ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.1658.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 1658/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně Proton Therapy Center Czech s. r. o. , IČO 26466791, se sídlem Praha 8, Budínova 2437/1a, zastoupené Mgr. Vladimírem Uhdem, advokátem se sídlem Praha 1, Klimentská 1207/10, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky , IČO 41197518, se sídlem Praha 3, Orlická 2020/4, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem Praha 8, Prvního pluku 206/7, o 940.000 Kč s příslušenstvím a 93.467 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 173/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2016, č. j. 20 Co 458/2015-75, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil výrok I usnesení ze dne 26. 10. 2015, č. j. 11 C 173/2015-62, jímž Obvodní soud pro Prahu 3 přerušil řízení podle §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 66/2013.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
Odvolacím soudem zaujaté řešení relevantní otázky výkladu a aplikace ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. – fakultativní přerušení řízení v závislosti na jiném řízení, v němž je řešena otázka, jež může mít význam pro rozhodnutí soudu v dané věci – nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013), podle které je smyslem přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. zajistit hospodárnost řízení.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi současně připomíná, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., týkající se možnosti soudu přerušit řízení, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností; byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, rozhodnutí ve věci nemůže být v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Postup podle
§109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní. Není věcí Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, aby v konkrétních věcech přezkoumával úvahu, zda z hlediska hospodárnosti řízení je namístě je přerušit či nikoliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015).
V posuzované věci se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení v záhlaví uvedených částek z titulu smluvní pokuty a náhrady škody, vycházejících z porušení povinnosti žalované ze smlouvy o smlouvě budoucí, uzavřené mezi účastníky. Žalovaná nárok žalobkyně neuznává a namítá neplatnost smlouvy o smlouvě budoucí. Je-li otázka platnosti smlouvy mezi stranami sporná a probíhá-li o ní, za účasti totožných procesních stran, jiné řízení, jehož výsledky budou pro obě strany závazné (§159a odst. 1 o. s. ř.), není přerušení řízení v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (může-li být otázka platnosti smlouvy o smlouvě budoucí určující i pro rozhodnutí dané věci). Úvaha odvolacího soudu o přerušení řízení v poměrech projednávané věci proto nepřiměřená není. Odpovídá-li možnost přerušení řízení procesněprávní úpravě a závěry soudů nižších stupňů, o něž se rozhodnutí o přerušení řízení opírá, nejsou zjevně nepřiměřené, nejde ani o porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces.
Lze proto uzavřít, že nastolenou právní otázku procesního práva, na níž závisí napadené rozhodnutí, vyřešil odvolací soud v souladu s již ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a tedy že žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. naplněn není. Dovolání též nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné podle §238a o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Jelikož rozhodnutí dovolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, nebylo rozhodováno o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 7. 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu