ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.2997.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 2997/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) I. P. a b) L. P. , zastoupených Mgr. Petrem Budzińskim, advokátem se sídlem Praha 1, Letenská 121/8, proti žalované České pojišťovně a. s. , se sídlem Praha 1, Spálená 16, IČO 45272956, o 265.504,50 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 42/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2015, č. j. 19 Co 114/2015-46, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 11. 2014, č. j. 30 C 42/2014-18, zamítl žalobu o 265.504,50 Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci se domáhali jednorázového odškodnění jako matka a syn po poškozeném W. P., který zemřel při dopravní nehodě dne 16. 6. 2012 při střetu s vozidlem pojištěným pro případ odpovědnosti z provozu vozidla u žalované. V trestním řízení proti řidiči vozidla, do nějž narazil motocykl poškozeného, byly vyhotoveny dva znalecké posudky z oboru dopravy, z nichž bylo zjištěno, že poškozený při jízdě po hlavní komunikaci dvojnásobně překročil povolenou rychlost, a proto svým riskantním způsobem jízdy znemožnil řidiči jedoucímu po vedlejší komunikaci splnění povinnosti dát přednost v jízdě. Jediným viníkem dopravní nehody byl tedy poškozený, proto byl řidič automobilu zproštěn obžaloby. Obvodní soud vyšel z obsahu trestního spisu a znaleckého posudku Ing. Jana Tyla předloženého žalobci, ztotožnil se s posouzením zavinění poškozeného na způsobené nehodě a uzavřel, že extrémně vysoká rychlost motocyklu objektivně znemožnila řidiči automobilu dát přednost v jízdě. Po právní stránce soud posoudil věc dle §427 odst. 1 a §441 obč. zák. s tím, že §431 obč. zák. použít nelze, neboť toto ustanovení se vztahuje výlučně na vypořádání mezi provozovateli střetnuvších se vozidel, a těmi účastníci řízení nepochybně nejsou.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 2015, č. j. 19 Co 114/2015-46, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že řidič automobilu před vjezdem na ulici O. dával přednost v jízdě po hlavní ulici jedoucímu jinému vozidlu, zvažoval dání přednosti v jízdě i z dálky blížícímu se motocyklistovi, ale pro jeho vzdálenost vyhodnotil situaci tak, že není povinen dávat mu přednost a rozjel se. Poškozený jel rychlostí výrazně (více než dvojnásobně) překračující povolený limit a v situaci dané křižovatky neměl řidič automobilu možnost odhadnout rychlost blížícího se neosvětleného motocyklu. K nehodě by dle znaleckých posudků nedošlo, ani kdyby jel poškozený rychlostí až 110 km/h nebo pokud by při rychlosti 150 km/h jel více při pravém okraji vozovky. Nebylo prokázáno, že by řidič automobilu bezdůvodně pomalou jízdou omezoval plynulost provozu na hlavní komunikaci, že by řidičům jedoucím po ní dovolenou rychlostí bezdůvodně vytvořil překážku, tedy že by toto byl důvod, pro který došlo k dopravní nehodě. Bezdůvodně pomalou jízdu lze posuzovat pouze ve vztahu k rychlosti maximálně povolené. Pokud žalobci požadovali po řidiči automobilu rychlejší vjezd na hlavní komunikaci, vedlo by to k absurdnímu závěru, že účastníci provozu se mají přizpůsobit těm, kteří porušují zákon. Při takto zjištěném skutkovém stavu shledal odvolací soud za objektivně nemožné, aby řidič automobilu mohl dát poškozenému přednost v jízdě, a vyloučil jeho zavinění na způsobené nehodě. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyloučil použití §431 obč. zák.
Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž přípustnost dovolání spatřují ve vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která dosud nebyla vyřešena nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelé zejména nesouhlasí se závěrem soudů, že za dopravní nehodu je zodpovědný pouze poškozený a je tak vyloučena odpovědnost provozovatele automobilu. Domnívají se, že vypořádání škody mělo být posuzováno podle §431 obč. zák., a nikoli dle ustanovení §427 obč. zák., příp. §420 obč. zák., jak to učinil odvolací soud a poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1097/2014. Z něj také dovozují, že jedinou příčinou dopravní nehody nebyla riskantní jízda poškozeného, ale rovněž nedání přednosti v jízdě a velmi pomalý vjezd řidiče automobilu do křižovatky, že nehodě mohli zabránit oba účastníci, a proto trvají na 50% podílu řidiče automobilu na vzniku škody. Tyto závěry odvozují ze znaleckého posudku Ing. Tyla, jejž předložili, a s jehož závěry se odvolací soud řádně nevypořádal, když ani neprovedl výslech tohoto znalce. Proto navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že dovolání ve věci není přípustné, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ba naopak v souladu s touto praxí posoudil věc dle skutkových zjištění správně, tedy shledal, že jedinou příčinnou dopravní nehody byla riskantní a bezohledná jízda poškozeného. Žalovaná proto navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání a shledal, že bylo podáno včas, účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť se odvolací soud při řešení otázky odpovědnosti poškozeného za vznik dopravní nehody neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Vzhledem k ustanovení §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, se řídí dosavadními právními předpisy.
Zpochybňují-li dovolatelé tyto skutkové závěry a sami dovozují, že řidič automobilu vjížděl do křižovatky nečekaně pomalu a vytvořil tak překážku na silnici, činí tak na základě vlastního hodnocení důkazů. Takto však přípustnost dovolání úspěšně založit nelze, neboť dovolání může být přípustné pouze pro řešení otázek právních.
Dovolatelům lze přisvědčit, že odvolací soud pochybil, pokud vyloučil aplikaci ustanovení §431 obč. zák., neboť právě toto ustanovení dopadá na případy střetu provozů dopravních prostředků, z nichž jejich provozovatelům, popřípadě některému z nich, vznikla škoda, a upravuje vypořádání škody vzniklé samotným provozovatelům následkem střetu mezi nimi. Nárok na jednorázové odškodnění dle §444 odst. 3 obč. zák. je od tohoto nároku odvozen a pojišťovna plní za provozovatele pojištěného automobilu, a proto je třeba vycházet při posouzení věci z ustanovení §431 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1097/2014). V důsledku svého mylného názoru odvolací soud ani soud prvního stupně nezkoumaly, kdo byl provozovatelem střetnuvších se vozidel. Toto pochybení však nemělo vliv na výsledek řízení, neboť i při posouzení z hlediska §431 obč. zák. by s ohledem na daný skutkový stav nemohl být závěr jiný, než že výlučnou příčinou nehody byl riskantní a bezohledný způsob jízdy poškozeného motocyklisty, řidič ani provozovatel automobilu pojištěného u žalované žádný podíl na nehodě nemají, a proto byla žaloba důvodně zamítnuta.
Okolnost, že došlo ke střetu provozů, neznamená automaticky, že každý z jeho provozovatelů odpovídá za škodu podle §431 obč. zák.; výsledek porovnání účasti jednotlivých provozovatelů na střetu provozů může vyústit i v závěr, že účast některého z nich je natolik minimální, že odpovědnost za škodu na jeho straně nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 238/2002). Řešení otázky, do jaké míry se podílel na nehodě ten který provozovatel, je záležitostí posouzení jedinečného skutkového stavu (srov. usnesení ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1292/2006, 25 Cdo 1293/2006) a jeho podřazení relativně neurčité (abstraktní) hypotéze právní normy obsažené v ustanovení §431 obč. zák. podléhá přezkumu dovolacího soudu jen v případě zjevné nepřiměřenosti, kterou v dané věci dovolací soud neshledal. Jestliže ze skutkových zjištění (jež nepodléhají dovolacímu přezkumu) vyplývá, že zaviněné jednání poškozeného bylo výlučnou příčinou škody a že se na vzniku škody jiné příčiny nepodílely, pak závěr, že provozovatel druhého vozidla za škodu neodpovídá a škodu nese v plném rozsahu poškozený, není v rozporu s ustáleným výkladem §431 obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1783/2011).
Závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu ani s dovolateli citovanou judikaturou dovolacího soudu týkající se vázanosti soudu rozhodnutím vydaným v trestním řízení a posouzení odpovědnosti za škodu vzniklou při střetu vozidla, jehož řidič je povinen dát přednost v jízdě, s vozidlem jedoucím po hlavní silnici nedovolenou či nepřiměřenou rychlostí.
Vytýkané neprovedení navrhovaných důkazů by mohlo být vadou řízení, k níž dovolací soud přihlíží, i když nebyla namítána, avšak jen v případě, je-li dovolání přípustné; námitka takové vady však sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která není rozporná, a žádnou právní otázku, která byla již dovolacím soudem vyřešena a měla by být nyní posouzena odlišně, dovolatelé v dovolání nevymezili. Předpoklady přípustnosti dovolání tudíž nejsou naplněny. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalované ani vedlejšímu účastníku v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu