ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.5115.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 5115/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně ABC Českého Hospodářství a.s. , se sídlem v Praze 5, Šostakovičovo náměstí 1515/5, identifikační číslo osoby 25068695, zastoupené Mgr. Petrou Radzovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, proti žalovanému M. M. , identifikační číslo osoby 16197062, zastoupenému JUDr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Okraji 439/44, o zaplacení částky 51.731 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 12/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského v Praze ze dne 27. dubna 2015, č. j. 94 Co 450/2014-115, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. dubna 2013, č. j. 23 C 12/2012-32, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 40.320 Kč a smluvní pokutu ve výši 11.411 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a žalobkyni nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně a žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok) a ve výroku II. změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 10.049,60 Kč (druhý výrok). Dále soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok) a o náhradě nákladů řízení náležející ustanovenému zástupci žalovaného JUDr. Davidu Novákovi (čtvrtý výrok).
Proti prvnímu, druhému a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací předně zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není dovolání přípustné podle ustanovení §237 proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V projednávané věci nejde ani o vztahy ze spotřebitelských smluv, ani o pracovněprávní vztahy, zbývá tedy určit, zda napadené výroky splňují další podmínky §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. (Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 9, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2000, pod číslem 55, usnesení Nejvyšší soudu ze dne 24. března 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněného pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 33 Cdo 4318/2014, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 10. dubna 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05.)
O takovou situaci jde i v projednávané věci, kdy se žalobkyně po žalovaném domáhala peněžitého plnění ve výši 40.320,- Kč z titulu neuhrazených služeb a částky 11.411,- Kč z titulu smluvní pokuty. Ve smyslu shora odkazované konstantní judikatury jde o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem, přestože o nich soudy nižších stupňů rozhodly jedním výrokem. Okolnost, že součet požadovaných plnění přesahuje částku 50.000 Kč, je bez významu.
K tomu, že smluvní pokuta je samostatným nárokem (odlišným od uplatněné ceny za účetní služby), srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, uveřejněného pod číslem 101/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rovněž v části, ve které směřuje proti nákladovým výrokům, je dovolání – krom toho, že trpí vadou, neboť ve vztahu k těmto výrokům žalovaný neuvádí žádnou argumentaci – objektivně nepřípustné (§238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). I těmito výroky totiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že žalovaný byl odvolacím soudem poučen o možnosti podání dovolání proti napadenému rozsudku, neboť dle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání (§237 až 238a) oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.)
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. března 2016
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu