ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.3515.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 3515/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady Ph.D., ve věci žalobkyně GE Money Auto, s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, identifikační číslo osoby 60112743, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, proti žalované V. D. , zastoupené JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou se sídlem v Liberci III, Jánská 864/4, o zaplacení částky 31.960 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 23 C 113/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. dubna 2014, č. j. 35 Co 111/2013-356, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 25. dubna 2014, č. j. 35 Co 111/2013-366, ve znění opravného usnesení ze dne 23. června 2014, č. j. 35 Co 111/2013-388, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. dubna 2014, č. j. 35 Co 111/2013-356, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 25. dubna 2014, č. j. 35 Co 111/2013-366, ve znění opravného usnesení ze dne 23. června 2014, č. j. 35 Co 111/2013-388, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 4. ledna 2013, č. j. 23 C 112/2003-287, se v rozsahu, v jakém byla zamítnuta žaloba o 25.980 Kč s příslušenstvím, a v závislých výrocích, zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Liberci soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem, v pořadí třetím, ze dne 4. ledna 2013, č. j. 23 C 112/2003-287, zamítl žalobu na zaplacení 31.960 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod II. a III. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 2. dubna 2014, č. j. 35 Co 111/2013-256, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části žalobu zamítající o 25.980 Kč s příslušenstvím, a změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 5.980 Kč s příslušenstvím (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (druhý výrok) a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (třetí výrok).
Odvolací soud v prvé řadě setrval na všech svých závěrech vyslovených v jeho předchozích rozhodnutích v dané věci. Vyšel tedy z toho, že účastníci mezi sebou uzavřeli dne 12. června 1999 platně jako nepojmenovanou smlouvu v režimu tehdy platného zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“) podle ustanovení §269 odst. 2 obch. zák. leasingovou smlouvu č. 96010767, na základě které se žalovaná stala leasingovým nájemcem vozidla Rover, jehož leasingovým pronajímatelem byl žalobce. Uvedl, že respektuje ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, že práva a povinnosti z leasingového vztahu nelze poměřovat ustanoveními o nájemní smlouvě. Dle odvolacího soudu v rozporu s názory vyslovenými v rozhodnutích Nejvyššího soudu není jeho právní názor, že na práva a povinnosti účastníků leasingu v okamžiku převzetí předmětu leasingu je možno aplikovat ustanovení §679 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) v té části, vztahující se na případy vadného předmětu nájmu při jeho předání pronajímatelem nájemci, pokud na takovou situaci nepamatuje výslovně leasingová smlouva.
Dále odvolací soud upozornil, že žalovaná byla v postavení leasingového nájemce – spotřebitele. Ujednání účastníků v čl. IX.7 Všeobecných smluvních podmínek (dále jen „VSP“), jímž se žalovaná „vzdala“ jakéhokoli práva na odstoupení od leasingové smlouvy, považoval za neplatné podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor s §2 odst. 2 obč. zák. garantujícím rovné postavení účastníků ve smluvním vtahu ve spojení s §1 odst. 2 věta druhá obch. zák.
Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na předání předmětu leasingu leasingovým pronajímatelem leasingovém nájemci lze aplikovat §679 odst. 1 obč. zák., tj. že žalovaná měla právo odstoupit od leasingové smlouvy v případě prokázání existence takových skrytých vad předmětu leasingu, které jej činily nezpůsobilým ke smluvenému nebo obvyklému užívání, tedy k jízdě na pozemních komunikacích. Věcně správnými odvolací soud shledal i skutková zjištění soudu prvního stupně o existenci skrytých vad leasovaného vozidla ke dni jeho předání žalované coby leasingovému nájemci dne 12. června 1999. Dále souhlasil s jeho závěrem, že žalovaná dopisem ze dne 1. října 1999 platně od leasingové smlouvy odstoupila podle ustanovení §679 odst. 1 věta první část první obč. zák. ve spojení s §344 obch. zák.
Uvedl, že odstoupením žalované od leasingové smlouvy se změnila povaha povinností účastníků, a to podle ustanovení §351 obch. zák. Žalované od 1. prosince 1999 svědčila povinnost vrátit předmět leasingu žalobkyni na označené místo. Bylo prokázáno, že v žalovaných měsících prosinec 1999 a leden 2000 nebylo předmětné vozidlo žalobkyni vráceno. Za této situace má žalobkyně právo podle čl. X. VSP na zaplacení tzv. dodatečných splátek za uvedené měsíci, tj. na 2 x 2.990 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu, v části výroku I., kterým se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje v části zamítající žalobu o 25.980 Kč s příslušenstvím, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka upozorňuje na konstantní judikaturu ohledně posuzování leasingové smlouvy jako smlouvy nepojmenované. Je toho názoru, že na odstoupení žalované od leasingové smlouvy nelze aplikovat ustanovení §679 odst. 1 obč. zák., neboť leasingová smlouva je smlouvou nepojmenovanou. Dále namítá, že znaleckým posudkem nebylo prokázáno, že se vada na vozidle vyskytovala již v době převzetí předmětu leasingu žalovanou.
Žalovaná navrhuje, aby bylo dovolání jako nedůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení právní otázky, zda je leasingový nájemce oprávněn odstoupit od leasingové smlouvy podle §679 odst. 1 obč. zák., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je tak i důvodné, neboť rozhodnutí dovolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že leasingovou smlouvu je nutno posuzovat jako tzv. smlouvu nepojmenovanou (inominátní), a proto se práva a povinnosti účastníků této smlouvy řídí zejména jejími ustanoveními; ve smlouvě je tudíž potřeba dohodnout všechna práva a povinnosti stran. Podstatou finančního leasingu je, že pronajímatel zajistí financování předmětu leasingu tím, že ho opatří a předmět leasingu předá nájemci do užívání. Charakteru finančního leasingu pak odpovídají ujednání obsažená ve Všeobecných smluvních podmínkách leasingu (která jsou nedílnou součástí smlouvy), podle nichž nájemce okamžikem předání předmětu leasingu nese riziko jeho poškození, zničení, ztráty, odcizení či předčasného opotřebení, a to i když na tom nenese vinu, a že výskyt jakýchkoliv škodných událostí jej nezbavuje povinnosti platit leasingové splátky v dohodnuté výši po celou sjednanou dobu leasingu. Podstatou právního vztahu z tzv. finančního leasingu totiž je, že leasingový pronajímatel sice zůstává po celou dobu trvání leasingu vlastníkem předmětu leasingu, jeho práva a povinnosti však náležejí podle smlouvy leasingovému nájemci, s výjimkou práva věc zcizit nebo zatížit právem třetí osoby. Odpovědnost za předmět nájmu proto spočívá na straně nájemce, čímž se tak typově odlišuje od běžného nájmu (a nelze jej tudíž ustanoveními o nájemní smlouvě poměřovat). (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2009, sp. zn. 33 Odo 1200/2006).
Odvolací soud tedy nesprávně ve věci aplikoval ustanovení o nájemní smlouvě, konkrétně §679 odst. 1 obč. zák.
Na projednávanou dopadají závěry, které Nejvyšší soud přijal v rozsudku ze dne 13. února 2013, sp. zn. 32 Cdo 3582/2012, ve kterém také posuzoval právo leasingového nájemce na odstoupení od leasingové smlouvy pro vady předmětu leasingu, pokud toto právo nebylo smluvně ujednáno. Z ustanovení §344 obch. zák. vyplývá, že nebyla-li možnost leasingového nájemce odstoupit od leasingové smlouvy sjednána ve smlouvě, pak mohl leasingový nájemce od smlouvy odstoupit (platně a tudíž se zamýšlenými právními účinky) pouze z těch důvodů, které stanoví obchodní zákoník. V úvahu tedy přichází aplikace ustanovení §345 odst. 1 či §346 odst. 1 ve spojení s §365 odst. 1 věty první obch. zák., zakládající smluvní straně oprávnění odstoupit od smlouvy za splnění předpokladu, že druhá smluvní strana nesplnila řádně a včas svou smluvní povinnost (tj. porušila ji).
Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu vychází z předpokladu, že v případě podstatného porušení smlouvy, uzavřené podle obchodního zákoníku, je druhá strana oprávněna od smlouvy odstoupit.
Podle ustanovení §345 obch. zák. znamená-li prodlení dlužníka (§365) nebo věřitele (§370) podstatné porušení jeho smluvní povinnosti, je druhá strana oprávněna od smlouvy odstoupit, jestliže to oznámí straně v prodlení bez zbytečného odkladu poté, kdy se o tomto porušení dověděla (odst. 1). Pro účely tohoto zákona je porušení smlouvy podstatné, jestliže strana porušující smlouvu věděla v době uzavření smlouvy nebo v této době bylo rozumné předvídat s přihlédnutím k účelu smlouvy, který vyplynul z jejího obsahu nebo z okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, že druhá strana nebude mít zájem na plnění povinnosti při takovém porušení smlouvy. V pochybnostech se má za to, že porušení smlouvy není podstatné (odst. 2). Podle ustanovení §365 obch. zák. dlužník je v prodlení, jestliže nesplní řádně a včas svůj závazek, a to až do doby poskytnutí řádného plnění nebo do doby, kdy závazek zanikne jiným způsobem. Dlužník však není v prodlení, pokud nemůže plnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele.
Dovolací soud se v podmínkách projednávané věci zabýval tedy otázkou, zdali nikoli řádné splnění povinnosti může představovat podstatné porušení smlouvy podle §345 obch. zák. Nejvyšší soud se touto otázkou zabýval dosud pouze v rozsahu, kdy v kasačním rozhodnutí ze dne 14. listopadu 2001, sp. zn. 29 Odo 207/2001, vytknul odvolacímu soudu, že tento sice dovodil, že žalobkyně porušila svoji povinnost ze smlouvy, nezabýval se však již tím, zda a proč lze toto porušení kvalifikovat jako prodlení žalobkyně s plněním smluvní povinnosti podle §345 odst. 2 obch. zák. V citovaném rozhodnutí ze dne 13. února 2013, sp. zn. 32 Cdo 3582/2012, potom pro účely tam projednávané věci jen uvedl, že „v úvahu tedy přichází aplikace ustanovení §345 odst. 1 či §346 odst. 1 ve spojení s §365 odst. 1 věty první obch. zák., zakládající smluvní straně oprávnění odstoupit od smlouvy za splnění předpokladu, že druhá smluvní strana nesplnila řádně a včas svou smluvní povinnost (tj. porušila ji)“.
K tomu v nyní projednávané věci dovolací soud dodává, že z ustanovení §345 odst. 1 obch. zák. ve spojení s §365 obch. zák. je zřejmé, že prodlení představuje nesplnění závazku řádně a včas. Prodlením je proto třeba chápat i nikoli řádné splnění smluvní povinnosti, tedy nejen její splnění včasné. Porušení smluvní povinnosti potom může představovat nikoli řádné splnění závazku. Jestliže takové porušení smluvní povinnosti má charakter porušení podstatného smyslu §345 odst. 2 obch. zák., může být dán důvod odstoupení od smlouvy podle §345 odst. 1 obch. zák. (v literatuře ke stejnému závěru dospívá např. ČECH, P,. MAREK , K. K odstoupení od obchodní smlouvy při prodlení dlužníka. IN: Právní rádce, 2007, č. 9, s. 29. nebo ŠILHÁN, J., Několik poznámek k pojmu prodlení dlužníka v NObčZ. IN: Obchodněprávní revue, 2013, č. 5 s. 140).
Pro projednávanou věc tak bylo rozhodné, jestli tvrzeným dodáním vadného předmětu leasingu mohlo dojít k podstatnému porušení smlouvy opodstatňující možnost leasingového nájemce odstoupit od leasingové smlouvy.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že v shora citovaném rozhodnutí ze dne 13. února 2013, sp. zn. 32 Cdo 3582/2012, Nejvyšší soud uzavřel, že pro leasingovou smlouvu jako smlouvou nepojmenovanou ve smyslu ustanovení §269 odst. 2 obch. zák., platí, že práva a povinnosti jejích účastníků se řídí především ustanoveními smlouvy (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 32 Odo 1289/2005, uveřejněného pod číslem 108/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodné přitom je zodpovězení otázky, zda z leasingové smlouvy vyplývá závazek leasingového pronajímatele přenechat leasingovému nájemci předmět leasingu bez vad, popřípadě ve stavu způsobilém smluvenému či obvyklému užívání, obdobně jak ukládá ustanovení §663 obč. zák. či ustanovení §631 odst. 1 věty druhé obch. zák. pronajímateli. Jestliže taková povinnost není sjednána a leasingový pronajímatel ji tedy nemá, pak ji nemůže ani porušit. Poznatek, že důvod, pro který smluvní strana odstoupí od smlouvy, není dán, nutně vede k závěru, že k odstoupení od smlouvy došlo v rozporu s ustanovením §344 obch. zák. a odstoupení od smlouvy je právním úkonem neplatným podle ustanovení §39 obč. zák., který proto nevyvolá zamýšlené právní účinky, tj. zrušení smlouvy a vznik práva smluvních stran na vypořádání.
V projednávané věci leasingový nájemce měl odstoupit pro skrytou vadu. Práva a povinnosti stran v případě tzv. skrytých vad si však strany v leasingové smlouvě zvlášť neujednaly. Z citované judikatury, zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2013, sp. zn. 32 Cdo 3582/2012, přitom vyplývá, že nesjednaly-li si strany povinnost leasingového pronajímatele dodat předmět leasingu bez vad (zde skrytých), nelze dovodit ani porušení takové povinnosti a možnost leasingového nájemce od leasingové smlouvy odstoupit.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je proto nesprávné. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu jako nesprávné v napadeném rozsahu zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 věta druhá a §226 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu