ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4660.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 4660/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobce R. K. , zastoupeného JUDr. Štěpánkou Šilhánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, V lipkách 775/1, proti žalované Allianz pojišťovna, a. s. , se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, identifikační číslo osoby 47115971, o zaplacení částky 751.534 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 54/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2016, č. j. 21 Co 421/2015-158, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 14. července 2015, č. j. 7 C 54/2014-85, zamítl žalobu, aby byla žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobci částku 751.534 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Žalobce však v dovolání nespecifikuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. který z předpokladů taxativně vypočtených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněný. Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. i z ustálené rozhodovací praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013) vyplývá, že obligatorní náležitost dovolání představuje požadavek, aby bylo v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Dovolatel tedy dostatečně nevylíčil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak požaduje ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Jeho dovolání je proto vadným podáním, jehož vady mohl dle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. odstranit do uplynutí dovolací lhůty. Takto však dovolatel neučinil a pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat. Dovolací soud proto dovolání s odkazem na ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že s účinností od 1. ledna 2013 nejsou způsobilým dovolacím důvodem vady řízení (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení obecně dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); procesní vady samotné však přípustnost dovolání mohou založit toliko v případě, jde-li v nich o řešení otázky procesního práva naplňující jeden z předpokladů předvídaných ustanovením §237 o. s. ř. O takový případ se v předmětné věci nejedná, jelikož dovolatel žádnou zřetelně formulovanou otázku aplikace procesního práva nevymezuje, nýbrž pouze zpochybňuje postup soudu v konkrétní věci (námitky, že „odvolací soud neprovedl důkaz znaleckým posudkem“, že se „nezabýval stanoviskem výrobce žalobce“). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. rovněž nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím „skutkového“ dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 (způsobilým) dovolacím důvodem není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu