ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4905.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 4905/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně MEDISTYL-PHARMA a.s. , se sídlem v Praze 4, Táborská 325/57, identifikační číslo osoby 61855782 , zastoupené Mgr. Martinem Hájkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, proti žalovanému Městu Kutná Hora , se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo nám. 552, identifikační číslo osoby 00236195, zastoupenému Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, nám. Jana Žižky z Trocnova 2/2, o zaplacení 2.480.919,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 23 C 310/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2015, č. j. 24 Co 48/2015-348, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 16. září 2014, č. j. 23 C 310/2011-284, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 2.480.919,75 Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně i žalovaného odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalovaného se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel v dovolání nepředkládá žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nečiní tak přitom ani námitkou, že „důležité pro předmět sporu je především zodpovězení otázky, zda v případě uzavření více smluv při jednom jednání, konkrétně smlouvy o převodu obchodního podílu, smlouvy o přistoupení k závazku a budoucí kupní smlouvy, kdy jedna z uvedených smluv zanikla, resp. byla absolutně neplatná, zanikají ostatní tyto smlouvy z důvodu, že jsou na dané neplatné smlouvě závislé. Řešení této otázky není v rozporu s dovolatelem odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1769/2010 a 31 Cdo 3581/2012), neboť závěry těchto rozhodnutí nedopadají přímo na dovolatelem předestřenou otázku, jejíž řešení vyplývá již ze samotného ustanovení §275 obch. zák. Vznik každé ze závislých smluv je podmínkou vzniku ostatních smluv. Nevznikla-li platně jedna ze smluv, nemohla být tato podmínka splněna.
Namítá-li dále dovolatel, že „smlouvy mají samostatný hospodářský význam“, neuvádí žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Navíc přitom vychází z konstrukce vlastních skutkových zjištění, která však nepředstavují přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu