ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.852.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 852/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce J. D. , zastoupeným Mgr. Ing. Hanou Fojtovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Stráže 3662, PSČ 760 01, proti žalovanému S. K. , o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 10/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. září 2014, č. j. 8 Cmo 307/2014–132, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. září 2014, č. j. 8 Cmo 307/2014-132, se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. července 2014, č. j. 48 Cm 10/2014–108, zrušil rozhodčí nález č. 13102201, vydaný dne 30. 12. 2013 JUDr. Davidem Petrilákem, rozhodcem jmenovaným obchodní společností Arbitrážní centrum s. r. o., se sídlem v Ostrově, Staré náměstí 17, IČO 28032080 (výrok pod bodem I) a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 3 000 Kč (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce vystavil ve Svatavě dne 14. srpna 2012 směnku na částku 150 000 Kč splatnou dne 13. srpna 2013 na řad žalovaného. Směnečná listina obsahovala rozhodčí doložku podepsanou žalobcem i žalovaným, podle níž měly být veškeré majetkové spory řešeny v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem určeným jednatelem společnosti Arbitrážní centrum s. r. o. z řad advokátů či advokátních koncipientů zapsaných v seznamu vedeném Českou advokátní komorou. Rozhodčí řízení mělo být vedeno podle pravidel pro rozhodčí řízení, účinných od 1. 4. 2012 a obsažených v notářském zápisu NZ 62/2012 ze dne 30. března 2012 notářky Mgr. Adély Gabányiové.
Rozhodce JUDr. David Petrilák byl určen předsedou Arbitrážního centra s. r. o. JUDr. J. dne 22. října 2013. JUDr. Petrilák funkci přijal a dne 28. října 2013 vyzval žalobce, aby se vyjádřil k žalobě s tím, že vyjádření má být zasláno na adresu Arbitrážního centra s. r. o. (dále jen „Arbitrážní centrum“) s uvedením spisové značky. Žalobce ve vyjádření k žalobě ze dne 13. listopadu 2013 napadl platnost rozhodčí doložky. Dne 30. prosince 2013 vydal rozhodce JUDr. David Petrilák napadený rozhodčí nález.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodčí nález byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky. Posuzovaná rozhodčí doložka opravňovala ke jmenování rozhodce obchodní společnost, která vykazovala znaky stálého rozhodčího soudu, ačkoli jím nebyla a ani nebyla zřízena na základě zákona. Tato společnost vydala svá vlastní rozhodčí pravidla, svoji činnost vykonávala opakovaně a zjevně nešlo o pouhou servisní organizaci pro samostatné nezávislé rozhodce. Jak vyplývá z rozhodčích pravidel Arbitrážního centra, rozhodčí žaloby měly být podávány u Arbitrážního centra, které za ně vybíralo rozhodčí poplatky, k Arbitrážnímu centru měla být adresována veškerá korespondence, řízení probíhala v jeho sídle, dokonce i rozhodčí nález byl vydán na jeho hlavičkovém papíře. Arbitrážní centrum má navíc rozhodčí činnost zapsanou jako předmět činnosti v obchodním rejstříku.
Soud prvního stupně dovodil, že není podstatné, zda byl rozhodčí nález vydán až po změně ustanovení §7 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu cizích rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), účinné od 1. 4. 2012. Tato změna zákonné úpravy spočívala pouze v tom, že rozhodce nově mohla jmenovat osoba odlišná od účastníků, ale ani tato třetí osoba nemohla být obchodní společností vykazující znaky stálého rozhodčího soudu.
Dále soud prvního stupně dovodil, že dohodnutý způsob výběru rozhodce nebyl dostatečně určitý a nedával účastníkům potřebnou míru právní jistoty. Okruh osob zapsaných v seznamu advokátů a advokátních koncipientů České advokátní komory je natolik široký, že účastníci neměli předem možnost ani odhadnout, který rozhodce bude jejich spor posuzovat.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. září 2014, č. j. 8 Cmo 307/2014–132, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v prvním výroku tak, že žaloba se zamítá (výrok pod bodem I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 7 566 Kč (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění ze spisu, že žaloba byla ve smyslu §32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení podána včas a že, jak ověřil soud, žalobce podle §33 zákona o rozhodčím řízení námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy včas uplatnil.
Odvolací soud vyhodnotil uzavřenou rozhodčí doložku jako platnou. Rozhodným zněním zákona o rozhodčím řízení je znění účinné od 1. 4. 2012, vzhledem k tomu, že rozhodčí smlouva byla uzavřena po tomto datu. Podle §19 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení mohou strany postup vedení rozhodčího řízení určit v pravidlech pro rozhodčí řízení, pokud jsou k rozhodčí smlouvě tato pravidla připojena (použití řádu stálého rozhodčího soudu tím není dotčeno). Ze znění předmětné rozhodčí smlouvy je zřejmé, že se účastníci dohodli na osobě, která určí osobu rozhodce. Touto osobou je jednatel společnosti Arbitrážní centrum, tedy JUDr. P. J.. Z opakování dokazování listinou ze dne 22. října 2013 nazvanou „Určení rozhodce“ ověřil odvolací soud správnost zjištění soudu prvního stupně, že JUDr. P. J. určil rozhodcem JUDr. Davida Petriláka, zapsaného v seznamu advokátů České advokátní komory pod č. 14996, který funkci rozhodce přijal. Odvolací soud proto vyhodnotil, že určení rozhodce odpovídalo dohodě stran. Platnou shledal rozhodčí doložku i v části týkající se pravidel rozhodčího řízení. Ty byly v souladu s požadavky §19 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení k rozhodčí smlouvě připojeny.
Odvolací soud dovodil, že účastníci uzavřeli rozhodčí smlouvu v souladu s požadavky zákona o rozhodčím řízení účinného ve znění po novele provedené zákonem č. 19/2012 Sb. Touto novelou nemohly být poměřovány případy do té doby řešené, proto na danou věc nelze vztáhnout závěry judikátů vycházejících ze znění zákona o rozhodčím řízení účinného do 31. 3. 2012.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje žalobce v tom, že v napadeném rozhodnutí byla vyřešena otázka hmotného práva odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (otázka transparentnosti výběru rozhodce) a současně napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která doposud nebyla vyřešena (otázka neplatnosti rozhodčí doložky pro obcházení zákona výkonem rozhodčí činnosti soukromou společností, jež není stálým rozhodčím soudem, po novele zákona o rozhodčím řízení účinné od 1. 4. 2012).
Dovolatel je přesvědčen, že i po novele zákona o rozhodčím řízení účinné od 1. 4. 2012, která dává pravomoc soukromým společnostem pouze vydávat pravidla pro rozhodčí řízení, platí, že vykonává-li taková společnost rozhodčí činnost a toto veřejně deklaruje a fakticky rozhoduje jako stálý rozhodčí soud prostřednictvím fyzické osoby spory v rozhodčím řízení a není stálým rozhodčím soudem, jde o obcházení zákona a rozhodčí doložka je neplatná podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013.
K otázce transparentnosti výběru rozhodce odkazuje dovolatel na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. září 2013, sp. zn. II. ÚS 2572/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. září 2013, sp. zn. II. ÚS 2568/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 33 Cdo 556/2013. Dovolatel má za to, že požadavek transparentnosti výběru rozhodce zcela jistě nedoznal změny ani po novele zákona o rozhodčím řízení účinné od 1. 4. 2012, je nutno jej zachovat i pro rozhodčí doložky sepsané po 1. 4. 2012 a uvedenou judikaturu lze na posuzování platnosti těchto doložek aplikovat.
Podle jmenovaných pravidel jsou rozhodci jmenováni ze seznamu advokátů a advokátních koncipientů vedeného Českou advokátní komorou. V současné době je na tomto seznamu uvedeno asi 14 000 advokátů a 3 000 advokátních koncipientů. Vzhledem k tomu, že Arbitrážní centrum jmenuje několik málo rozhodců opakovaně a jiné osoby z uvedeného seznamu naopak neurčilo nebo neurčuje vůbec, nelze hovořit o transparentním či jednoznačném určování osob rozhodců předsedou (jednatelem) Arbitrážního centra.
Dovolatel dále uvádí, že rozhodce byl vybrán nikoli pouze ze seznamu advokátů a advokátních koncipientů, ale zejména z vlastního vnitřního seznamu Arbitrážního centra. K doložení stavu, že Arbitrážní centrum má fakticky vytvořen vlastní seznam rozhodců, nasvědčuje i to, že opakovaně jmenuje tytéž advokáty (asi 4 až 6 osob).
Předmětná rozhodčí doložka je podle dovolatele z výše uvedených důvodů neplatná podle ustanovení §39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaný se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. a je i důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady dovolatel nenamítá a nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.
Platnost rozhodčí doložky Nejvyšší soud posuzoval podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném od 1. 4. 2012, neboť předmětná rozhodčí doložka byla uzavřena 14. srpna 2012 – srov. čl. II, bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Novela zákona o rozhodčím řízení, účinná od 1. 4. 2012, výslovně umožňuje, aby rozhodce byl ve sporu jmenován třetí osobou odlišnou od stran sporu. Podle ustanovení §7 odst. 1 věty druhé zákona o rozhodčím řízení může být rozhodce určen i stranami dohodnutou osobou nebo způsobem uvedeným v pravidlech pro rozhodčí řízení podle §19 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení.
Podle §19 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení si mohou strany určit postup také v pravidlech pro rozhodčí řízení, pokud jsou k rozhodčí smlouvě tato pravidla přiložena.
V posuzovaném případě se strany v rozhodčí doložce dohodly, že majetkové spory mezi nimi mají být řešeny v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem určeným jednatelem společnosti Arbitrážní centrum s. r. o., a to z řad advokátů a advokátních koncipientů zapsaných v seznamu vedeném Českou advokátní komorou. Ve smyslu §7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení se tak strany přímo v rozhodčí doložce dohodly na osobě, která má rozhodce určit. Touto osobou byl jednatel společnosti Arbitrážní centrum s. r. o., který určil osobu ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou, jak bylo dojednáno v rozhodčí doložce.
V usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. 26 Cdo 3662/2014, Nejvyšší soud uzavřel, že dohodnou-li se strany v rozhodčí doložce uzavřené po 1. 4. 2012 na určení rozhodce prostřednictvím třetí osoby (tzv. appointing authority), musí být tato třetí osoba na stranách sporu zcela nezávislá, aby byl zajištěn princip rovnosti stran. Pro posouzení nezávislosti a nestrannosti třetí osoby pověřené určením rozhodce se uplatní stejná pravidla jako pro nezávislost a nestrannost rozhodců. V úvahu přitom připadá jakýkoliv druh závislosti, zejména závislost materiální, stejně jako zájem na výsledku projednávání sporu (srov. Bělohlávek, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. ní. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 374-375.). Výběr rozhodce, který by provedla třetí osoba, jež není nestranná a nezávislá, nelze považovat za transparentní. Zásada nezávislosti a nestrannosti tzv. appointing authority jako jeden z principů rozhodčího řízení přitom platí obecně, tedy nejen ve vztazích ze spotřebitelských smluv, ale i ve vztazích mezi podnikateli.
V témže rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že nelze považovat za „nezávislé“ třetí osoby tzv. arbitrážní centra, což jsou obvykle právnické osoby, které nejsou stálými rozhodčími soudy, jež se zabývají organizováním rozhodčího řízení ad hoc, mají z této činnosti ekonomický prospěch a jako rozhodce jmenují opakovaně osoby, s nimiž mají dlouhodobé vztahy a poskytují jim při jejich rozhodovací činnosti servis. Obvykle jsou přitom navázány na podnikatele (jejich právní zástupce), kteří jim fakticky dávají práci tím, že do svých smluv začleňují rozhodčí doložky, v nichž pověřují rovněž opakovaně tuto právnickou osobu výběrem rozhodce.
V nyní posuzované věci se strany dohodly, že rozhodce bude určen jednatelem společnosti Arbitrážní centrum s. r. o. z řad advokátů či advokátních koncipientů zapsaných v seznamu vedeném Českou advokátní komorou. Vzhledem k závěrům, jež Nejvyšší soud přijal v citovaném rozhodnutí, se soud musí zabývat tím, zda i v nyní projednávané věci jsou naplněny judikaturou nastavené důvody, pro něž by Společnost Arbitrážní centrum s. r. o. byla nikoli nezávislou pro určení rozhodce.
Závěr odvolacího soudu je z výše uvedených důvodů nesprávný, Nejvyšší soud proto bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
V dalším řízení bude odvolací soud na základě ustanovení §243g odst. 1 a §226 odst. 1 o. s. ř. vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí.
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. ledna 2016
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu