ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.5315.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 5315/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně R-PROFIL a.s. , se sídlem v Dobřichovicích, Všenorská 177, identifikační číslo osoby 25069942, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, proti žalované BLEK s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Průmyslová 566/5, identifikační číslo osoby 28956524, o zaplacení částky 96.900 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 EC 179/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2015, č. j. 95 Co 32/2015-88, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 16. října 2014, č. j. 28 EC 179/2010-70, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 96.900 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do částky 92.900 Kč a 31.188 Kč a v částce 4.000 Kč a 657 Kč změnil tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá (první výrok). Výrok o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni částku 42.928,12 Kč (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci.
K dovolání žalované se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále též jen „o. s. ř.“) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení) a že bylo sepsáno a podepsáno osobou s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ a odst. 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že v dovolání žalované absentuje zákonem stanovená náležitost.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Žalovaná však v dovolání nespecifikuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. který z předpokladů taxativně vypočtených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněný. Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. i z ustálené rozhodovací praxe (srov. např. usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013) vyplývá, že obligatorní náležitost dovolání představuje požadavek, aby bylo v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Dovolatelka tedy dostatečně nevylíčila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak požaduje §241a odst. 2 o. s. ř. Její dovolání je proto vadným podáním, jehož vady mohla dle §241b odst. 3 o. s. ř. odstranit do uplynutí dovolací lhůty. Takto však dovolatelka neučinila a pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat. Dovolací soud proto dovolání s odkazem na §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (dovolatelka vychází z toho, že si smluvní strany ve smlouvě sjednaly způsob a postup pro předání díla), a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu