ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.3620.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 3620/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně INSTA CZ s.r.o. , se sídlem v Olomouci - Hodolanech, Jeremenkova 1142/42, PSČ 772 00, IČO 25374311, zastoupené JUDr. Zdeňkou Rekovou, advokátkou, se sídlem v Prostějově, Komenského 1586/23, PSČ 796 01, proti žalované Hanácké komunikace s.r.o. „v likvidaci“ , se sídlem ve Štěpánově, Moravská Huzová 110, PSČ 783 13, IČO 27843190, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 35/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. března 2016, č. j. 75 Co 336/2015-90, ve znění opravného usnesení ze dne 10. května 2015, č. j. 75 Co 336/2015-100, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. června 2015, č. j. 19 C 35/2015-61, zrušil rozhodčí nález vydaný Mgr. Tomášem Cimbotou, sp. zn. RŘ obch. 03/2014 ze dne 26. listopadu 2014 (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena v rámci smlouvy o dílo rozhodčí doložka. Ujednali si, že rozhodčí řízení bude probíhat pouze písemně, že rozhodce vzniklý spor mezi stranami rozhodně podle zásad spravedlnosti a takto vydaný rozhodčí nález nemusí obsahovat odůvodnění. V rozhodčím řízení zahájeném na návrh žalované vydal rozhodce Mgr. Tomáš Cimbota rozhodčí nález, kterým uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované částku 478 685 Kč s příslušenstvím, dále zaplatit smluvní pokutu 237 000 Kč a náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodčí nález je třeba zrušit, jelikož žalované nebyla dána možnost věc před rozhodci projednat ve smyslu §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení. Přestože si strany sjednaly, že rozhodčí nález nebude obsahovat odůvodnění, rozhodce jej odůvodnil. Z důkazů navržených žalobkyní provedl jen dva důkazy, zbylé neprovedl. Na základě toho dospěl soud prvního stupně k závěru, že rozhodce věnoval pozornost při provádění dokazování prakticky výhradně důkazním návrhům vzneseným v rozhodčím řízení žalovanou a naopak téměř žádnou pozornost nevěnoval důkazním návrhům vzneseným v rozhodčím řízení žalobkyní. Neprovedení řady důkazů navrhovaných v rozhodčím řízení žalobkyní v odůvodnění rozhodčího nálezu rozhodce neodůvodnil. Pokud by rozhodce odůvodnil, proč důkazy navrhované žalobkyní neprovedl, nenastalo by tím odnětí možnosti jednat. Za nastalé situace je však dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu.
Rozsudkem ze dne 2. března 2016, č. j. 75 Co 336/2015-90, ve znění opravného usnesení ze dne 10. května 2015, č. j. 75 Co 336/2015-100, Krajský soud v Ostravě změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba na zrušení předmětného rozhodčího nálezu zamítá (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud zopakoval dokazování obsahem rozhodčího spisu. Zjistil, že všechny důkazy účastníky navrhované v průběhu rozhodčího řízení jsou součástí rozhodčího spisu.
Zdůraznil, že důvod ke zrušení rozhodčího nálezu uvedený v §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení.
Účastníci se dohodli, že řízení bude vedeno s vyloučením ústního jednání. V takovém případě to znamená, že stranám muselo být umožněno vyjádřit se ke všem relevantním skutečnostem a účastnit se na řízení formou písemných podání, která se stanou součástí spisu. Provedení důkazů se při písemném rozhodčím řízení provádí tak, že se rozhodce seznámí s obsahem předložených důkazů a že k jejich obsahu bude přihlíženo při hodnocení důkazů.
Z obsahu odůvodnění rozhodčího nálezu je zjevné, že rozhodce se při rozhodování zabýval tvrzeními i důkazy předloženými oběma stranami sporu. Pouze skutečnost absence výslovného vypořádání se všemi jednotlivými důkazy odůvodnění rozhodčího nálezu nelze považovat za porušení principu rovnosti účastníků v rozhodčím řízení, jelikož z obsahu rozhodčího nálezu jako celku vyplývá, že rozhodce se zabýval při hodnocení věci argumentací obou účastníků.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud není v řízení o zrušení rozhodčího nálezu oprávněn hodnotit významnost jednotlivých důkazních návrhů pro výsledek rozhodčího řízení a není ani oprávněn posuzovat správnost hodnocení obsahu důkazů rozhodce a následné právní posouzení věci, neboť řízení o zrušení rozhodčího nálezu není opravným prostředkem proti vydanému rozhodčímu nálezu. Z obsahu argumentace žalobkyně uplatněné v žalobě a ve vyjádření k odvolání je pak zřejmě, že žalobkyně směřuje své námitky do způsobu hodnocení důkazů a nesouhlasí s komplexním hodnocením důkazů a posouzením věci provedeným rozhodcem. Rozhodce by dle žalobkyně musel na základě správného hodnocení jím navrhovaných důkazů jistě dospět k jinému závěru při posouzení věci zejména v otázce uznání závazku. Tato skutečnost však nemůže být důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Dovolatelka má za to, že odvolací soud se při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací práce Nejvyššího soudu, čímž odůvodňuje přípustnost podaného dovolání (§237 o. s. ř.).
Podle odvolacího soudu učinil soud prvého stupně správná skutková zjištění. Z takto zjištěného skutkového stavu pak odvolací soud při svém rozhodování vycházel, ale zjištěný skutkový stav věci po právní stránce posoudit jinak. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že s oběma stranami sporu bylo v rozhodčím řízení zacházeno rovnocenným způsobem a že jim byla dána plná příležitost k uplatnění jejich práv.
Právní otázka, která byla v minulosti dovolacím soudem řešena a vyřešena, je otázka poskytnutí možnosti účastníkům řízení jednat před rozhodci, též kontextu důkazních návrhů vznesených účastníky rozhodčího řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, na které odkazují další rozhodnutí, např. sp. zn. 23 Cdo 2273/2007).
Dle názoru žalobkyně řešil Nejvyšší soud tuto otázku opakovaně se stejnými závěry, tj. že rozhodce důkazní návrhy vznesené účastníky řízení uváží a naloží s nimi tak, že buď důkazní návrh provede, nebo provedení důkazního návrhu nepřipustí. V případě nepřipuštění takového důkazu návrhu je ale kladen současně důraz na to, že nepřipuštění důkazu musí být řádně odůvodněno. Závěr odvolacího soudu, že rozhodce v řízení postupoval v souladu se zákonem o rozhodčímu řízení, a to i za situace, kdy se rozhodce výslovně s některými důkazními návrhy žalobce nevypořádal, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č.99/1963 Sb., ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Dovolací soud zjistil, že dovolání není přípustné, jelikož rozhodnutí není v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007. V tomto rozsudku Nejvyšší soud uvedl mimo jiné následující: „Za nejtypičtější případ odepření možnosti věc před rozhodci projednat, považována nemožnost dostatečného uplatnění argumentace stran a nemožnost jejich vyjádření se ke všem relevantním skutečnostem. Obvykle bude nezbytné, aby stranám byla poskytnuta možnost vyjádřit se k tvrzením druhé strany, a to i písemně, tedy v případě žalovaného právo podat žalobní odpověď, v případě žalobce vyjádřit se k protižalobě, případně k protiargumentům uplatněným v žalobní odpovědi. V rámci jednotlivých uvedených úkonů lze považovat za důvodné, aby stranám byla poskytována nejen možnost tyto úkony učinit, ale i to, aby byla poskytnutá možnost s ohledem na všechny relevantní souvislosti dostatečná (srov. např. Bohuslav Klein, Rozhodčí řízení, ASPI 2007, str. 193). Dalším nezbytným požadavkem pak je, aby stranám byla poskytnuta nejen možnost navrhnout důkazy k prokázání jejích tvrzení, ale tyto důkazy i provést (za předpokladu, že nejsou pro dané řízení zcela zjevně nepodstatné). Pokud důkazní návrh některé ze stran nebyl přijat, je třeba, aby rozhodci důkazní návrh uvážili a dostatečně zdůvodnili, proč navržený důkaz nebyl proveden (srov. tamtéž).“
V řešeném případě si strany v rozhodčí doložce ujednaly, že řízení bude probíhat písemně a rozhodce má rozhodovat podle zásad spravedlnosti. Dále se strany shodly na tom, že rozhodčí nález nemá obsahovat odůvodnění. V případě řízení, které je vedeno písemně, se důkazy předkládají tak, že jsou zaslány rozhodčímu soudu a založeny do rozhodčího spisu. K provedení takových důkazů dojde tím, že se s nimi rozhodce seznámí. Rozhodce se při rozhodování zabýval tvrzeními i důkazy předloženými oběma stranami sporu. S ohledem na to, že se strany v rozhodčí doložce dohodly, že rozhodčí nález bude vydán bez odůvodnění, je námitka, že v odůvodnění rozhodčího nálezu se nevypořádal se všemi důkazy a neodůvodnil, jak se vypořádal se všemi navrženými důkazy, nepřípadná. Strany dostaly možnost věc před rozhodci projednat, jelikož jim bylo umožněno reagovat na tvrzení a důkazy druhého účastníka řízení. Nesouhlas s hodnocením navržených důkazů a posouzením jejich důležitosti pro výsledek řízení není důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení.
Jak uvedl odvolací soud, pouze skutečnost absence výslovného vypořádání se všemi jednotlivými důkazy odůvodnění rozhodčího nálezů nelze považovat za porušení principu rovnosti účastníků v rozhodčím řízení, pokud z obsahu rozhodčího nálezu jako celku vyplývá, že rozhodce se zabýval při hodnocení věci argumentací obou účastníků a důkazy, které v řízení předložili.
Jelikož dovolání není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud podané dovolání odmítl (§243c odst. 1, věta první, §243f odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. listopadu 2016
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu