ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.631.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 631/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně KVAZAR akciová společnost , se sídlem v Ostravě, Střádalů 26/73, identifikační číslo osoby 00560383, zastoupené Mgr. Pavlem Vidurou, advokátem se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Solná 1472/5, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Taťánou Přibilovou, advokátkou se sídlem v Kopřivnici, Kadláčkova 894/17, o zaplacení částky 114.240 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 41/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. listopadu 2014, č. j. 1 Cmo 42/2014-459, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Ostravě rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 4. října 2013, č. j. 5 Cm 41/2008-399, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 114.240 Kč s příslušenstvím blíže ve výroku specifikovaným (bod I. výroku), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému částku 177.143,50 Kč k rukám advokátky JUDr. Taťány Přibilové (bod II. výroku) a ve zbývajícím rozsahu řízení zastavil (bod III. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným odvolací řízení ohledně odvolání do bodu III. výroku rozsudku prvního stupně zastavil (první výrok), ve zbývající části, tj. bod I. a bod II. výroku, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalovaný se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Jestliže dovolatelka spatřuje přípustnost svého dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem jako dříve vyřešená otázka posouzena jinak, pak žádnou takovou relevantní otázku dovolacímu soudu nepředkládá a ani nezdůvodňuje, proč by takto měl dovolací soud učinit. Jak již Nejvyšší soud ve svých dřívějších rozhodnutích opakovaně judikoval, má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že soud druhého stupně nesprávně aplikoval závěry Nejvyššího soudu dle rozhodnutí ze dne 28. května 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006, týkající se bezdůvodného obohacení, podle nichž se bezdůvodně obohatil ten, za něhož bylo plněno jiným, co po právu měl plnit sám, přičemž není rozhodující, zda plnění bylo poskytnuto se souhlasem dlužníka, avšak nesmí jít o situaci, kdy by bylo plněno proti vůli dlužníka. Jestliže dovolatelka dále pokračuje argumentací, že „v daném případě nebylo plněno proti vůli žalovaného, neboť žalovaný věděl, že objekt musí být střežen a že se na ostraze musí podílet, přičemž pozdější nesouhlas byl z jeho strany ryze účelovým jednáním“, pak žalobkyně vytváří svá vlastní skutková zjištění, ke kterým soud prvního ani druhého stupně nedospěl. Odvolací soud naopak konstatoval, že po 31. červenci 2007 nebyl žalovaný nikterak smluvně zavázán, a nevznikla mu proto žádná smluvní povinnost. Nemohl se tak obohatit na úkor osoby, jež by za něj plnila, co po právu měl plnit sám, jestliže mu toliko povinnost plnit vůbec nevznikla. Odvolací soud rovněž vycházel ve svém rozhodnutí z dopisu žalovaného adresovaného žalobkyni, v němž žalovaný explicitně projevil svoji vůli, že již nemá zájem, aby nadále sama žalobkyně, či prostřednictvím třetí osoby, zajišťovala ostrahu jeho budovy ani okolních pozemků, které užívá. Rozhodnutí odvolacího soudu tak v rozporu s dovolatelkou namítanou judikaturou není. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu uváděné dovolatelkou potom dále není nijak relevantní k poznámce dovolatelky o zásadách poctivého obchodního styku, především však dovolatelka těmito svými poznámkami nepředkládá dovolacímu soudu žádnou konkrétní otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s .ř.
Namítá-li konečně dovolatelka, že výše nákladů řízení měla být soudem prvního i druhého stupně stanovena dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., avšak následně měla být částka ponížena v intencích zrušené vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že odvolací soud v daném případě rozhodl v souladu s rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73/2013. Dovolatelčina námitka, že se v daném případě při rozhodování o nákladech řízení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tak není opodstatněná a přípustnost dovolání sama rovněž založit nemůže.
Lze tedy shrnout, že dovolací soud neshledal, že v projednávané věci by byl dán předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání, a proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2016
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu