ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.561.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 561/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce Ing. M. Z. , zastoupeného JUDr. Janem Růžkem, advokátem, se sídlem v Lounech, Poděbradova 751, PSČ 440 01, proti žalované UniCredit Leasing CZ, a.s. , se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, PSČ 140 10, IČO 15886492, zastoupené Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Perlová 371/5, PSČ 110 00, o zrušení rozhodčího nálezu vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 367/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2015, č. j. 2 Cmo 314/2014-139, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen uhradit na nákladech dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Šabatky, advokáta, se sídlem v Praze 1, Perlová 371/5, PSČ 110 00.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. května 2014, č. j. 47 Cm 367/2013-78, ve znění opravného usnesení ze dne 17. února 2015, č. j. 47 Cm 367/2013-129, zamítl návrh na zrušení rozhodčího nálezu ze dne 21. června 2011, č. j. 736/2004, vydaného rozhodcem Mgr. Lenkou Kolačkovskou (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba na zrušení rozhodčího nálezu byla podána po uplynutí tříměsíční lhůty ve smyslu §32 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jako „zákon o rozhodčím řízení“). Žalobkyně současně s návrhem na zrušení rozhodčího nálezu požádala o prominutí zmeškané lhůty k podání žaloby.
Soud prvního stupně žádosti o prominutí zmeškání lhůty nevyhověl usnesením ze dne 4. února 2014, č. j. 47 Cm 367/2013-67, jelikož dospěl ke zjištění, že ke zmeškání procesněprávní lhůty došlo zaviněním žalobce a nebyl shledán žádný omluvitelný důvod a překážka, které by soudu umožnily žádosti o prominutí zmeškání lhůty vyhovět.
Dále soud posuzoval, zda rozhodce nerozhodoval ve sporu ze spotřebitelské smlouvy. Ze smlouvy o finančním leasingu č. 1502319379 ze dne 12. srpna 1998 soud zjistil, že pronajímatelem předmětu leasingu byla obchodní společnost CAC LEASING, a.s., a leasingovým nájemcem byl pak Ing. M. Z., IČ 63129876, prodej servis leasing a služby zemědělské techniky.
Předmětem rozhodčího řízení byl tedy nárok z leasingového vztahu, který se týkal podnikatelů při jejich podnikatelské činnosti. Povaha daného závazkového vztahu vylučovala smluvní typ spotřebitelské smlouvy.
Námitku žalobkyně, že s ohledem na nejnovější judikaturu Nejvyššího soudu České republiky je rozhodčí doložka absolutně neplatná, soud prvního stupně odmítl. Absolutní neplatností rozhodčí doložky se soud s ohledem na zamítnutí žádosti o prominutí zmeškané lhůty k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu nemohl zabývat.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. června 2015, č. j. 2 Cmo 314/2014-139, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ve výroku pod bodem I (výrok pod bodem I), změnil výrok o náhradě nákladů řízení pod bodem II (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Jak prokazuje doručenka od rozhodčího nálezu doručovaného žalobci, kterou odvolací soud doplnil dokazování, byl žalobci rozhodčí nález doručen dne 1. července 2011. Žaloba na zrušení rozhodčího nálezu však došla Okresnímu soudu v Lounech dne 7. června 2012, tedy po uplynutí tříměsíční lhůty stanovené v §32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. Odvolací soud dovodil, že za tohoto stavu věcí nemůže být žaloba úspěšná, jelikož pro zmeškání lhůty k jejímu podání se nelze věcně zabývat důvody, pro které bylo zrušení rozhodčího nálezů navrhováno.
Pro úplnost odvolací soud uvedl, že rozhodčí řízení se netýkalo vztahu ze spotřebitelské smlouvy, neboť žalobce a žalovaná vystupovali v leasingovém vztahu založeném smlouvou č. 1502319379 jako podnikatelé, v důsledku čehož nejsou přiléhavé poukazy na závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky, kterých se žalobce v průběhu řízení opakovaně dovolával.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Přípustnost podaného dovolání žalobci zakládá na tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel je toho názoru, že rozhodčí smlouva obsažena v leasingové smlouvě je absolutně neplatná dle §39 občanského zákoníku. Absolutní neplatnost působí přímo ze zákona a soud k ní přihlíží z úřední povinnosti. Jestliže tedy právní úkon naplňuje sám osobě znaky absolutní neplatnosti, nezáleží na tom, kdo je účastníkem řízení, v němž je takový právní úkon posuzován. Jestliže Nejvyšší soud v minulosti opakovaně dovodil, že rozhodčí smlouvy, podle nichž je jmenování rozhodce ve výlučné dispozici pouze jedné ze stran, aniž by ke dni uzavírání rozhodčí smlouvy bylo zřejmé, kdo konkrétně tímto rozhodcem bude, jsou absolutně neplatné, pak je taková absolutní neplatnost odvozena od charakteru a obsahu samotného právního úkonů a nikoli od povahy těch, kteří takovou smlouvu uzavírají.
Dovolatel závěrem namítá, že judikatura Nejvyššího soudu ohledně absolutní neplatnosti rozhodčích doložek podle §39 obč. zák. dopadá i na rozhodčí řízení mezi podnikateli (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 23 Cdo 2021/2011). Nejvyšší soud ve svých nejčastějších rozhodnutích označuje rozhodčí doložky u obdobných případů jako absolutně neplatné pro rozpor s ustanovením §39 občanského zákoníku (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 23 Cdo 2628/2010 nebo ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 1824/2011). V těchto rozhodnutích je absolutní neplatnost rozhodčích doložek stažena parametricky k jejich obsahu a k osobě rozhodce, nikoli k tomu, zda na straně účastníka řízení vystupuje spotřebitel či nikoli.
S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žalobě vyhovuje.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná namítá, že dovolání není přípustné, jelikož odvolací soud se ve svém rozhodnutí neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Platnost rozhodčí smlouvy nemohl odvolací soud přezkoumávat, jelikož žalobce nepodal žalobu na zrušení rozhodčího nálezu v zákonem stanovené lhůtě a nejedná se o spor ze spotřebitelské smlouvy. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání pro nepřípustnost odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněným subjektem, který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Argumentace dovolatele stojí na tom, že rozhodčí doložka, kterou uzavřel se žalovanou, je absolutně neplatná podle §39 obč. zák., a proto je třeba nepřihlížet ke zmeškání lhůty k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu uvedené v §32 zákona o rozhodčím řízení.
Judikatura Nejvyššího soudu, na kterou dovolatel odkazuje, na řešený případ nedopadá. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 23 Cdo 2021/2011, dospěl dovolací soud k závěru, že sjednocující usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, je třeba respektovat nejen při sjednání rozhodčí doložky mezi subjekty, z nichž jeden není podnikatelem, ale v zájmu rovnosti stran uzavírajících smlouvu u rozhodčí smlouvě též mezi subjekty, které jsou oba podnikateli. Od tohoto názoru nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat, avšak citované rozhodnutí nedopadá na situace, kdy nebyla dodržena lhůta podle §32 zákona o rozhodčím řízení. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 23 Cdo 2628/2010, se týká rozhodčího řízení ohledně leasingové smlouvy ve spotřebitelském režimu. O takovou situaci se však v dané projednávané věci nejedná.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce jako celek dle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť není přípustné.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. června 2015
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu