ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4038.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 4038/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Bemett Vinoř, s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3221/2, PSČ 150 00, IČO 27612384, zastoupené Mgr. Patrikem Šorfem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Kolodějích, V lipách 30/10, PSČ 190 16, proti žalovaným 1. STABYT, bytové družstvo v Ústí nad Orlicí, se sídlem v Ústí nad Orlicí, Letohradská 1359, PSČ 562 06, IČO 13582216, zastoupenému JUDr. Karlem Koštou, advokátem, se sídlem v Ústí nad Orlicí, Mírové náměstí 22, PSČ 562 01, 2. Z. H. , a 3. PREFA Troubelice a.s. , se sídlem v Troubelicích 24, PSČ 783 83, IČO 47676655, zastoupené JUDr. Pavlem Juchelkou, advokátem, se sídlem v Opavě, sady Svobody 448/4, PSČ 746 01, o zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím a částek 17 226 Kč a 43 500 Kč a smluvní pokuty ve výši 425 000 Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 3 ECm 47/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2013, č. j. 4 Cmo 50/2013-333, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) uložil rozsudkem ze dne 16. srpna 2012, č. j. 3 ECm 47/2009-250, žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 120 000 Kč s úrokem z prodlení, a dále částky 17 226 Kč a 43 500 Kč (výrok I). Žaloba byla zamítnuta v části, v níž mělo být uloženo žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 425 000 Kč (výrok II). Ve výrocích III až V bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. V části, v níž bylo žalobě vyhověno, byla požadována náhrada škody, která vznikla v důsledku vadného plnění na základě smlouvy o dílo. Škoda spočívá v tom, co musela žalobkyně zaplatit na slevě z kupní ceny kupujícím, kteří od jejího právního předchůdce koupili předmětný byt, a dále na náhradě nákladů řízení s nimi vedeného. Podle §440 odst. 1 obchodního zákoníku se nároky z vad zboží netýkají nároku na náhradu tzv. dalších škod, které z vadného plnění vzešly. Není nutné prokázat řádné a včasné uplatnění nároků z vad díla.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 16. října 2013, č. j. 4 Cmo 50/2013-333, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III, IV a V a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zdůvodnil, že nedodržela-li žalobkyně dohodnutá pravidla pro postup při reklamaci vad a jejich nápravě, nevzniklo jí právo na možnost odstranit vady prostřednictvím třetí osoby a právo na náhradu nákladů jejich odstranění. Uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad zboží podle §436 a 437 obchodního zákoníku, nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu, tedy ani z titulu náhrady škody. Bylo tedy nutné poskytnout žalobkyni poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. o odlišném právním názoru.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jako otázku, v níž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. otázku, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, předestírá nesprávnou aplikaci ustanovení §440 odst. 2 obchodního zákoníku odvolacím soudem. Podle názoru dovolatelky by „nedokonalost reklamování“ neměla zbavit žalované odpovědnosti za porušení povinnosti dodat dům bez vad, když žalobkyně uspokojila nároky třetích osob (které bytovou jednotku v domě koupily) z odpovědnosti za vady. Žalobkyně ve svém dovolání dále poukazuje na rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 30. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 4379/2008, řešícím postih náležející objednateli, který odpovídá za škodu způsobenou třetím osobám vadným provedením díla zhotovitelem. Konečně shledává dovolatelka rozpor usnesení odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 32 Odo 1604/2006, podle něhož jsou-li vady díla důsledkem skutečností, o kterých zhotovitel věděl nebo musel vědět v době předání předmětu díla, nebrání přiznání práv z odpovědnosti za vady v soudním řízení uplynutí objektivní lhůty stanovené v §562 odst. 2 obchodního zákoníku pro podání zprávy zhotoviteli o vadách díla.
Žalovaní se podle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“), a to na základě čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Ustanovení §440 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „ObchZ“) stanoví, že uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad zboží podle §436 a §437, nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu. Podle §564 ObchZ platí ustanovení §440 ObchZ přiměřeně i při vadách díla. Citované ustanovení brání především obcházení zákonných notifikačních lhůt pro uplatnění nároků z odpovědnosti za vady tím, že vylučuje uplatňování totožného nároku, který měl být řádně uplatněn z titulu odpovědnosti za vady, z titulu odpovědnosti za škodu nebo z bezdůvodného obohacení. Existují totiž takové nároky, které mohou být uplatněny jak z titulu odpovědnosti za vady, tak kupř. z titulu náhrady škody, přičemž režim uplatnění jednoho nároku z odlišných titulů je značně rozdílný. Dané ustanovení proto míří především na případy, kdy dodané vadné zboží mělo nižší hodnotu než zboží bezvadné, a nepovoluje uplatňovat tento typický nárok z odpovědnosti za vadu jako nárok z titulu odpovědnosti za škodu či z jiného právního důvodu, a hojit tak nedodržení přísnějších zákonných podmínek pro řádné uplatnění odpovědnosti za vady, nejčastěji pozdní nebo neprovedenou notifikací vad apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 2247/2007, který je, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupný na www.nsoud.cz ).
O uvedenou situaci jde i v posuzovaném případě o zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím. Spočívalo-li plnění třetím osobám (kupujícím) v uspokojení jejich nároku z odpovědnosti za vadu, pak vůči žalovaným může žalobkyně zase uplatňovat pouze své nároky z odpovědnosti za tuto vadu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2014, sp. zn. 23 Cdo 2568/2012). Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 4379/2008, je nepřípadný, neboť v něm byla řešena otázka tzv. následné škody, kdy v důsledku vady došlo k poškození jiné věci. Přípustnost dovolání nemůže založit ani argumentace rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 32 Odo 1604/2006, neboť odvolací soud běh lhůt pro uplatnění práv z odpovědnosti za vady neposuzoval, a na řešení této právní otázky tak jeho rozhodnutí nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Protože tedy odvolací soud vyřešil předloženou právní otázku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Ačkoliv žalobkyně napadá rozhodnutí odvolacího soudu jako celek, ve vztahu k té části předmětu řízení, v níž šlo o zaplacení částek 17 226 Kč (částka zaplacená kupujícím jako náhrada za vypracovaný znalecký posudek) a 43 500 Kč (částka zaplacená kupujícím jako náhrada nákladů řízení) neobsahuje dovolání (které se soustředí na otázku odpovědnosti za vady a „nedokonalosti v reklamování“) formulaci dovolacího důvodu. Je tedy dána vada (srov. §241a odst. 2, 3 o. s. ř.), pro niž nelze v této části v dovolacím řízení pokračovat a dovolání musí být zde odmítnuto (srov. §243c odst. 1 o. s. ř.). Nad rámec uvedeného dovolací soud uvádí, že jsou-li předmětné částky požadovány jako náhrada škody, musí být uvedena příslušná skutková tvrzení o příčinné souvislosti. Z obsahu spisu se tato dosud nepodává; spíše se naznačuje, že tyto částky musela žalobkyně (její právní předchůdce) vynaložit z důvodu svého neúspěchu v soudním řízení, kde zastávala odmítavý postoj k uplatněným nárokům kupujících.
Závěrem je nutné upozornit, že v průběhu dovolacího řízení učinila žalobkyně zpětvzetí žaloby vůči 1. žalovanému. Protože však ustanovení §96 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (srov. §243b o. s. ř.), dovolací soud se tímto podáním žalobkyně dále nezabýval.
V Brně dne 29. června 2016
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu