ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.5132.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 5132/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47116617, proti žalované IBM Česká republika, spol. s r.o. , se sídlem Praha 4, V parku 2294/4, PSČ 148 00, identifikační číslo osoby 14890992, zastoupené Mgr. Tomášem Matějovským, advokátem se sídlem Praha 1, Na Poříčí 1079/3a, o zaplacení 339 133 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 287/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2015, č. j. 21 Co 156/2015-195, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.):
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2015, č. j. 21 Co 156/2015-195, není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neodchýlil se od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4585/2007, jak dovolatelka namítá s tím, že odvolací soud v rozporu s tímto rozhodnutím dovodil oprávněnost nároku žalobkyně (pojistitelky) ve výši 339 133 Kč, tj. náhrady toho, co za žalovanou (pojištěnou) plnila, dospěl-li k závěru, že za situace, kdy zaměstnanec žalované ujel z místa dopravní nehody, byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele bez toho, že by ztížení šetření pojistné události pojistitelem bylo prokázáno. Dovolatelka námitku odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu však zakládá na zpochybnění hodnocení důkazů odvolacím soudem. Odvolací soud z provedeného dokazování dovodil závěr, že byla prokázána podmínka pro přiznání nároku žalobkyně, a to ztížení šetření pojistné události pojistitelem, vycházeje ze skutkového závěru, který učinil podle odvolacího soudu již správně soud prvního stupně, a to, že Ing. V., zaměstnanec žalované, ujel od dopravní nehody, kterou svým zaviněním způsobil, nemohly být zjištěny konkrétní okolnosti nehody, jako rychlost vozidla, mechanismus nehody, přítomnost alkoholu či jiné návykové látky v krvi uvedeného zaměstnance žalované, možnost zbránění střetu poškozených vozidel. Dovolatelka však zakládá předpoklad přípustnosti dovolání – odchýlení se od konkrétního rozhodnutí dovolacího soudu na vlastním hodnocení důkazů se závěrem, že k prokázání skutečnosti ztížení šetření pojistné události nedošlo, neboť tato skutečnost nebyla prokázána. Nejvyšší soud však již v mnoha svých rozhodnutích, z nich např. v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014 dospěl k závěru, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Námitky dovolatelky založené na kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Navíc je třeba doplnit, že smyslem právní úpravy postihového práva je vytvoření podmínek pro to, aby pojistitel mohl řádně a dostatečně posoudit všechny okolnosti v souvislosti s jeho zákonnou povinností poskytnout poškozenému plnění za pojištěnou osobu. I když prvotním je samozřejmě zjištění údajů potřebných pro plnění poškozenému, patří sem i okolnosti promítající se do práva pojistitele požadovat náhradu poskytnutého plnění (jeho části) od pojištěné osoby, jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky. Jde totiž o vypořádání trojstranného právního vztahu mezi poškozeným, pojištěným a pojistitelem, který vzniká ve specifické sféře povinného smluvního pojištění odpovědnosti za škodu. Z uvedeného tedy vyplývá, že ztížení možnosti řádného šetření pojistné události pojistitelem ve smyslu §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. se vztahuje nejen k okolnostem významným pro plnění z pojištění odpovědnosti poškozenému, nýbrž i k důvodům, pro které může pojistitel vůči pojištěnému uplatnit regresní nárok (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1791/2008).
Namítá-li dovolatelka, že rozsudek odvolacího soudu trpí též vadami řízení, které mají spočívat v nesprávném procesním postupu soudu, v neúplném dokazování a že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný a nesrozumitelný, je nutno připomenout, že podle §237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Případné konkrétní vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014 – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ).
Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil odpovědnost dovolatelky bez jakékoli možnosti liberace a poukazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 454/2012 a 25 Cdo 3434/2009, je nutno konstatovat, že tato rozhodnutí na danou věc nedopadají, neboť tato rozhodnutí řeší otázku liberace při odpovědnosti za škodu podle §427 a §428 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku platného do 31. 12. 2012, zatímco v dané věci se jedná o uplatnění postihového práva podle §10 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a tento zákon liberační důvody nepřipouští.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1957/2006, na něž dovolatelka poukazuje v souvislosti s hodnocením skutečnosti ztížení možnosti šetření pojistné události odvolacím soudem, není na danou věc přiléhavý, jak správně dovodil odvolací soud, neboť neřeší irelevantnost případné opilosti řidiče vozidla provozované zaměstnavatelem v době dopravní nehody. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí řešil dopad pojištění při odpovědnosti za škodu provozovatelem vozidla a řidičem vozidla, kterého provozovatel vozidla použil ke své činnosti.
Řešil-li tedy odvolací soud právní otázku předpokladů pro uplatnění práva pojistitele na úhradu vyplacené částky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není dovolání žalované podle §237 o. s. ř. přípustné, a Nejvyšší soud proto její dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. května 2016
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu