ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.1307.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 1307/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Ing. J. P. , zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 481/12, proti žalovanému I. B. , zastoupenému Mgr. Liborem Nádravským, advokátem se sídlem České Budějovice, Husova tř. 1633/40, o zaplacení 5.400.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 28 C 408/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 2015, č. j. 7 Co 1821/2015–243, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 36.542 Kč k rukám Mgr. Libora Nádravského, advokáta se sídlem České Budějovice, Husova tř. 1633/40, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 5.400.000 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odvozoval z chybného vyčíslení hodnoty stavebního díla ve sporu manželů C. proti žalobci, v němž žalovaný jako soudní znalec chybně stanovil cenu díla v nesprávné cenové hladině. V důsledku této chyby byla žalobci uložena povinnost zaplatit manželům C. 1.406.221 Kč s úrokem z prodlení. Jelikož touto částkou žalobce nedisponoval, došlo k exekučnímu a insolvenčnímu řízení, v němž insolvenční správce prodal mimo dražbu žalobcovy nemovitosti za částku 1.920.000 Kč, tj. pod tržní cenou, která podle znaleckého posudku z r. 2008 činila 5.400.000 Kč a z této hodnoty jako minimální vyšel žalobce při vyčíslení požadované náhrady škody.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13. 7. 2015, č. j. 28 C 408/2014-209, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uzavřel, že žalovaný porušil povinnost dle §8 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, tj. nevykonal znaleckou činnost řádně, když dospěl k celkové hodnotě prací v cenově hladině z roku 1996 namísto roku 1994. Na základě vadného znaleckého posudku uložil Okresní soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 20. 12. 2007, č. j. 4 C 565/1997-1490, žalobci povinnost zaplatit manželům C. částku 1.406.221 Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % od 2. 7. 1997 do zaplacení a dále povinnost k náhradě nákladů řízení. Tento rozsudek odvolací soud potvrdil. K vymožení těchto pohledávek byla nařízena exekuce na majetek žalobce. V rámci následného insolvenčního řízení insolvenční správce prodal mimo dražbu žalobcovy nemovitosti za částku 1.920.000 Kč. Soud dospěl k závěru, že není dána příčinná souvislost mezi vadným znaleckým posudkem a škodou způsobenou dle tvrzení žalobce prodejem jeho nemovitostí v insolvenčním řízení pod tržní cenou, neboť kauzalita byla přetržena pravomocnými rozhodnutími okresního a krajského soudu. Odpovědnost za případnou škodu lze tedy uplatňovat toliko vůči státu v rámci zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 10. 2015, č. j. 7 Co 1821/2015-243, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu, avšak nedůvodnost žaloby shledal již ve skutkových tvrzeních žalobce. Poukázal na závěry judikatury dovolacího soudu v otázce podání vadného znaleckého posudku, podle nichž soudní znalec odpovídá za škodu účastníku řízení, který na základě chybného posudku byl nucen plnit více než by měl podle správného znaleckého posudku. Žalobce však netvrdil, že mu vznikla škoda tím, že zaplatil manželům C. více, než měl, nýbrž že jeho nemovitosti byly v následném insolvenčním řízení zpeněženy za nikoli tržní cenu. Odvolací soud uzavřel, že mezi takto konstruovanou škodou a porušením povinnosti žalovaného podat řádný znalecký posudek je natolik nepřímý vztah, že nelze učinit závěr o existenci příčinné souvislosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v řešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a to otázky, zda soudem ustanovený znalec, který vypracoval chybný znalecký posudek, odpovídá za škodu, která vznikla účastníku řízení plněním v exekučním či insolvenčním řízení zahájených na základě pravomocného rozsudku, kterým soud uložil účastníku povinnost vyššího plnění na základě tohoto chybného posudku, či v řešení otázky, zda v případě, kdy posudek znalce ustanoveného soudem posloužil jako jeden z důkazů v soudním řízení, které vyústilo ve vydání soudního rozhodnutí ukládajícího povinnost k peněžitému plnění, je – za předpokladu vadnosti znaleckého posudku – dána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti znalce a škodou vzniklou účastníku řízení plněním v exekučním či insolvenčním řízení zahájených na základě pravomocného rozsudku, kterým soud uložil účastníku povinnost vyššího plnění na základě tohoto vadného posudku. Dovolatel se domnívá, že příčinná souvislost je dána, neboť vadný znalecký posudek vypracovaný žalovaným byl podmínkou nezbytnou, bez které by mu škoda nevznikla. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že považuje tvrzení dovolatele za nedůvodná a účelová. Ztotožňuje se se závěry odvolacího soudu a popírá tvrzení dovolatele, že žalovaný pochybil při podání znaleckého posudku. Doplňuje, že i bez pravomocného exekučního titulu manželů C. byl žalobce předlužen dalšími závazky vůči různým subjektům, jež vedly k insolvenčnímu řízení, a neztotožňuje se ani s posouzením hodnoty nemovitosti na základě neaktuálního znaleckého posudku. Dovolání proto považuje za nedůvodné a navrhuje, aby jej Nejvyšší soud zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání a shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť otázka dovolatelem předestřená jako dovolacím soudem dosud neřešená, tj. otázka zda soudem ustanovený znalec, který vypracoval chybný znalecký posudek, odpovídá za škodu, která vznikla účastníku řízení plněním v exekučním či insolvenčním řízení zahájených na základě pravomocného rozsudku, kterým soud uložil účastníku povinnost vyššího plnění na základě tohoto chybného posudku, neboli otázka vzniku příčinné souvislosti mezi různými okolnostmi, byla v dovolací praxi vyřešena a odvolací soud se od této praxe neodchýlil.
V souladu s §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dovolací soud věc posoudil podle dosavadních právních předpisů.
Otázka existence příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a vznikem škody je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda určité skutkové okolnosti a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5514 – dále jen „Soubor“).
Vzhledem k tomu, že jediným způsobilým důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.), skutkové závěry odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) dovolacímu přezkumu nepodléhají. Závěru o tom, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována, se dovolací námitky nedotýkají, stejně jako závěru, že jsou zde okolnosti způsobilé vyloučit kauzální vztah, ostatně na takovém závěru rozhodnutí odvolacího soudu ani nespočívá.
Odpovědnost nelze neomezeně činit závislou na kauzalitě, neboť by to mohlo vést k zákonu neodpovídajícímu neúnosnému ukládání povinnosti nahradit škodu. Příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007, srov. Soubor C 8673). Právně relevantními příčinami tedy nemohou být kterékoli faktické příčiny, sebevíce vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, resp. poznatků adekvátním důsledkem protiprávního úkonu či škodní události (srov. Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha, ASPI, 2002, s. 459).
Zásadní při zjišťování příčinné souvislosti je, za jakou konkrétní újmu je požadována náhrada. V posuzované věci žalobce požaduje náhradu za hodnotu své nemovitosti, jež byla v insolvenčním řízení prodána pod cenou, tj. za cenu nikoli tržní, jež dle znaleckého posudku činila 5.400.000 Kč, avšak nemovitosti byly v rámci insolvenčního řízení prodány mimo dražbu za částku 1.920.000 Kč. Na způsob zpeněžení a výši výtěžku dražby však neměl posudek žalovaného žádný vliv. Nelze tudíž spatřovat příčinnou souvislost mezi chybou ve znaleckém posudku zpracovaném žalovaným a skutečností, že nemovitosti žalobce byly prodány v insolvenčním řízení (v němž manželé C. nebyli jedinými věřiteli) za částku výrazně nižší, než je jejich tržní (obvyklá) cena.
Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že u takto vymezeného nároku není mezi vznikem škody, spočívajícím ve snížení výtěžku z prodeje jeho nemovitostí v rámci insolvenčního řízení za nikoli tržní cenu, a pochybením žalovaného, které na průběh insolvenčního řízení nemohlo mít žádný vliv, bezprostřední vztah příčinné souvislosti, nelze tomuto závěru nic vytknout. Uvedený závěr není v rozporu ani s dovolatelem citovanými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 883/2006, (uveřejněn pod č. 31/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále R 31/2009) a ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3197/2012, z nichž ostatně odvolací soud při rozhodování v této věci vycházel. V nyní posuzované věci jde o odlišný případ. V R 31/2009 i ve věci sp. zn. 25 Cdo 3197/2012 šlo o situaci, kdy se chybný znalecký posudek stal podkladem pro soudní rozhodnutí, které přiznalo poškozenému nižší plnění. Jestliže v projednávané věci dovolatel požaduje náhradu za nižší plnění, kterého se mu dostalo v důsledku prodeje nemovitostí v insolvenčním řízení, je zřejmé, že tato újma byla vyvolána jinou příčinou než vadou znaleckého posudku vypracovaného v předcházejícím občanském soudním řízení, totiž postupem insolvenčního správce, který nemovitosti prodal za nižší než tržní (obvyklou) cenu.
Dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož dovolání bylo odmítnuto, má žalovaný vůči žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z nákladů zastoupení advokátem. Výše odměny advokáta za jeden úkon právní služby byla vypočtena podle §7 bodu 6 a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a činí 29.900 Kč. Advokát žalovaného učinil ve věci jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání ze dne 11. 3. 2016, za který mu náleží odměna podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. K tomu náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb a 21 % DPH ve výši 6.342 Kč, celkem tedy 36.542 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu