ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.751.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 751/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobce C. D. T., zastoupeného Mgr. Danielem Rejmanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, U Nadjezdu 1837, proti žalované Z. K., zastoupené JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Malátova 633/12, o zaplacení 6.182.351,40 Kč, 9.115,17 GBP a 1.816 USD s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Benešově pod sp. zn. 5 C 212/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. října 2015, č. j. 30 Co 357/2015-649, 30 Co 265/2016-649, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 13. ledna 2015, č. j. 5 C 212/2013-519, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částek 6.182.351,40 Kč, 9.115,17 GBP a 1.816 USD s úroky ve výroku konkrétně určenými (bod I. výroku), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení vůči žalované ve výši 424.407 Kč (bod II. výroku).
Doplňujícím usnesením ze dne 26. června 2015, č. j. 5 C 212/2013-566, Okresní soud v Benešově uložil žalobci povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení vůči státu.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení ve výroku pod bodem I. o věci samé a ve výroku pod bodem II. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky potvrdil, a ve výroku o nákladech řízení vůči státu změnil tak, že výše těchto nákladů se stanoví částkou 1.757 Kč, a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení ve výši 1.162 Kč (první výrok). Současně soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok) a o tom, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Uplatňuje důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Zároveň žalobce podal návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Jestliže dovolatel předkládá dovolacímu soudu otázku „zda skutečnost, že subjekt fakticky podnikající v oboru zemědělství nesplnil svoji povinnost registrace, zabraňuje označení tohoto subjektu jako podnikatele, a odůvodňuje tedy určení jako věcně příslušných soudů soudy okresní, namísto soudu krajských“, je dovolací soud nucen konstatovat, že tato otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Dovolatel patrně přehlédl, že odvolací soud se statusovými otázkami týkajícími se označení subjektu jako podnikatele, ani otázkami určení věcné příslušnosti soudů v dané věci nikterak nezabýval. V rozsudku pouze konstatoval, že vzhledem k tomu, že otázka věcné příslušnosti již byla vyřešena pravomocným usnesením Vrchního soudu v Praze, je tímto rozhodnutím odvolací soud včetně účastníků řízení vázán dle §104a odst. 7 o. s. ř. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Druhou předloženou otázkou, jíž se dovolatel táže „do jaké míry je možné po žalobci spravedlivě požadovat prokázání existence sjednaného důvodu odstoupení od ústně uzavřené smlouvy (a to zejména s ohledem na skutečnost, že existence tohoto ustanovení nebyla ze strany žalované rozporována a existence takového důvodu byla doložena dřívější praxí stran, kdy žalovaná vrátila žalobci investované prostředky ve výši přesahující 6,5 mil Kč)“, dovolatel nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř., při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Naopak svými argumenty vytváří svá vlastní skutková zjištění, která dovolacímu přezkumu podléhat nemohou. Žalobce namítá, že vzhledem k ústní formě smlouvy uzavřené mezi ním a žalovanou, jsou žalobcovy důkazní možnosti značně ztíženy, a při absenci opačných tvrzení protistrany tak měly soudy nižších stupňů brát jeho tvrzení za prokázaná i při úrovni důkazů, jež by se v jiných případech mohla jevit jako nedostatečná. Rovněž ani tyto dovolatelovy argumenty nejsou s to založit přípustnost dovolání, neboť jimi žalobce vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením jím navržených důkazů a domnívá se, že soudy měly být v daném případě k žalobci benevolentnější. Nejvyšší soud v tomto bodě pro úplnost podotýká, že hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013).
Obdobně třetí dovolatelova otázka „zda je možné rozporovat platnost odstoupení od smlouvy jedné ze stran v situaci, kdy druhá strana platnost předmětného odstoupení nikterak nerozporovala, tedy nevyrozuměla první stranu, že by je považovala za neplatné, a kdy je naopak z jednání obou stran sporu zřejmé, že předmětné odstoupení druhá strana akceptovala a na jeho základě považovala předmětnou smlouvu za zaniklou“ je založena na jiných skutkových zjištěních, než ze kterých vycházel odvolací soud. Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že žalobce neunesl své důkazní břemeno, když se mu nepodařilo odstoupení od smlouvy v řízení dostatečně prokázat. V důsledku toho nebyla naplněna podmínka pro vznik žalobcova nároku z titulu bezdůvodného obohacení dle §457 zákona č. 40/1964 Sb. Odvolací soud konstatoval, že žalobce zároveň nenamítal jiné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovozovat opodstatněnost jeho nároku předtím, než bylo řízení koncentrováno. Jestliže na to konto žalobce ve svém dovolání reaguje výtkou, že, ač se tak nestalo, měl být za dané situace soudem poučen a vyzván k doplnění svých tvrzení dle §118a odst. 2 o. s. ř., a soud se tak dopustil porušení své poučovací povinnosti, namítá jiný než předvídaný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Tato námitka tak přípustnost dovolání založit rovněž nemůže.
V doplnění dovolání ze dne 18. března 2016 uvádí dovolatel k posouzení další otázky, které dle jeho názoru nebyly odvolacím soudem správně posouzeny. Avšak ani předložení těchto otázek nemůže založit přípustnost dovolání. První z nich označuje dovolatel jako „legitimita k ukončení smlouvy a požadavek na vrácení plnění v souladu s dobrými mravy.“ Ani v této části dovolání však dovolatel nepředkládá konkrétní otázku hmotného práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a která by proto byla způsobilá k dovolacímu přezkumu. K náležitostem dovolání patří mj. i vymezení důvodu dovolání (§241a odst. 3 o. s. ř.), tj. z dovolání musí vyplývat, které otázky hmotného či procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, vyřešil odvolací soud chybně, a proč tyto závěry považuje dovolatel za nesprávné. Tyto části jsou obligatorní náležitostí dovolání. Chybí-li, Nejvyššímu soudu nezbývá, než dovolání odmítnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupným z nalus.usoud.cz). Ani u dalších označených otázek (pod bodem VII. a VIII.) dovolatel nedostál své povinnosti náležitě vymezit dovolací důvod a uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Z obsahu těchto částí je patrné, že dovolatel namítá nesprávný postup odvolacího soudu. Jak již bylo shora uvedeno, v tomto případě je uplatněn jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Otázkami navozenými dovolatelem se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§243 odst. 2 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Lze tedy shrnout, že dovolací soud neshledal, že v projednávané věci by byl dán předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání, a proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.
Důvody pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu