ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.441.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 441/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyň a) DEK a.s. , se sídlem v Praze 10, Tiskařská 10/257, PSČ 108 00, IČO 27636801, a b) DEKTRADE a.s. , se sídlem v Praze 10, Tiskařská 10/257, PSČ 108 00, IČO 48589837, obou zastoupených JUDr. Tomášem Hübnerem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Americká 579/17, PSČ 120 00, proti žalované Coleman S.I., a.s., se sídlem ve Vsetíně, Smetanova 1484, PSČ 755 01, IČO 25350048, zastoupené Mgr. Ondřejem Kovářem, advokátem, se sídlem ve Vsetíně, Dolní náměstí 1356, PSČ 755 01, o ochranu práv k ochranné známce a proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 79/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2014, č. j. 3 Cmo 92/2014-339, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2014, č. j. 3 Cmo 92/2014-339, není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (jehož rozhodné znění, do 31. prosince 2013, se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) , dále opět jen „o. s. ř.“.
Dovolatelka dovozovala přípustnost svého dovolání z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení jedné otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, a tří otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Jako dosud neřešenou dovolatelka formulovala otázku, zda je (resp. do jaké míry je) v rámci hospodářské soutěže přípustné, aby soutěžitel svojí reklamní akcí založenou na „hře se slovy“ v obvyklé reklamní nadsázce a v humorném kontextu přímo nebo nepřímo identifikoval reklamní akci jiného soutěžitele.
Jednání popsané v této otázce však Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) již v dřívější judikatuře posuzoval. Podstatou jednání žalované je totiž využití reklamní akce jiného soutěžitele ke svému prospěchu. Tím dovolatelka parazitně kořistila z výkonů jiného soutěžitele. Toto jednání, též zvané „černé pasažérství“ nebo „free riding“, k němuž dochází např. zneužitím cizí myšlenky, cizího nápadu, cizí práce a cizího nákladu investovaného do jejich realizace, je považováno za jednání ohrožující soutěžitelovu pozici a znehodnocující jeho soutěžitelský náskok, kterého svou pílí a finančními oběťmi nabyl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2008, sp. zn. 32 Cdo 166/2008, rozsudek ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 23 Cdo 971/2014) – tedy jednání v hospodářské soutěži nepřípustné (bez ohledu na jeho, třeba i humornou, formu). Od existující judikatury Nejvyššího soudu se odvolací soud neodchýlil, první formulovaná otázka proto přípustnost dovolání nezakládá.
Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit při řešení otázky, zda lze dojít k závěru o nekalosoutěžní povaze jednání bez hodnocení tohoto jednání z hlediska adresáta jednání (průměrného spotřebitele).
Dovolatelka v souvislosti s touto otázkou poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 23 Cdo 2749/2008, a ze dne 30. května 2007, sp. zn. 32 Odo 229/2006. Od těchto rozhodnutí (ani od jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaných v dovolání) se však odvolací soud neodchýlil. Uvedená rozhodnutí nevyslovují právní závěr, že na nekalosoutěžní povahu jakéhokoli reklamního sloganu (zejména na znak rozporu s dobrými mravy soutěže) je možné usuzovat pouze po hodnocení okem průměrného spotřebitele. Uvedená rozhodnutí zkoumají pohledem průměrného spotřebitele jednání, u nichž byla tvrzena jejich klamavost či určité omezení spotřebitele. Podstatou jednání žalované však nebylo klamání spotřebitelů, jejich omezení či vyvolání nebezpečí záměny reklamním sloganem, nýbrž zneužití cizího výkonu v tomto reklamním sloganu (zlehčujícím způsobem).
Za další otázku, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, považuje dovolatelka otázku, zda je závěr odvolacího soudu, že není podstatné, že spotřebiteli zůstala možnost volby, v souladu s hmotným právem.
Dovolatelka v souvislosti s touto otázkou poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 2325/2010, ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 4321/2009, ze dne 30. října 2009, sp. zn. 23 Cdo 1057/2009, ze dne 23. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 2500/2010, a ze dne 30. května 2007, sp. zn. 32 Odo 229/2006.
Ani v tomto případě se odvolací soud od uvedené judikatury neodchýlil a ani se odchýlit nemohl, neboť v uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 2325/2010, ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 4321/2009, ze dne 30. října 2009, sp. zn. 23 Cdo 1057/2009, a ze dne 23. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 2500/2010, stál závěr o nekalé soutěži (či její absenci), na rozdíl od posuzované věci, na hodnocení klamavosti či zaměnitelnosti. V rozhodnutí ze dne 30. května 2007, sp. zn. 32 Odo 229/2006, pak šlo o zcela odlišnou a specifickou situaci inzerce pohřebních služeb v nemocnici (aniž by při tom byl přímo či nepřímo označen žalobce, užito prvku jeho reklamní kampaně či jeho označení). Nekalost jednání žalované nespočívala v omezení volnosti spotřebitele, ale v neférovém ulehčení vlastní soutěžní pozice využitím reklamní kampaně jiného. Celkově třetí otázka proto přípustnost dovolání rovněž nezakládá.
Poslední otázkou, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, má být otázka, zda je na místě vyhovět žalobou uplatněnému zdržovacímu nároku za situace, kdy žalovaná reklamní kampaň ukončila v předem plánovaném termínu, od té doby reklamní slogan nepoužívá, neprodleně po vydání předběžného opatření přijala opatření, aby příslušné slovní spojení nebylo obsaženo ani v archivu reklamních kampaní na internetových stránkách žalované a navíc opakovaně deklarovala připravenost se zavázat k tomu, že v budoucnu dotčené slovní spojení užívat nebude, neboť takový závazek pro žalovanou nepředstavuje do budoucna žádné faktické omezení, když žalovaná své reklamní akce a reklamní slogany neopakuje.
Dovolatelka má za to, že při řešení této otázky se dovolatelka odchýlila od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 2346/2007, a ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. 23 Cdo 4532/2011. Základem této judikatury je názor, že zdržovací nárok nelze uložit tehdy, pokud se rušitel závadného jednání již dobrovolně nedopouští a jeho pokračování v budoucnu nehrozí. Od tohoto názoru se však odvolací soud neodchýlil, neboť zdržovací povinnost uložil na základě závěru, že opakování závadného jednání hrozí. K tomuto závěru dospěl i s ohledem na postoj žalované k závadnému jednání (jehož závadnost popírala). Za situace, kdy žalovaná (dle svého tvrzení obsaženého v dovolání) odstranila příslušné slovní spojení ze svých internetových stránek (byť z archivu reklamních kampaní) až pod vlivem předběžného opatření, nelze než závěru odvolacího soudu přisvědčit. Ani poslední otázka tak nevyvolává přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2016
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu