ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.3477.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 3477/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ivany Tomkové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně JULNIKS, s. r. o. , IČO 24812480, se sídlem Praha 5, Jeremiášova 2722/2b, zastoupené JUDr. Jakubem Kadlecem, advokátem se sídlem Praha 3, Lucemburská 1569/47, proti žalované Rostkon s. r. o. , IČO 27907104, se sídlem Praha 10, Gutova 3317/22, zastoupené JUDr. Světlanou Kazakovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Týnská 1053/21, o 390.732 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 387/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2015, č. j. 90 Co 607/2014-134, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 6. 2014, č. j. 13 C 387/2013-29, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 390.732 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze závěru, že soud prvního stupně postupoval v souladu s §114b o. s. ř., soud byl řádně obsazen dle rozvrhu práce a byl zachován i požadavek na veřejné vyhlášení rozsudku ve smyslu §156 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná neprokázala opak.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, ve kterém zopakovala námitky proti obsazení soudu prvního stupně a dále namítala, že při přezkumu zachování veřejnosti vyhlášení rozsudku nemůže být v rámci dokazování svědkem projednávající soudce. Za právní otázky, které dovolací soud dosud neřešil, a zakládají tak přípustnost dovolání, považuje otázku, zda přidělení čísel jednacích jednotlivým věcem je pro účastníky řízení údajem o způsobu přidělení věci do konkrétního senátu, a otázku, zda vyjádření soudce může být pořízeno dle §128 o. s. ř. a bráno jako důkaz, popřípadě zda je listinou vydanou soudem v mezích jeho pravomoci dle §134 o. s. ř.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení uvedených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Argumentace dovolatelky proti závěrům napadeného rozhodnutí spočívá především v odlišném hodnocení důkazů. Její námitky směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, když s odvolacím soudem polemizuje zejména ohledně toho, které skutkové okolnosti měl vzít v potaz pro vyřešení procesní otázky o správném obsazení soudu prvního stupně a jakým způsobem je měl vyhodnotit. Tím však nelze přípustnost dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku podle §237 o. s. ř. založit. Pouhý odlišný názor dovolatelky na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, publikovaný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – pod C 9036).
Dovolací soud se nezabýval ani druhou v dovolání vznesenou námitkou, že vyjádření projednávajícího soudce nelze považovat za důkaz opatřený podle §128 o. s. ř., ani za listinu vydanou soudem v mezích jeho pravomoci dle §134 o. s. ř., jelikož na vyřešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí a jde o výhrady ke způsobu dokazování, tedy znovu o námitky nesměřující proti právnímu posouzení věci; tím, jak uvedeno již výše, nelze založit přípustnost dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku podle §237 o. s. ř.
Z obsahového hlediska vystihuje dovolací argumentace též zmatečnostní vady spočívající v tom, že soud byl nesprávně obsazen (§229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.) [k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněné pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], popřípadě že účastníkovi byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (§229 odst. 3 o. s. ř.).
Zmatečnostní vady řízení však nejsou (od 1. 1. 2001) způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §241a o. s. ř.; k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto judikaturní závěry jsou použitelné i v režimu dovolacího řízení podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 5075/2014, uveřejněného pod číslem 29/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2119/2016).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. prosince 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu