ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.3089.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 3089/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně A. K. , zastoupené JUDr. Martinem Tocikem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461/66, PSČ 360 01, proti žalovaným 1) Stáj ENORM o.s. , se sídlem v Měšicích, Zámecká 250/11, PSČ 250 64, IČO 26550822, 2) ENORM Consulting a.s. , se sídlem v Praze 9 - Letňany, Beranových 696, PSČ 19900, IČO 28164971, o vydání věci, eventuálně zaplacení 13 000 EUR a 20 000 EUR, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 135/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. července 2014, č. j. 23 Co 134/2014-383, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. července 2014, č. j. 23 Co 134/2014-383, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 6. srpna 2013, č. j. 3 C 135/2009-316, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaných domáhala, aby žalovaní 1) a 2) společně a nerozdílně vydali belgického teplokrevníka jménem B. v. P. č. registrace koně v Belgii B.-W-BWP, belgického teplokrevníka jménem B. v. t`Z.-P. č. registrace koně v Belgii BEL-W-BWP, a pro případ, že by žalovaní 1) a 2) nemohli žalobkyni koně B. v. P. vydat, aby žalobkyni zaplatili společně a nerozdílně 13 000 EUR, a pro případ, že by žalobkyni nemohli vydat koně B. v. t`Z.-P., aby žalobkyni zaplatili společně a nerozdílně 20 000 EUR (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II a III).
Soud prvního stupně zjistil z kopie kupní smlouvy ze dne 1. září 2008, že žalobkyně prodala uvedeného koně B. V. T. za 38 000 EUR. Ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví bylo zjištěno, že nelze rozhodnout, zda se v případě podpisu žalobkyně na této smlouvě se jedná o kopii padělku beze snahy o nápodobu nebo o kopii pravého spontánního podpisu žalobkyně a nelze prokázat, že by se jednalo o kopii jejího úmyslně komoleného podpisu. Znalec tedy nebyl schopen potvrdit ani vyvrátit, že by šlo ohledně podpisu žalobkyně o padělek.
Z kupní smlouvy mezi prodávajícím V. T. a kupujícím ENORM Consulting, a. s., ze dne 2. září 2008 bylo zjištěno, že prodávající prodal kupujícímu koně B. za 38 000 EUR a že úhrada kupní ceny bude provedena zápočtem na závazek prodávajícího vůči kupujícímu ze smlouvy o prodeji podniku.
Z kupní smlouvy ze dne 3. listopadu 2008 mezi prodávajícím V. T. a kupujícím ENORM Consulting, a. s., bylo zjištěno, že prodávající prodal kupujícímu koně B. za 981 000 Kč a že úhrada kupní ceny bude provedena zápočtem na závazek prodávajícího vůči kupujícímu ze smlouvy o prodeji podniku.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předložené smlouvy mezi prodávajícím V. T. a kupující, žalovanou 2), jsou smlouvami uzavřenými mezi podnikateli při podnikatelské činnosti, proto se řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem. Pro případ nabytí od nevlastníka platí ustanovení §446 obch. zák.
Soud se zabýval otázkou dobré víry kupujícího 2). Vycházel především z výpovědi svědkyně K., která jednoznačně potvrdila, že poté, co jí byl oznámen prodej koní ve prospěch žalované 2), tak žalobkyně se následně obecně poptávala, jak se koním daří. Tedy je zřejmé, že nevystupovala jako vlastník koní. Tomu odpovídá i výpověď svědků B., J. a S., že žalobkyně se účastnila předvádění koní a kontraktačních jednání mezi V. T. a žalovanou 2) a že jí tedy tyto skutečnosti musely být známy a že nic proti tomu nenamítala. Totéž vyplývá i z potvrzení a výpovědi svědka K., kdy vyšetření koní bylo prováděno na žádost žalované 2) a žalobkyně tedy neměla jiný reálný důvod pro tolerování takového postupu, než že věděla o prodeji koní žalovanému. Zároveň žalobkyně nenechala koně zapsat do národní evidence, což implikuje závěr, že koně byli určeni k dalšímu prodeji.
Na základě výše uvedeného dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná 2) při koupi koní ničeho nezanedbala, neměl možnost se na základě národní evidence koní, provedených kontraktačních jednání a vyšetření koní domnívat se, že by V. T. nebyl vlastníkem. Žalovaná 2) proto na základě kupních smluv uzavřených s V. T. v režimu obchodního zákoníku podle §443 a §446 je vlastníkem předmětných koní.
Soud prvního stupně proto žalobu vůči žalované 2) zamítl jako nedůvodnou. Stejně tak zamítl žalobu vůči žalované 1), jelikož pokud bylo zjištěno vlastnictví žalované 2), není žalovaná 1) ve věci pasivně legitimována.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. července 2014, č. j. 23 Co 134/2014-383, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na nákladech řízení částku 256 160 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou jejich zástupce JUDr. Petra Honzíka a ve výrocích I a III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud dospěl k závěru, že věc je třeba posoudit podle obchodního zákoníku, jelikož prodávající V. T. uzavíral obě kupní smlouvy jako podnikatel a druhá žalovaná vystupovala jako kupující v obou smlouvách rovněž jako podnikatel.
Odvolací soud posuzoval dobou víru nabyvatele. V situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího pochybnosti, je nutné, aby kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnické právo k předmětné věci. V daném řízení nebylo prokázáno vlastnictví k předmětným koním ani žalobkyní, ani V. T. Soud se proto zabýval otázkou, zda byla druhá žalovaná při uzavírání kupních smluv s V. T. ohledně obou předmětných koní v dobré víře, že V. T. je oprávněn převést vlastnické právo k těmto koním. Dospěl k závěru, že druhá žalovaná byla v dobré víře, že V. T. je oprávněn převést vlastnictví k oběma koním, neboť pan T. má v tomto oboru podnikání v České republice dobou pověst, a žalovaná 2) proto neměla důvod pochybovat o jeho oprávnění převést vlastnické právo ke koním. Odvolací soud proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jelikož dospěl k závěru, že žalovaná 2) při koupi obou předmětných koní byla v dobré víře, že V. T. jako prodávající je oprávněn převést vlastnictví k oběma koním.
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním. Žalobkyně namítá, že řízení před soudy prvního a druhého stupně je postiženo procesními vadami, jež mají za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávných právních posouzeních a podle žalobkyně není v rozhodném rozsahu přezkoumatelný. Dle dovolatelky soudy postupovaly v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ohledně výkladu §446 obch. zák.
Z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu k §446 obch. zák. vyplývá, že je podstatné nikoli to, zda pochybnost o oprávnění V. T. uzavřít smlouvu neměla žalovaná 2), ale především to, zda existuje sebemenší pochybnost zejména soudu o dobré víře žalované 2) v době uzavření posuzovaných kupních smluv. Takový závěr v napadeném rozsudku absentuje, stejně jakož i jeho řádné odůvodnění, a je zjevné, že soud se zcela nesprávně tímto základním prvkem přezkumu dobré víry ani nezabýval. Dovolatelka přitom odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 2806/2007.
Soudy prvního a druhého stupně při aplikaci předmětného ustanovení §446 obch. zák. pochybily v tom rozsahu, že z provedených důkazů uznaly bez dalšího dobou víru žalované i přes to, že si od p. T. nevyžádala žádné podklady o jeho vlastnictví k převáděným koním ani doklady o tom, že p. T. koně vůbec zakoupil, tj. že na ně uhradil kupní ceny. Soudy přiznaly žalované 2) právní ochranu dle uvedeného ustanovení, avšak takové jejich posouzení se zcela vymyká zásadám přísnosti, s níž má být dle předmětného ustanovení §446 obch. zák. soudy aplikováno, vykládáno a podmínky pro jeho uplatnění zkoumány. Odvolací soud nerespektovaly požadavky na restriktivní výklad tohoto ustanovení §446 obch. zák. kladené judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (rozhodnutí ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 852/2009 a rozhodnutí ze dne 22. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 2806/2007).
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, stejně tak v plném rozsahu zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ohledně výkladu §446 obch. zák.
Při posuzování tohoto případu lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 2806/2007, v němž Nejvyšší soud uvedl následující: „Výkladem ustanovení §446 obch. zák., ve znění účinném od 1. ledna 2001, pro věc rozhodném, se zabýval Ústavní soud v nálezu pléna ze dne 13. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS 75/04, uveřejněném pod číslem 452/2006 Sb. Tam zdůraznil (odkazuje na svá předchozí rozhodnutí, zmíněná ve vyjádření prvního žalovaného a zabývající se výkladem §446 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000), že označené ustanovení „významným způsobem zasahuje do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a upřednostňuje před ním dobrou víru a jistotu účastníků obchodněprávních vztahů. Lze je proto aplikovat pouze za přísného respektování článku 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť představuje zákonnou mez jednoho z nejdůležitějších základních práv, a je tedy při jeho aplikaci nezbytné striktně vyloučit jakékoliv jeho zneužití k jiným účelům, než pro které bylo stanoveno. Z toho důvodu je obzvláště nutné velmi přísně posuzovat otázku dobré víry nabyvatele“.
Z těchto závěrů Ústavního soudu vychází ve své rozhodovací praxi i Nejvyšší soud, který se ve své judikatuře přiklání k závěru, že v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, je nutné, aby kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v této souvislosti skutečně v dobré víře (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 1411/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2008, sp. zn 32 Cdo 2343/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 852/2009).
Při postupu podle §446 obch. zák. je tedy podstatné, zda byla žalovaná v dobré víře, konkrétně především zda mohly existovat nějaké pochybnosti o její dobré víře. Pokud existují sebemenší pochybnosti o dobré víře žalované, tak je třeba, aby kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v této souvislosti skutečně v dobré víře.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná proto neměla důvod pochybovat o jeho oprávnění převést vlastnické právo ke koním, jelikož pan T. má v oblasti kupování a prodeje koní dobré jméno. S ohledem na jednání mezi stranami při uzavírání kupní smlouvy je ovšem dovolací soud toho názoru, že zde jsou pochybnosti o dobré víře žalované. V takovém případě by měla žalovaná prokázat, že využila všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčila, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci. Toto v řízení dosud prokázáno nebylo.
S ohledem na výše řečené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil zpět tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.
V novém rozhodnutí ve věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. června 2016
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu