ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.5419.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 5419/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně LUING, spol. s r. o. , se sídlem Havířov-Město, Marxova 372/6, PSČ 736 01, identifikační číslo osoby 60320168, zastoupené JUDr. Radimem Miketou, advokátem se sídlem Ostrava, Jaklovecká 18, proti žalované Mart s.r.o. , se sídlem Hodonín, třída Bří Čapků 2857/4, PSČ 695 01, identifikační číslo osoby 25510584, zastoupené Mgr. Jaromírem Kráčalíkem, advokátem se sídlem Hodonín, Lipová alej 6, s adresou pro doručování Praha 1, Těšnov 1, PSČ 110 00, o protinávrhu na zaplacení částky 862 158 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 ECm 17/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 5. 2015, č. j. 5 Cmo 97/2015-152, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 617 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Radima Mikety, advokáta se sídlem Ostrava, Jaklovecká 18.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 21. 5. 2015, č. j. 5 Cmo 97/2015-152, výrokem I potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen soud prvního stupně) ze dne 27. 1. 2015, č. j. 55 ECm 17/2013-111, ve výroku II., jímž byl zamítnut protinávrh žalované, aby žalobkyně byla povinna zaplatit žalované částku 862 158 Kč s příslušenstvím; výrokem II zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. a v závislém výroku III, a v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně o vzájemném návrhu žalované na zaplacení požadované částky je správné, neboť se ztotožnil se soudem prvního stupně, že ujednání, na základě něhož žalovaná dovozuje svoji pohledávku vůči žalobkyni, je absolutně neplatné podle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, z důvodu jeho neurčitosti. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že ujednání obsažené v objednávkách „objednatel si vyhrazuje právo plnohodnotné přefakturování nákladů spojených s postihem ze strany vyššího zadavatele zakázky“ není vůbec zřejmé, o jaké konkrétní náklady by se mělo jednat, přičemž tuto neurčitost nelze překonat ani výkladem podle §266 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Navíc odvolací soud považoval za opodstatněné všechny námitky žalobkyně ohledně přefakturace, když částka požadovaná žalovanou je zcela neúměrná rozsahu a ceně prací prováděných žalobkyní, a vyúčtování úklidových prací předchází dobu dokončení díla ze strany žalobkyně. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., týkajícím se nároku žalobkyně na zádržné, neboť dosud nebyla vyjasněna otázka jeho splatnosti, a v závislém výroku III. o nákladech řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním s tím, že považuje dovolání za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, kdy je právní úkon (jednání) podle §37 odst. 1 obč. zák. určitý, a v případě pochybností, jak má soud postupovat při použití výkladových pravidel podle §266 obch. zák., a též otázky, kdy je založena nesprávnost (vadnost) hodnocení provedených důkazů. Poukazuje přitom na konstantní judikaturu, podle níž závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit a vycházející z názoru, že závěru o neurčitosti právního úkonu musí předcházet jeho výklad za použití interpretačních pravidel podle §35 odst. 2 obč. zák., případně (v obchodních věcech) za použití §266 obch. zák. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3042/2008 a nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 572/04). Namítá, že soudy neuvedly, v čem spatřují neurčitost předmětného ujednání. Přitom podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 32 Odo 346/2002, závěru soudu o neurčitosti právního úkonu musí předcházet aplikace těchto interpretačních pravidel zavazujících k výkladu právního úkonu nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale zejména podle vůle a úmyslu jednajících osob, zjišťovaných též jejich výslechem (shodně srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 220/98).
Dovolatelka dále namítá, že soudy rozhodly v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu (rozhodnutí uveřejněné pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), když v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Namítá, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil skutečnost, že žalobkyně nepůsobila v roce 2011 na staveništi akce F. N. K. v O. a z tohoto důvodu nemůže též nést případné náklady na úklid staveniště, a že odvolací soud se otázkou působení žalobkyně na staveništi nijak nezabýval, i když se ztotožnil se soudem prvního stupně v otázce týkající se předfakturace. Má za to, že závěr soudu nemá oporu v provedených důkazech.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V podaném vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání, neboť má za to, že dovolání není přípustné a ani důvodné. Napadené rozhodnutí považuje za věcně správné, jestliže odvolací soud dovodil neplatnost předmětného ujednání. Žalobkyně zdůraznila, že ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu nelze považovat za nesprávné právní posouzení věci hodnotící závěr soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního právního ustanovení. Dovolatelka se snaží dovozovat údajný logický rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními tím, že soud mimo jiné dovodil, že žalobkyně nemůže nést náklady na úklid staveniště v roce 2011, pokud by žalobkyně již v roce 2011 na staveništi působila. K tomu žalobkyně dodává, že sice není pochyb, že žalobkyně pracovala na staveništi i v roce 2011, avšak její práce byly dokončeny až v roce 2012, proto je zcela nelogické, aby žalobkyně prováděla úklid staveniště ještě předtím, než dílo dokončila a předala, resp. byla postihována za to, že staveniště neuklidila. Proto tedy odvolací soud navíc mimo závěru, že ustanovení o přefakturování je neplatné, uvedl, že vyúčtování úklidových prací předchází dobu dokončení díla, tedy jinak řečeno, nárok by nemohl ani vzniknout.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není naplněn předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. spočívající v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v podobě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3042/2008 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 32 Odo 346/2002 (veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ), podle nichž, závěru soudu o neurčitosti právního úkonu musí předcházet jeho výklad za použití pravidel podle §35 odst. 2 obč. zák., případně v obchodních věcech za použití výkladových pravidel podle §266 obch. zák., a že právní úkon je neurčitý tehdy, jestliže srozumitelně vyjádřený obsah má takové věcné nedostatky, že je nelze překlenout ani s použitím interpretačních pravidel stanovených v §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. Odvolací soud v souladu s touto judikaturou posuzoval určitost předmětného ujednání, z něhož žalovaná dovozovala svůj vzájemný návrh na zaplacení požadované částky, když shodně se soudem prvního stupně dovodil, že z ujednání obsaženém v objednávkách „objednatel si vyhrazuje právo plnohodnotné přefakturování nákladů spojených s postihem ze strany vyššího zadavatele zakázky“ není vůbec zřejmé, o jaké konkrétní náklady by se mělo jednat, přičemž tuto neurčitost nelze překonat ani výkladem podle §266 obch. zák. Odvolací soud tedy v souladu s dosavadní rozhodovací praxí dovodil, že předmětné ujednání, na základě něhož žalovaná dovozuje svoji pohledávku vůči žalobkyni, je absolutně neplatné podle §37 odst. 1 obč. zák. z důvodu jeho neurčitosti, nelze-li ani výkladem podle §266 obch. zák. překlenout nedostatky jeho obsahu.
Pokud dovolatelka dále namítá, že soudy rozhodly v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu (rozhodnutí uveřejněné pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), když v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř., a namítá, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil skutečnost, že žalobkyně nepůsobila v roce 2011 na staveništi akce F. N. K. v O. a z tohoto důvodu nemůže též nést případné náklady na úklid staveniště, a že odvolací soud se otázkou působení žalobkyně na staveništi nijak nezabýval, i když se ztotožnil se soudem prvního stupně v otázce týkající se předfakturace, a že závěr soudu nemá oporu v provedených důkazech, je nutno dovodit, že tato judikatura řešila otázku uplatnění dovolacích důvodů v podaném dovolání, jehož přípustnost byla dovozována z ustanovení §238 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 1995, a řešil otázku dovolacího důvodu, jímž bylo možno za tehdy platné právní úpravy vytýkat odvolacímu soudu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Jestliže dovolatelka svými argumenty v dovolání pouze zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu tím, že namítá, že závěry odvolacího soudu ohledně ujednání o přefakturaci nemají oporu v provedených důkazech, nutno konstatovat, že skutkové závěry nelze s úspěchem v dovolacím řízení zpochybňovat, neboť skutkové okolnosti dovolacímu přezkumu podle občanského soudního řádu nepodléhají, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Jsou-li tedy obsahem dovolání námitky k nesprávnému hodnocení důkazů odvolacím soudem a v dovolání poukazovaná judikatura Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud podle dovolatelky odchýlit, na posuzovanou věc nedopadá, nejsou tyto námitky dovolatelky způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se určitými zjištěními ani nezabýval, tedy směřuje své námitky do vad řízení, nutno konstatovat, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit námitky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy námitky týkající se vad řízení, které dovolatelka spatřuje ve vadném postupu odvolacího soudu spočívající v neúplném dokazování. Těmito námitkami navíc nebyl uplatněn možný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015 či usnesení ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015 nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015, veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ).
Řešil-li tedy odvolací soud otázky položené dovolatelkou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolání žalované není proto podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud její dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. června 2016
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu