chirurgické ambulance v elektronické podobě na DVD nosiči. Uvedená částka je nesporně plněním, které žalobce žalovanému poskytl podle smlouvy ze dne 11. května 2008 o prodeji hmotného a nehmotného majetku nestátního zdravotnického zařízení, tuto smlouvu však považuje za neplatnou a vzájemně poskytnutá plnění proto navrhuje vrátit.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že strany podepsaly listinu označenou jako smlouva o prodeji hmotného a nehmotného majetku nestátního zdravotnického zařízení – chirurgické ambulance žalovaného, za dohodnutou cenu 1,500.000,- Kč. Část kupní ceny ve výši 500.000,- Kč měla být zaplacena do 15 dnů od uzavření smlouvy, zbytek uhrazen z advokátní úschovy u advokáta JUDr. Jiřího Štaidla. V článku V smlouvy žalovaný prohlásil, že všechny věci a hodnoty uvedené v příloze 1 smlouvy přejdou do vlastnictví kupujícího bez jakýchkoli břemen, dluhů a jiných právních omezení a podle článku VII smlouvy se měl kupující stát vlastníkem převáděných movitých věcí dnem řádného zaplacení celé kupní ceny a ostatních věcí dnem účinnosti smlouvy. V článku IX smlouvy její účastníci sjednali, že nabude-li smlouva účinnosti do 27. června 2008, prodávající se zavazuje uvolnit pro kupujícího prostory, věci a hodnoty podle přílohy 1 a tyto mu protokolárně předat (předávací protokol tvořil přílohu č. 2 smlouvy). Podmínkou účinnosti smlouvy bylo, že žalobce získá rozhodnutí o registraci nestátního zdravotnického zařízení pro obor chirurgie a uzavře smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče s Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky (dále jen „VZP“). Mezi účastníky bylo dále nesporné, že 27. června 2008 potvrdili předávací protokol a jeho dodatek z téhož data a že žalovaný předal žalobci za účasti pronajímatele objektu (společnosti PROFI – Z, spol. s r.o.) vybavení ordinace a zákrokového sálu, počítač, evidenci pacientů na DVD nosiči, text nájemní smlouvy k prostorám ambulance a sadu klíčů. V dodatku k předávacímu protokolu účastníci konstatovali, že vybavení ordinace a zákrokového sálu je ve vlastnictví majitele objektu (PROFI – Z, spol. s r.o.), tyto věci jsou předmětem nájemního vztahu mezi majitelem objektu a žalobcem a jejich předáním do užívání nevzniká žalobci vlastnické právo k nim. Majitel objektu protokol rovněž potvrdil. Žalobce ordinaci a zákrokový sál převzal, žalovanému podle smlouvy doplatil dne 3. července 2008 druhou část kupní ceny. Po dvou letech dopisem z 5. května 2010 vyzval žalobce žalovaného k vrácení finančního plnění z neplatné smlouvy.
Odvolací soud rozhodoval v této věci podruhé. Ve svém prvním rozsudku posoudil smlouvu účastníky uzavřenou jako platnou. Jeho rozhodnutí však Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) zrušil se závazným právním názorem, že smlouva účastníky uzavřená je pro počáteční nemožnost plnění absolutně neplatná podle §37 odst. 2 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., dále „obč. zák.“), protože žalovaný nebyl vlastníkem převáděných věcí, nemohl tudíž s předmětem koupě disponovat a na žalobce převést více práv, než mu náleželo. Podmínky §446 obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb., dále „obch. zák.“) splněny nebyly, protože ani žalobce v okamžiku, kdy měl vlastnické právo nabýt, nebyl v dobré víře. Podle Nejvyššího soudu měl odvolací soud v dalším řízení zvážit, zda v situaci, kdy žalobce o neplatnosti smlouvy věděl již v okamžiku převzetí dotčených věcí, tyto věci po dva roky užíval a teprve poté se začal domáhat vrácení zaplacené ceny z důvodu neplatnosti smlouvy, není namístě aplikace §265 obch. zák., tedy odepření právní ochrany výkonu práva pro jeho rozpor se zásadami poctivého obchodního styku. Odkázal v té souvislosti na jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 359/2007.
Odvolací soud nyní, vázán názorem soudu dovolacího, znovu věc projednal. Uvedl, že je-li smlouva neplatná, měli by si účastníci vrátit vše, co si podle ní plnili. Zabýval se však zejména tím, zda výkon práva, tedy uplatnění nároku na vrácení kupní ceny není vzhledem k okolnostem případu v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Vyšel z úvahy, že jestliže se účastníci dne 11. května 2008 dohodli na podmínkách smlouvy, včetně výše kupní ceny a její splatnosti, k neplatnosti smlouvy oba přispěli rovným dílem. Postavení obou účastníků bylo stejné, žádný z nich nebyl oproti druhému v nevýhodě. Připomněl, že druhá část ceny ve výši 1,000.000,-Kč byla zaplacena dne 3. července 2008, tedy až poté, kdy byl podepsán předávací protokol a jeho příloha ze dne 27. června 2008. Tohoto dne se přitom žalobce dozvěděl, že vlastníkem movitých věcí je vlastník objektu, že jemu samotnému převzetím těchto věci do užívání vlastnické právo nevzniká, přesto však doplatek kupní ceny zaplatil a po dobu takřka dvou let se podle smlouvy choval, využíval ordinaci a zákrokový sál a vykonával zde ambulantní a chirurgickou praxi.
Odvolací soud poté citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 359/2007, že „§265 obch. zák. je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou, přičemž, oproti dobrým mravům, dovolují zásady poctivého obchodního styku vzít v úvahu zvláštnosti profesionálních vztahů podnikatelského prostředí a jeho specifické etiky. Vzhledem k převažující profesionalitě těchto vztahů lze dokonce – v obecné poloze – konstatovat, že citlivost k aspektům sociální spravedlnosti je v režimu obchodního práva o něco slabší, což může vést k tomu, že za poctivé v rovině obchodní lze – podle okolností – považovat ještě i postupy, které by se ve sféře obecného práva občanského mohly jevit již jako nemravné“. Dodal k tomu, že v obchodních vztazích je větší důraz kladen na princip legitimního očekávání, dodržování dohod apod. Neplatnost smlouvy v daném případě nevycházela z pouhé neznalosti či snad záměru poškodit druhou smluvní stranu. Smlouva představovala jisté východisko ze situace, v níž nelze smluvně převést registraci zdravotnického zařízení, která je vydána pro konkrétního lékaře, ani smlouvy se zdravotními pojišťovnami. Připomněl, že žalobce reagoval na inzerát žalovaného (míněn inzerát zveřejněný 10. března 2008 v časopise Medical Tribune ve znění: „Přenechám dobře zavedenou chirurgickou praxi v Jindřichově Hradci“, jak zjistil soud prvního stupně), smlouvu podepsal bez připomínek, připomínky neměl ani k ceně a ve dvou splátkách ji uhradil. V době, kdy hradil druhou splátku, věděl, že vybavení ordinace do svého vlastnictví nezíská a byl s tím srozuměn. Po dobu dvou let se podle smlouvy choval, vykonával ambulantní chirurgickou praxi v nestátním zdravotnickém zařízení. Odvolací soud připustil, že uplatnění nároku v průběhu promlčecí doby není samo o sobě zásadně nepoctivé. Rozpor se zásadami poctivého obchodního styku však vidí v tom, že žalobce začal až po dvou letech namítat neplatnost smlouvy přesto, že mu tato skutečnost musela být známa již v okamžiku, kdy podepisoval předávací protokol z 27. června 2008 a ještě před úhradou doplatku ceny. Odvolací soud proto s odkazem na §265 obch. zák. nepřiznal žalobci jeho nárok, protože dospěl k závěru, že by to za daných okolností bylo ve vztahu k žalovanému nepřiměřeně tvrdé.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas dovolání. Je přesvědčen, že odvolací soud ve své úvaze o zásadách poctivého obchodního styku aplikoval závěry Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 359/2007 nesprávně. Nesprávně vyřešil otázku, na které rozhodnutí závisí, totiž zda je výkon žalobcova práva na plnění z neplatné smlouvy v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku zejména proto, že neplatnost smlouvy začal tvrdit až po dvou letech, ačkoli mu tato skutečnost musela být známa již v okamžiku podpisu předávacího protokolu a ještě před úhradou doplatku ceny. Řešení dané otázky odvolacím soudem je podle žalobce v rozporu nejen s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 359/2007, ale též s rozhodnutími sp. zn. 32 Odo 1122/2003 a 32 Odo 487/2004. Žalobce dále připomíná okolnosti uzavření smlouvy a snáší i jiné argumenty ve prospěch svého tvrzení, že jeho jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku není.
K žalobcovu dovolání se žalovaný dle obsahu spisu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., sezabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.). Dovolání je proto přípustné tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že kritéria uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda je dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 359/2007 uvedl mimo jiné: „…oproti dobrým mravům, dovolují zásady poctivého obchodního styku vzít v úvahu zvláštnosti profesionálních vztahů podnikatelského prostředí a jeho specifické etiky. Vzhledem k převažující profesionalitě těchto vztahů lze dokonce – v obecné poloze – konstatovat, že citlivost k aspektům sociální spravedlnosti je v režimu obchodního práva o něco slabší, což může vést k tomu, že za poctivé v rovině obchodně právní lze – podle okolností – považovat ještě i postupy, které by se ve sféře obecného práva občanského mohly jevit již jako nemravné (viz např. obchodním zákoníkem v §267 odst. 2 vyloučená možnost namítat v obchodně právních vztazích tíseň a nápadně nevýhodné podmínky).“
Rozhodnutí odvolacího soudu je s těmito závěry v souladu, jestliže zdůrazňuje odpovědnost, kterou podnikatel, tj. profesionál nese za závazky, které na sebe uzavřením smlouvy zcela vědomě vzal. Odvolací soud se od uvedených východisek nijak neodchýlil, když zdůraznil, že k neplatnosti smlouvy přispěli oba účastníci rovným dílem, postavení obou bylo stejné, žádný z nich nebyl oproti druhému v nevýhodě. Přihlédl k důvodům, pro které byla mezi dvěma lékaři uzavřena smlouva daného obsahu, a zdůraznil, že neplatnost smlouvy nevycházela z pouhé neznalosti či snad záměru poškodit druhou smluvní stranu, ale z problematické právní situace související s převodem lékařské praxe.
Ve zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl rovněž, že nevidí nic nepoctivého ani na uplatnění nároku až po uplynutí dvou let od jeho vzniku. Zde vidí dovolatel rozpor se závěry odvolacího soudu. Dovolatel však přehlédl, že odvolací soud ve svém rozhodnutí kladl důraz především na okolnosti, z nichž se vznik nároku odvíjel. Jinak řečeno odvolací soud netvrdí, že je problém (jenom) v tom, že od okamžiku podpisu (neplatné) smlouvy uplynuly dva roky. Rozpor se zásadami poctivého obchodního styku vidí především v tom, že žalobce již v okamžiku podpisu smlouvy věděl, že movité věci, které jsou předmětem převodu, nejsou vlastnictvím žalovaného, byl s tím srozuměn, tedy též on způsobil neplatnost smlouvy, a přesto se domáhá vrácení plnění, které podle ní poskytl, a to navíc až po dvou letech od okamžiku, kdy byla smlouva uzavřena a poté, co možnosti ze smlouvy plynoucí využil (tj. provozoval zavedenou lékařskou praxi na daném místě).
Argumentace rozhodnutím sp. zn. 32 Odo 1122/2003 se rovněž poněkud míjí s otázkou, která má být podle dovolatele řešena. V uvedeném řízení žalobce vymáhal pohledávku vzniklou odběrem elektrické energie, kterou žalovanému skutečně dodal na základě platné smlouvy. Problém byl v tom, stručně řečeno, že žalobce dodané množství energie po dlouhou dobu nesprávně měřil, žalovaný tudíž platil nižší cenu, kterou mu žalobce poté, kdy svou chybu zjistil, dodatečně vyúčtoval. Dovolací soud dospěl k závěru, že není v rozporu s dobrými mravy domáhat se ceny za poskytnuté plnění, byť s časovou prodlevou, a to proto, že zákon upravuje promlčecí dobu, ve které věřitel může svůj nárok uplatnit bez rizika vznesení námitky promlčení. Běh času při vymáhání této pohledávky však zohlednil, spolu s dalšími okolnostmi dané věci, v rozhodnutí o úrocích z prodlení. Shodl se se soudem prvního i druhého stupně v tom, že spor zavinil svou hrubou nedbalostí žalobce a přiznání úroků z prodlení by za takových okolností - při účtování značných částek s časovým odstupem – bylo v rozporu s dobrými mravy. Ani toto rozhodnutí se však nezabývalo okolnostmi uzavření neplatné smlouvy a důsledky z toho plynoucími pro úvahu o rozporu se zásadami poctivého obchodního styku při požadavku vrátit poskytnuté plnění.
Rozpor mezi závěry odvolacího soudu a rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 487/2004 rovněž nepřichází v úvahu. Řešila se v něm skutkově zcela jiná situace, která se s touto věcí porovnat nedá. Žalobkyně totiž, ačkoli měla k dispozici na svém účtu od žalované částku, kterou mohla započíst vůči své pohledávce, to neučinila, vyčkávala a započetla ji až na žalovanou stranou následně vyúčtovanou smluvní pokutu. Odvolací soud v tom viděl rozpor s dobrými mravy, Nejvyšší soud takovou úvahu v obecné rovině nevyloučil, ale vzhledem k okolnostem konkrétní věci odvolacímu soudu za pravdu nedal.
Ustanovení §265 obch. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda je jednání účastníka v souladu či v rozporu s těmito zásadami, zákon žádná hlediska výslovně nestanoví, vymezení hypotézy právní normy proto v každém konkrétním případě závisí na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití tohoto ustanovení, je proto třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu (shodně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 1022/2004, ze dne 15. listopadu 2005). Odvolací soud aplikoval §265 obch. zák. v souladu s těmito pravidly.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. prosince 2016
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu