ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.3074.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 3074/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně WALDEX - LESY s. r. o. , se sídlem v Praze - Nové Město, Vyšehradská 1349/2, identifikační číslo osoby 29272050, zastoupené JUDr. Miroslavou Kočárovou, advokátkou, se sídlem v Kroměříži, tř. 1. máje 283/15, proti žalované Asinus group a. s. , se sídlem v Praze 1 - Staré Město, Konviktská 291/24, identifikační číslo osoby 28579178, zastoupené Mgr. Martinem Chrásteckým, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Zarámí 92, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 11 C 245/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 8. listopadu 2013, č. j. 75 Co 349/2013-120, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 8. listopadu 2013, č. j. 75 Co 349/2013-120 a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 7. května 2013, č. j. 11 C 245/2012-68, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Přerově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 7. května 2013, č. j. 11 C 245/2012-68, zamítl žalobu, aby soud zrušil rozhodčí nález 1 R-14/2011-50 ze dne 20. února 2012 vydaný rozhodcem Mgr. Michalem Abrahámkem, se sídlem EU ARBITERS, spol. s r. o., Kratochvílova 624/43, Přerov, na základě kterého byla žalobkyně povinna uhradit žalované částku 481.044 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu je platnou rozhodčí doložka, podle níž se strany dohodly, že spory vzniklé ze vztahu založeného uzavřenou úvěrovou smlouvou je oprávněn rozhodovat rozhodce, což bude jedna fyzická osoba splňující podmínky dle §4 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, vybraná statutárním orgánem společnosti EU ARBITERS spol. s r. o. ze čtyř zde uvedených osob. Procesní pravidla průběhu rozhodčího řízení včetně rozhodnutí o nákladech řízení byla obsažena v rozhodčí doložce. Jednatel EU ARBITERS spol. s r. o. dne 10. listopadu 2011 jmenoval Mgr. Michala Abrahámka rozhodcem pro rozhodnutí sporu žalované vůči žalobkyni, V. K. a N. K., vedeného u EU ARBITERS spol. s r. o.
Podle odvolacího soudu uvedené ujednání není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to ani s rozhodnutím sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, nejde o obcházení zákona podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Opakovaná rozhodčí činnost rozhodce v obdobných věcech nezakládá důvodnou pochybnost o jeho nestrannosti či nepodjatosti. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vydávání jiných rozhodčích nálezů, na základě kterých žalovaná v pozici oprávněné vymáhá pohledávky vůči jiným osobám, nevyvolává pochybnosti o nestrannosti či nepodjatosti rozhodce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, vyjadřující se k platnosti rozhodčích doložek určujících výběr rozhodce právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem. V rozhodčí doložce je navíc uvedeno, že nepřijme-li žádná ze čtyř vyjmenovaných osob výkon funkce rozhodce nebo budou shledány podmínky pro vyloučení z důvodu podjatosti, bude rozhodce vybrán z osob zapsaných v seznamu advokátů vedeného v ČAK. Nejde tak o transparentní způsob volby rozhodce.
Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud posoudil otázku platnosti rozhodčí doložky, podle níž rozhodce určil statutární orgán právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
V rozhodnutí ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodčí smlouva, uzavřená do 31. března 2012, která pro řešení sporů mezi účastníky určuje jediného rozhodce, jenž bude jmenován předsedou dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je podle ustanovení §39 obč. zák. neplatná.
Nejvyšší soud navíc v usnesení ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 23 Cdo 1573/2014, jako neplatnou podle §39 obč. zák. posoudil rozhodčí doložku se stejným skutkovým základem, kdy rozhodce vybíral statutární orgán EU ARBITERS spol. s r. o. ze stejného okruhu osob, jako v nyní projednávané věci.
V nyní projednávané věci ze skutkových zjištění soudů navíc vyplývá, že osoba určující rozhodce a rozhodce mají sídlo na stejné adrese, dlouhodobě spolupracují, stejně jako rozhodce a žalovaná. Dovolací soud v této souvislosti poukazuje rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. 26 Cdo 3660/2014, podle něhož vybraná třetí osoba by měla být na stranách sporu zcela nezávislá, neboť jen tak může být zajištěn princip rovnosti stran. Pro posouzení nezávislosti a nestrannosti třetí osoby pověřené určením rozhodce se uplatní stejná pravidla jako pro nezávislost a nestrannost rozhodců. V úvahu přitom připadá jakýkoliv druh závislosti, zejména závislost materiální, stejně jako zájem na výsledku projednávání sporu. Výběr rozhodce, který by provedla třetí osoba, jež není nestranná a nezávislá, nelze považovat za transparentní. Zásada nezávislosti a nestrannosti tzv. appointing authority jako jeden z principů rozhodčího řízení přitom platí obecně, tedy nejen ve vztazích ze spotřebitelských smluv, ale i ve vztazích mezi podnikateli. Nelze však považovat za „nezávislé“ třetí osoby tzv. arbitrážní centra, což jsou obvykle právnické osoby, které nejsou stálými rozhodčími soudy, jež se zabývají organizováním rozhodčího řízení ad hoc, mají z této činnosti ekonomický prospěch a jako rozhodce jmenují opakovaně osoby, s nimiž mají dlouhodobé vztahy a poskytují jim při jejich rozhodovací činnosti servis. Obvykle jsou přitom navázány na podnikatele (jejich právní zástupce), kteří jim fakticky dávají práci tím, že do svých smluv začleňují rozhodčí doložky, v nichž pověřují rovněž opakovaně tuto právnickou osobu výběrem rozhodce. Rozhodné pro posouzení nezávislosti či nestrannosti potom může být i to, je-li třetí osobou, která má podle rozhodčí smlouvy (doložky) vybrat rozhodce (§7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.), právnická osoba, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, jež rozhodce jmenuje (již bez výslovného odkazu na interní dokumenty, ale podle stejných principů) z okruhu osob, s nimiž dlouhodobě spolupracuje, jejichž seznam i nadále vede a jejichž činnost organizačně a administrativně zajišťuje.
Právní posouzení otázky platnosti rozhodčí doložky v projednávané věci proto není správné, dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2016
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu